ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1541.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1541/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 12. 2005 o dovolání obviněné M. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 7 To 65/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 16/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 3 T 16/2004, byla obviněná M. R. uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle §219 odst. 1 tr. zák., §40 odst. 1, 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podali odvolání státní zástupce v neprospěch obviněné M. R. a obviněná M. R.. Státní zástupce podal odvolání jen proti výroku o trestu a obviněná podala odvolání proti výroku o vině i trestu. O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 7 To 65/2005. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Krajského soudu v Plzni podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu o trestu rozhodnuto tak, že obviněná byla odsouzena podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset roků a pro výkon tohoto trestu byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Odvolání obviněné M. R. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněná M. R. podala prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Z obsahu dovolání je patrno, že napadla výrok, jímž bylo zamítnuto její odvolání. Dovolání podala s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkla nesprávné právní posouzení skutku. Namítla, že skutek neměl být posouzen jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., nýbrž jen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. Uvedla, že z okolností, které soudy zjistily, nevyplývá naplnění všech znaků trestného činu vraždy, konkrétně její úmysl usmrtit poškozeného. Podle názoru obviněné tedy nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu vraždy. Obviněná se dovoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby po zrušení rozsudků obou soudů sám ve věci rozhodl.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné M. R. je zjevně neopodstatněné.
Jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Plzni, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Praze, spočíval v tom, že obviněná M. R. dne 25. 7. 2004 kolem 23:30 hodin ve svém bytě v H., ul. 1.m., okr. R., po předchozí hádce, svém fyzickém napadení a fyzickém napadení dcery V., opilá, ve zlobném afektu a v úmyslu usmrtit zasadila opilému J. B., kuchyňským nožem s délkou čepele 14 cm tři bodné rány do levé části hrudníku a způsobila mu poranění srdečního svalu, dolního laloku levé plíce a bránice se zakrvácením osrdečníkového vaku a pohrudniční dutiny, což mělo za následek jeho smrt. Podle těchto zjištění bezprostřední příčinou smrti J. B. bylo vnitřní vykrvácení při bodném poranění srdce.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí těžkou újmu na zdraví, způsobí-li uvedeným činem smrt.
Po subjektivní stránce je rozdíl mezi oběma trestnými činy v tom, že smrtelný následek u trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. je zahrnut úmyslným zaviněním pachatele, zatímco u trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. je zahrnut nedbalostním zaviněním pachatele.
Skutek, tak jak ho zjistily oba soudy, evidentně naplňuje znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. i po subjektivní stránce, tedy úmyslným zaviněním obviněné ve vztahu ke smrtelnému následku.
Jasně o tom svědčí způsob provedení činu, povaha použitého nástroje a způsob jeho použití, umístění ran na těle poškozeného a další okolnosti, které činu předcházely, a do jisté míry též okolnosti, které následovaly. Souhrn všech dílčích skutečností, které soudy v naznačených směrech zjistily, jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění rozsudků obou soudů.
Z hlediska způsobu provedení byl čin obviněné charakterizován tím, že poškozeného napadla za situace, kdy ležel na zádech na posteli a kdy již ve fyzickém napadání obviněné a její dcery nepokračoval. Obviněná zaútočila na poškozeného kuchyňským nožem, pro který se odebrala do vedlejší místnosti a se kterým se vrátila do místnosti, kde ležel poškozený. S tím byla spojena nezanedbatelná časová prodleva, která ukazuje na to, že jednání obviněné bylo neseno určitým uvážením a nebylo bezmyšlenkovité, vyloženě zkratové apod. Obviněná zahájila útok proti poškozenému okamžitě poté, co si přinesla nůž, bez jakéhokoli varování a pro poškozeného zcela překvapivě. Přitom eliminovala jeho možnost obrany tím, že si na něho obkročmo klekla, a to zhruba v úrovni jeho pasu. V této fázi konfliktu nešlo o žádný zápas jeho účastníků, jak o tom svědčí zjištění, že na rukou poškozeného, jimiž by se případně mohl proti bodným ranám bránit, nebylo žádné poranění.
Pokud jde o použitý nástroj, obviněná vedla útok proti poškozenému velkým kuchyňským nožem s délkou čepele 14 cm. Jde o zbraň, která je snadno způsobilá k tomu, aby pronikla hluboko do těla a zasáhla i orgány, které se nacházejí výrazně pod povrchem těla a jsou chráněny hrudním košem. Obviněná použila nože tak, že poškozeného třikrát bodla, přičemž nůž vedla se silou střední až velké intenzity.
Umístění ran na těle poškozeného byla soustředěno do levé části hrudníku. Jde o logický důsledek jednak toho, že obviněná vedla bodné rány svou pravou rukou v poloze, kdy byla čelem k poškozenému, jednak toho, že na poškozeném obkročmo klečela. Ze vzájemné polohy obviněné a poškozeného vyplývalo, že zasažení levé poloviny hrudníku bylo přirozeným a v podstatě jediným logickým výsledkem provedeného útoku. Nejednalo se tedy o žádné nahodilé či překvapivé zasažení místa, kde jsou uloženy životně důležité orgány, zejména srdce. V žádném případě nešlo ani o situaci, v níž by např. poškozený svým vlastním pohybem přispěl k tomu, že byla zasažena tato část jeho těla ranami, které původně směřovaly někam zcela jinam.
Útoku obviněné předcházel ostrý konflikt, při kterém byla poškozeným sama fyzicky napadena a při kterém poškozený fyzicky napadl i její dceru. Tento konflikt byl jen pokračováním dlouhodobě neurovnaných poměrů mezi obviněnou a poškozeným, kteří spolu žili ve vztahu družky a druha. Přitom fyzické napadání obviněné a její dcery ze strany poškozeného bylo prakticky pravidelnou součástí jejich neshod, zvláště když byli jak obviněná, tak poškozený pod vlivem alkoholu. Z toho logicky plyne, že k razantnímu útoku proti poškozenému byla obviněná motivována nahromaděnými projevy příkoří z jeho strany, které dlouhodobě snášela, avšak neřešila je jinou formou ukončení společného soužití.
Po provedení činu obviněná sice vyzvala svou dceru, aby zavolala rychlou záchrannou lékařskou službu, avšak zároveň ji nechala tvrdit a sama tvrdila jak lékařské službě, tak původně i policii, že poškozeného našly poraněného před domem. Tato snaha zakrýt posuzovaný čin nijak nekoresponduje s tím, že by obviněná usmrtila poškozeného neúmyslně, a naopak je ve zřetelném rozporu s námitkou, že ze strany obviněné šlo jen o nedbalost.
Uváží-li se všechny uvedené skutečnosti v souhrnu jako celek, je naprosto podložený závěr soudů o úmyslném zavinění obviněné, byť se soudy zcela neshodly v otázce, zda šlo o tzv. nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák., jak konstatoval Krajský soud v Plzni, nebo o tzv. přímý úmysl podle §4 písm. a) tr. zák., jak naznačil v odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze. Nejvyšší soud považuje za podstatné, že smrt poškozeného byla očividně adekvátním následkem té formy a intenzity útoku, kterou obviněná zvolila, tj. následkem, který byl z jejího hlediska naprosto jasně předvídatelný. S tím je závěr soudů o úmyslném zavinění obviněné plně slučitelný. O nedostatku úmyslu by se dalo uvažovat za předpokladu, že by se smrtelný následek nějak nápadně vymykal z logiky posuzovaného činu a jevil se jen jako např. nahodilý ve srovnání s tím, jakým způsobem byl útok proveden, jakého předmětu k němu bylo použito, s jako intenzitou byl veden, proti jaké části těla poškozeného směřoval apod. Pouze nějaký výrazný nesoulad mezi naznačenými charakteristikami útoku na straně jedné a smrtelným následkem na straně druhé by mohl být podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud mohl přisvědčit námitkám obviněné. Protože se v posuzované věci o nic takového nejedná, neshledal Nejvyšší soud žádný důvod k tomu, aby na právním posouzení skutku, jak bylo vyjádřeno v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze a předtím i v rozsudku Krajského soudu v Plzni, cokoli měnil.
Proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec