ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1506.2005.2
sp. zn. 7 Tdo 1506/2005-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 12. 2005 o dovolání obviněného R. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 8 To 225/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 102/2003 takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují
1) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 8 To 225/2005, pokud jím byl v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 9 T 102/2003, ponechán nedotčen výrok o vině obviněného R. B. trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., výrok o trestu a výrok o náhradě škody,
2) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 9 T 102/2003, ve výroku o vině obviněného R. B. trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 2 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 9 T 102/2003, byl obviněný R. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. a dosouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky nepodmíněně se zařazením do věznice s dohledem a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na osm let. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř.
Odvolání obviněného R. B. bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 8 To 225/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný R. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze. Napadl výrok, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a to s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Ve vztahu k výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. vytkl, že ačkoli byl uznán vinným tím, že čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, není ve výroku o vině ani v odůvodnění rozhodnutí soudů specifikováno, jaká ustanovení porušil. Vyjádřil názor, že podmínkou právní kvalifikace skutku podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. bylo porušení minimálně dvou ustanovení zákona. Zároveň namítl, že pro posouzení skutku podle §224 odst. 2 tr. zák. nebyla splněna materiální podmínka stanovená v §88 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k výroku o vině trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. vytkl, že ačkoli byly vypracovány celkem čtyři znalecké posudky, z nichž dva vyzněly tak, že jeho rozpoznávací schopnost a ovládací schopnost byly v době činu zcela vymizelé, soudy se přiklonily k posudkům, podle nichž byla podstatně snížena, nikoli však zcela vymizelá, jen jeho ovládací schopnost. Podle obviněného soudy měly vycházet z těch znaleckých posudků, z nichž ohledně jeho duševního stavu vyplýval závěr o jeho nepříčetnosti. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.
Nejvyšší soud shledal, že zákonným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. odpovídá jen ta část dovolání, které se vztahuje k výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Na podkladě této části dovolání Nejvyšší soud podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal napadené usnesení i předcházející řízení a dospěl k závěru, že v této části je dovolání obviněného důvodné.
Jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Městský soud v Praze, spočíval v tom, že obviněný R. B. dne 9. 12. 2001 kolem 00:24 hodin v P. po ulici Č. a. ve směru od V. n. ke křižovatce s ulicí E. řídil osobní motorové vozidlo zn. Nissan Sunny nedovolenou rychlostí v pravém jízdním pruhu určeném pro odbočování vpravo, na křižovatce nerespektoval toto dopravní značení, v jízdě pokračoval v rovném směru, objel vozidla v levém jízdním pruhu určeném pro jízdu křižovatkou v přímém směru, jejichž řidiči zastavili v blízkosti hranice křižovatky, a v důsledku toho se střetl s chodci A. O. a J. S. přecházejícími vozovku v blízkosti křižovatky mimo vyznačený přechod pro chodce, přičemž při střetu utrpěli J. S. zranění, jimž téhož dne podlehl, a A. O. otřes mozku, mnohočetné odřeniny, zhmožděniny dolních končetin a zlomeninu lýtkové kosti vpravo (bod 1 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2).
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Z tzv. právní věty výroku o vině vyplývá, že pokud jde o ustanovení §224 odst. 2 tr. zák., považoval Obvodní soud pro Prahu 2 za naplněnou tu z okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, která spočívá v tom, že obviněný „čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona“.
Jestliže znakem trestného činu je porušení nějaké povinnosti, která je uložena podle zákona, tj. podle jiného zákona než trestního zákona, musí být ve skutkové části výroku o vině tato povinnost specifikována jednak ve zjištění, jakým jednáním obviněný takovou povinnost porušil, a jednak uvedením této povinnosti samotné včetně odkazu na konkrétní ustanovení zákona, popřípadě jiného aktu vydaného na základě zákona, které obviněný porušil. Mezi skutkovou částí výroku o vině na straně jedné a tou částí výroku o vině, v níž jsou uvedeny zákonné znaky trestného činu (tzv. právní věta) a příslušné ustanovení trestního zákona, na straně druhé musí být takový vztah, že každému ze zákonných znaků trestného činu odpovídá ve skutkové části výroku konkrétní zjištění, jímž je ten který znak trestného činu naplněn.
V posuzovaném případě tu je výrok o vině obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. s tím, že podle tzv. právní věty tohoto výroku obviněný spáchal čin proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, avšak ve skutkové části výroku není žádné zjištění, z něhož by vyplývalo, jakou povinnost podle jakého ustanovení zákona, tj. jiného zákona než trestního zákona, obviněný porušil. Mezi skutkem, tak jak ho zjistily soudy, a použitou právní kvalifikací tedy je nesoulad, který spočívá v tom, že skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje všechny znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a to znaky uvedené v §224 odst. 2 tr. zák.
V odůvodnění rozsudku Obvodní soud pro Prahu 2 vysvětlil své zjištění, že obviněný začal reagovat na situaci ve vzdálenosti 30,5 až 41 metrů, že jel počáteční rychlostí 73 až 82 km/h a že s chodci se střetl v rychlosti 60 až 65 km/h. Z toho Obvodní soud pro Prahu 2 dovodil, že příčinou nehody z technického hlediska bylo překročení povolené rychlosti jízdy. Zároveň zdůraznil, že to byl také nesprávný průjezd křižovatkou (viz str. 6 rozsudku). V rámci úvah, které se týkají právního posouzení skutku, Obvodní soud pro Prahu 2 v odůvodnění rozsudku (str. 8) pouze paušálně uvedl, že obviněný spáchal čin proto, že „porušil několik důležitých povinností řidiče uložených mu zákonem o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb.“, avšak žádnou z těchto povinností nespecifikoval odkazem na konkrétní ustanovení tohoto zákona, která byla podle něho porušena.
Bez jasného, výslovného a konkrétního uvedení ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., jejichž porušení měl Obvodní soud pro Prahu 2 na mysli, nelze spolehlivě posoudit další významné otázky právní kvalifikace skutku, zejména otázku, zda v každém z těchto ustanovení byla zakotvena d ů l e ž i t á povinnost, dále otázku, zda mezi porušením každé z těchto povinností a vzniklým následkem skutečně byla příčinná souvislost, a konečně i otázku, zda tu byla materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby stanovená v §88 odst. 1 tr. zák.
Městský soud v Praze se v napadeném usnesení omezil na pouhé konstatování, že „vina obviněného byla jednoznačně a bezpečně prokázána … a v souladu se zákonem je pak i právní kvalifikace jeho jednání“ (str. 5). Ani Městský soud v Praze neuvedl žádné konkrétní ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., které bylo jednáním obviněného porušeno, a věcí se z tohoto hlediska ani nezabýval.
Za tohoto stavu se Nejvyšší soud nemohl s námitkou obviněného, že skutkový stav zjištěný oběma soudy nenaplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 2 tr. zák., vypořádat jinak, než že tato námitka je oprávněná. Výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 nemůže obstát, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho nemůže obstát v uvedeném rozsudku ani výrok o trestu a výrok o náhradě škody, který měl ve vadném výroku o vině podklad. Dále nemůže obstát ani napadené usnesení Městského soudu v Praze, neboť jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, ačkoli byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadené usnesení je tedy vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zrušil napadené usnesení, pokud jím byl v rozsudku ponechán nedotčen výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., výrok o trestu a výrok o náhradě škody, a jako součást předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., výrok o trestu a výrok o náhradě škody. Nejvyšší soud zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 2 odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu rozhodne o vině obviněného trestným činem ublížení na zdraví podle §224 tr. zák., o trestu za oba trestné činy a o náhradě škody. Přitom bude respektovat to, že předpokladem pro posouzení skutku podle §224 odst. 2 tr. zák. je zjištění, jaká konkrétní ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. obviněný porušil, a uvedení těchto zjištění ve skutkové části výroku o vině. V návaznosti na to je třeba v odůvodnění rozsudku vysvětlit, proč jsou povinnosti uložené v těchto ustanoveních důležitými povinnostmi a nikoli např. jen všeobecnými povinnostmi, proč je mezi jejich porušením a vzniklým následkem příčinná souvislost a proč jejich porušení podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§88 odst. 1 tr. zák.).
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že nesdílí názor vyjádřený v dovolání obviněného, podle něhož podmínkou posouzení skutku podle §224 odst. 2 tr. zák. je porušení minimálně dvou ustanovení zákona. Stačí i porušení jediné povinnosti stanovené v jednom ustanovení, a to za předpokladu že jde o důležitou povinnost, že tu je příčinná souvislost mezi jejím porušením a vzniklým následkem a že její porušení podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost. Nejvyšší soud pouze připouští, že z hlediska materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby se vyžaduje, aby při nevýrazném porušení důležité povinnosti šlo o porušení dvou či více povinností v souhrnu.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, která se týkala výroku o vině obviněného trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák.
Jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 odst. 1 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění obou soudů spočíval v tom, že obviněný R. B. dne 9. 12. 2001 kolem 00:24 hodin v P. na křižovatce ulic Č. a. a E. jako řidič osobního vozidla zn. Nissan Sunny po dopravní nehodě, při které se střetl s chodci A. O., která utrpěla zranění charakteru ublížení na zdraví, a J. S., který utrpěl vážná zraněním, jimž téhož dne podlehl, z místa nehody ujel, aniž by se přesvědčil o zdravotním stavu chodců, poskytl potřebnou pomoc nebo přivolal záchrannou službu nebo policii (bod 2 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2).
Soudy došly k závěru, že obviněný se tohoto činu dopustil ve stavu, kdy jeho schopnost ovládat své jednání byla snížena, nikoli zcela vymizelá, tedy ve stavu, který odůvodňuje jeho trestní odpovědnost. Lze jen dodat, že jde o tzv. zmenšenou příčetnost. Ta není důvodem, pro který by byla vyloučena trestní odpovědnost obviněného.
Obviněný napadl výrok o vině trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. námitkami, jimiž sledoval to, aby otázka jeho příčetnosti nebyla posuzována na podkladě těch znaleckých posudků, které vyznívaly ve skutkový závěr umožňující usuzovat po právní stránce na jeho nepříčetnost. Podstatou námitek obviněného tedy bylo zpochybnění skutkových zjištění týkajících se jeho duševního stavu v době činu a zpochybnění správnosti hodnocení důkazů, které byly podkladem těchto skutkových zjištění. Takové námitky však jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení trestního zákona jako předpisu hmotného práva. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, tu nehraje žádnou roli. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, včetně jeho příčetnosti jako podmínky trestnosti. Nelze však namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, a to ani proti těm, na jejichž podkladě soud činil právní závěr ohledně příčetnosti, resp. zmenšené příčetnosti.
Obviněný svými námitkami soudům v podstatě vytýkal porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, tedy porušení procesních ustanovení, ačkoli dovolacím důvodem je porušení hmotného práva. Obviněný se v otázce svého duševního stavu v době činu snažil prosadit svou vlastní skutkovou verzi, která je odlišná od skutkové verze, z níž vycházely soudy. Tímto pojetím dovolání se obviněný ocitl mimo dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Do jeho rámce by spadaly pouze námitky, které by byly vázány na skutkový stav zjištěný oběma soudy, to znamená námitky, jimiž by obviněný tvrdil, že ta skutková zjištění o jeho duševním stavu v době činu, která soudy učinily na podkladě znaleckých posudků, z nichž vycházely, odůvodňují právní závěr o jeho nepříčetnosti. Takto obviněný v dovolání neargumentoval a v rozporu s tím, jak je koncipován dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., usiloval o to, aby ohledně jeho duševního stavu v době činu byla skutková zjištění soudů nahrazena jinými zjištěními opírajícími se o jiné znalecké posudky.
Z toho, že námitky obviněného proti výroku o vině trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. nelze podřadit pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., logicky vyplývá, že je nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm l) tr. ř., který lze uplatnit v daném případě jen ve spojení s některým dalším dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Napadené usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako část předcházejícího řízení proto zůstaly nedotčeny, pokud jde o výrok o vině obviněného trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. Tuto část napadeného usnesení a předcházející řízení Nejvyšší soud meritorně podle §265i odst. 3 tr. ř. ani nepřezkoumával vzhledem k tomu, že obviněný v tomto směru uplatnil námitky, které nezakládaly zákonný dovolací důvod.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec