ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1560.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1560/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. 12. 2005 dovolání obviněného Ing. J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 1 To 22/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2004 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného Ing. J. K. zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 1 To 22/2005, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 46 T 6/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc obviněného Ing. J. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 46 T 6/2004, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák., §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně se zkušební dobou na pět let za současného vyslovení dohledu. Kromě toho bylo rozhodnuto také o vině a trestu ohledně obviněného JUDr. P. D.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání obvinění Ing. J. K. a JUDr. P. D. a státní zástupce v neprospěch obviněného Ing. J. K.. O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 1 To 22/2005. Podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze ohledně obou obviněných v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci obou obviněných znovu meritorně rozhodnuto. Obviněný Ing. J. K. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta podmíněně se zkušební dobou na pět let a podle §53 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 1.500.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody na jeden rok.
Jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. posoudil Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na drobné odchylky i podle zjištění Městského soudu v Praze spočíval v tom, že obviněný Ing. J. K. ve snaze zabránit P. f. uplatnit jeho práva jako účastníka řízení o povolení vkladu vlastnických práv do katastru nemovitostí dne 7. 6. 1999 u K. ú. P.-z. se sídlem v P., Z., podal bez vědomí P. f. návrhy na vklad vlastnického práva k nemovitostem uvedeným ve smlouvách o převodu pozemků ze dne 3. 4. 1998, uzavřených mezi P. f. jako převádějícím a obviněným Ing. J. K. jako nabyvatelem, přičemž předložené návrhy byly ověřenými kopiemi původních společných návrhů obou účastníků řízení o povolení vkladu již z roku 1998, obviněný podané návrhy vydával za společné návrhy přesto, že věděl, že původní návrhy byly pravomocnými rozhodnutími K. ú. P.-z. zamítnuty, a svým jednáním dosáhl toho, že vklad vlastnických práv byl bez vědomí a proti vůli P. f. rozhodnutími z 24. 8. 1999, 25. 8. 1999 a 9. 9. 1999 s účinností ke dni 7. 6. 1999 K. ú. P.-z. povolen, takže způsobil státu škodu ve výši 12.306.786,- Kč.
Důvodem, pro který Vrchní soud v Praze změnil právní kvalifikaci skutku, byl jeho závěr, že pro kvalifikaci podle §250 odst. 4 tr. zák. nebyla splněna materiální podmínka stanovená v §88 odst. 1 tr. zák.
Obviněný Ing. J. K. podal prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl všechny výroky, které se ho týkají, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že zjištěný skutek nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 5/2002 Sb. rozh. tr., podle něhož naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí. Uvedl, že P. f. v řízení před K. ú. neprovádí žádné majetkové dispozice, nýbrž vykonává jen procesní práva, a že majetkovou dispozicí je projev vůle ve smlouvě. Podle obviněného podstatou procesních práv účastníka řízení o návrhu na povolení vkladu je jeho právo vyjádřit se k návrhu, avšak toto vyjádření není pro K. ú. nikterak závazné, takže ani případný nesouhlas P. f. s vkladem by nemohl změnit názor K. ú. na to, zda smlouvy jsou způsobilé k vkladu. Obviněný připomněl, že K. ú. zkoumá návrh na vklad pouze z hledisek uvedených v §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. bez ohledu na ostatní okolnosti, a to z úřední povinnosti. Z toho všeho podle obviněného vyplývá, že mezi tím, že P. f. nevěděl o probíhajícím řízení, a rozhodnutím K. ú. není příčinná souvislost. Dále obviněný namítl, že z výroku o vině ani z odůvodnění napadeného rozsudku není patrno, koho omylu měl využít. Jinak dodal, že K. ú. věděl, že jde o věc již jednou projednávanou a rozhodnutou a že jde o ověřené kopie původních návrhů. K rozhodnutí K. ú. poznamenal, že stejně jako výkon procesních práv účastníka řízení není majetkovou dispozicí s nemovitostmi ani toto rozhodnutí. Obviněný zpochybnil také to, že by způsobil škodu, a v této souvislosti odkázal na to, že hodnota nemovitostí, které získal, se přesně rovnala výši jeho restituční pohledávky vůči státu. Obviněný Ing. J. K. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. ohledně obviněného Ing. J. K. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání obviněného je důvodné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné okolnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu.
Z tzv. právní věty výroku o vině, jak je obsahem napadeného rozsudku, vyplývá, že Vrchní soud v Praze považoval znaky uvedeného trestného činu za naplněné ve variantě, podle které obviněný „ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že využil něčího omylu a zamlčel podstatné okolnosti, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu“.
Naplnění znaku, že obviněný „využil něčího omylu“, spojoval Vrchní soud v Praze podle odůvodnění napadeného rozsudku se zjištěním, že P. f. , resp. jeho pracovníci nevěděli o tom, že obviněný znovu předložil K. ú. společné návrhy na povolení vkladu. Podle této úvahy lze usuzovat, že pokud Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že obviněný „využil něčího omylu“, jednalo se o omyl P. f. , resp. jeho pracovníků.
Naplnění znaku, že obviněný „zamlčel podstatné okolnosti“, spatřoval Vrchní soud v Praze podle odůvodnění napadeného rozsudku ve zjištění, že obviněný předstíral, že návrhy na povolení vkladu opětovně podali oba účastníci smluv o převodu pozemků, tj. jak on, tak P. f. , ačkoli ve skutečnosti se tak stalo bez vědomí P. f. jako jednoho z nich. Podle odůvodnění napadeného rozsudku obviněný předstíral, že opětovně podané návrhy na povolení vkladu jsou úkonem obou účastníků smluv, ačkoli ve skutečnosti šlo pouze o „jednostranný úkon“ obviněného. Tato úvaha ukazuje na to, že pokud Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že obviněný „zamlčel podstatné okolnosti“, učinil tak ve vztahu ke K. ú.. Lze jen poznamenat, že úvaha o „jednostranném úkonu“ obviněného evokuje úsudek, že Vrchní soud v Praze uvažoval v kategoriích „jednostranný právní úkon“ a „dvoustranný právní úkon“, což je nepřesné, pokud jde o charakteristiku návrhů na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Správně lze uvažovat o „společném“ návrhu obou účastníků smluv a o „samostatném“ návrhu každého z účastníků smluv. Ze souvislostí posuzovaného případu je zřejmé, že Vrchní soud v Praze měl na mysli závěr, že obviněný předstíral, že opětovně podané návrhy na povolení vkladu jsou společné návrhy obou smluvních stran, ačkoli ve skutečnosti šlo jen o jeho samostatný návrh.
S těmito úvahami Vrchního soudu v Praze lze souhlasit potud, že jednání obviněného z hlediska toho, jakým způsobem podal opětovné návrhy na povolení vkladu, bylo evidentně nekorektní a mělo jasné podvodné rysy jak ve vztahu k P. f. , tak ve vztahu ke K. ú. Nejvyšší soud se tedy neztotožnil s tou částí dovolacích námitek obviněného, které se týkaly otázky, koho omylu měl využít.
Podstatou trestného činu podvodu ovšem není jen to, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije omylu jiné osoby nebo zamlčí před jinou osobou podstatné okolnosti. Předpokladem odpovědnosti za trestný čin podvodu je také to, že tato osoba v důsledku omylu nebo nedostatku znalosti podstatných okolností provede určitou majetkovou dispozici, dále to, že touto dispozicí vznikne škoda na cizím majetku, a konečně to, že zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí (k tomu viz č. 5/2002 Sb. rozh. tr.).
Podmínkou odpovědnosti za trestný čin podvodu tedy je příčinná souvislost mezi omylem nějaké osoby nebo tím, že nějaká osoba nezná podstatné okolnosti, na jedné straně a tím, že tato osoba provede určitou majetkovou dispozici, tj. že určitým způsobem naloží s majetkem, na druhé straně. V tomto ohledu musel Nejvyšší soud přisvědčit dovolacím námitkám obviněného, který poukazoval na to, že taková příčinná souvislost není v posuzovaném případě dána.
Podle výroku o vině, jak byl koncipován v napadeném rozsudku, obviněný „dosáhl toho, že vklad vlastnických práv byl bez vědomí a proti vůli P. f. … K. ú. P.-z. povolen“. V odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze vysvětlil, že obviněný předstíráním společných návrhů na povolení vkladu vytvořil podmínky pro to, aby mohlo být rozhodnuto v řízení o povolení vkladu, aniž by byl druhý účastník tohoto řízení, tj. P. f. , o jeho zahájení uvědoměn K. ú., a tím zabránil účasti P. f. v řízení o povolení vkladu i tomu, aby P. f. mohl v tomto řízení uplatnit svá práva účastníka řízení. Podle Vrchního soudu v Praze obviněný takto jednal proto, že věděl, že P. f. by – stejně jako v původním řízení – projevil nesouhlas s převodem vlastnického práva k pozemkům a učinil případně i jiná opatření, aby tomu zabránil. Vrchní soud v Praze dovedl tyto úvahy k závěru, že pracovníci P. f. v důsledku svého omylu zůstali nečinní, v řízení o povolení vkladu nemohli uplatnit vůli P. f. a učinit odpovídající úkony, takže jim bylo znemožněno povolení vkladu vlastnických práv obviněného k pozemkům případně zabránit. V návaznosti na to Vrchní soud v Praze konstatoval příčinnou souvislost mezi nečinností pracovníků P. f., která byla důsledkem jejich omylu (neznalosti), a vznikem škody.
Základním problémem těchto úvah a závěrů Vrchního soudu v Praze je to, že podstatou věci podle nich je jen procesní stránka řízení o povolení vkladu.
Smlouvy o převodu pozemků obsahovaly v čl. VI ujednání stran, že návrhy na vklad vlastnického práva obviněného do katastru nemovitostí podá převádějící, tj. P. f. . Podle §4 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. řízení o povolení vkladu je zahájeno dnem doručení písemného návrhu účastníků řízení nebo některého z nich K. ú.. Přitom podle §4 odst. 1 cit. zákona účastníky řízení o povolení vkladu jsou účastníci toho právního úkonu, na jehož podkladě má být zapsáno právo do katastru. Z toho vyplývá, že podle zákona č. 265/1992 Sb. návrh může podat kterákoli ze smluvních stran a nepotřebuje k tomu žádnou součinnost druhé strany. Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, je zákonem spadajícím do sféry tzv. veřejného práva, takže jeho ustanovení nemůže být vyloučeno ujednáním smluvních stran. Ustanovení čl. VI smluv o převodu pozemků, jak byly uzavřeny mezi P. f. a obviněným, tedy nemělo ten účinek, že by obviněného činilo neoprávněným podat návrh na povolení vkladu, resp. že by mu bránilo podat takový návrh. Uvedené ujednání mělo význam jen z hlediska techniky dalšího postupu po uzavření smluv o převodu pozemků, aniž by se jakkoli dotýkalo práv účastníků. Ostatně i přes ujednání, že návrhy na vklad podá P. f., byly původní návrhy v roce 1998 podány jako společné návrhy obou účastníků.
Z hlediska toho, jak K. ú. o návrhu na povolení vkladu rozhodne a jakými hledisky se při tom řídí, je bezvýznamné, který z účastníků smlouvy návrh podá. Zákonná kritéria pro rozhodnutí K. ú. jsou stejná pro řízení zahájené společným návrhem účastníků i pro řízení zahájené samostatným návrhem kteréhokoli z nich. Tato kritéria jsou stanovena v §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., aniž by bylo jakkoli významné, kdo z účastníků návrh podal.
Z toho je zřejmé, že ani v posuzovaném případě nelze přeceňovat význam okolnosti, že obviněný předložil K. ú. opětovně původní společný návrh na povolení vkladu, ačkoli podání návrhu na povolení vkladu tu nebylo vůlí P. f. a obviněný podal tento návrh o své vůli. Obviněný mohl rozhodnutí K. ú. o povolení vkladu dosáhnout stejně i tím, že by opakovaný návrh podal výslovně jako svůj samostatný návrh.
Důsledkem jednání obviněného bylo to, že P. f. jako účastník řízení o povolení vkladu neměl možnost vykonávat práva účastníka řízení. Podle §3 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. se na řízení o povolení vkladu vztahuje zákon o správním řízení, pokud tento zákona (tj. zákon č. 265/1992 Sb.) nestanoví jinak. P. f. tedy neměl možnost vykonávat práva, která mu byla garantována zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů. Jde o procesní práva, jejichž podstatou nejsou žádné majetkové dispozice. Majetkovou dispozici P. f. představovalo uzavření smluv o převodu pozemků na obviněného. V řízení o povolení vkladu by se P. f. mohl k věci vyjádřit a navrhnout zamítnutí návrhu, pokud by chtěl povolení vkladu zabránit. Konstatování Vrchního soudu v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku, že P. f. mohl „projevit nesouhlas s převodem vlastnického práva k předmětným pozemkům“ (str. 17), je nepřiléhavé, protože otázka souhlasu s převodem vlastnického práva je primárně otázkou samotných smluv o převodu pozemků a P. f. se mohl vyjádřit jen k otázce povolení vkladu vlastnického práva obviněného do katastru nemovitostí. Také konstatování Vrchního soudu v Praze (rovněž na str. 17 odůvodnění napadeného rozsudku), že „P. f. by … učinil případně i jiná potřebná opatření, aby tomu zabránil“, tj. aby zabránil povolení vkladu, resp. že „bylo pracovníkům P. f. znemožněno povolení vkladu vlastnických práv k pozemkům ve prospěch obviněného případně zabránit“, jsou nepřesvědčivá. Vrchní soud v Praze ani náznakem tato opatření nespecifikoval a navíc možnosti jejich uplatnění sám určitým způsobem zpochybnil použitím dikce „případně“. Nevzal dostatečně v úvahu, že důvodem pro zamítnutí návrhů na povolení vkladu by nemohl být jakýkoli nesouhlas P. f. s povolením vkladu, nýbrž jen takový nesouhlas, který by se zakládal na tom, že povolení vkladu brání některý z důvodů korespondujících s ustanovením §5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění účinném v době posuzovaného činu. K tomu je ovšem třeba dodat, že K. ú. v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá kritéria stanovená v §5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 265/1992 Sb. z úřední povinnosti, tj. bez ohledu na vyjádření či návrhy účastníků řízení. Žádné z těchto kritérií není takové povahy, že by k němu K. ú. přihlížel jen na návrh účastníků nebo některého z nich. Zcela v rozporu se zákonem č. 265/1992 Sb. pak je závěr Městského soudu v Praze vyjádřený na str. 5 odůvodnění jeho rozsudku, že P. f. nemohl proti rozhodnutím podat opravné prostředky (míněna jsou rozhodnutí K. ú. o povolení vkladu vlastnického práva obviněného do katastru nemovitostí).
P. f. proti rozhodnutím o povolení vkladu nemohl podat opravný prostředek nikoli proto, že byl zkrácen ve svých právech účastníka řízení, nýbrž proto, že podle §5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. tu žádný opravný prostředek není přípustný (opravný prostředek je podle §5 odst. 4 cit. zákona přípustný jen proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení vkladu).
Z povahy řízení o povolení vkladu je zřejmé, že příčinou rozhodnutí K. ú., který na podkladě opětovně podaných návrhů vklad vlastnického práva obviněného k pozemkům povolil, nebylo to, že obviněný podal tyto návrhy nekorektním způsobem, nýbrž to, že K. ú. k těmto návrhům zaujal z hlediska ustanovení §5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění účinném v době činu jiné stanovisko než v době, kdy rozhodoval o původně podaných návrzích v roce 1998. Z odůvodnění rozhodnutí, jimiž původně podané návrhy zamítl, lze zjistit, že K. ú. došel k závěru, že účastníci řízení nebyli oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu, což koresponduje s ustanovením §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění účinném v době rozhodnutí. Protože podle §5 odst. 3 cit. zákona lze rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, provést zápisem ve spise, a v takovém případě se rozhodnutí nevyhotovuje a nedoručuje účastníkům, není možné autenticky zjistit, z jakého důvodu K. ú. změnil svůj původní právní názor. Přitom rozhodoval za situace, kdy již z obsahu samotných návrhů, podaných opětovně, bylo evidentní, že jde o opakovaně podávané návrhy, o kterých již se dříve vedlo řízení a bylo rozhodnuto. K. ú. tedy evidentně rozhodoval s vědomím toho, jak bylo o původně podaných návrzích rozhodnuto a s vědomím toho, že P. f. v původním řízení nesouhlasil s povolením vkladu a čím svůj nesouhlas odůvodnil. Pokud případně byla rozhodnutí K. ú. o povolení vkladu věcně nesprávná, je třeba příčinu tohoto stavu spatřovat v tom, jak postupoval K. ú. při rozhodování, a nikoli v tom, jakým způsobem obviněný podal návrhy na povolení vkladu. Nelze ostatně přehlédnout ani to, že z výroku o vině a z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by rozhodnutí, jimiž K. ú. povolil vklad a jejichž vydání obviněný dosáhl, byla věcně nesprávná a která z okolností uvedených v §5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění účinném v době rozhodnutí bránila povolení vkladu.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 20 uzavřel, že „šlo o podvodný převod vlastnického práva k pozemkům, který je převodem neoprávněným“. Tato úvaha nemůže obstát, protože k převodu vlastnického práva došlo smlouvami mezi P. f. a obviněným, a nikoli rozhodnutími K. ú. Podle §2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. práva uvedená v §1 odst. 1 zákona, mezi nimi i vlastnické právo, vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak. Podle §2 odst. 3 cit. zákona právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen K. ú. Titulem převodu vlastnického práva jsou smlouvy, přičemž zákon č. 265/1992 Sb. upravuje pouze to, jak a kdy vznikají, mění se či zanikají vlastnická práva převáděná smlouvami. Úsudek o případném „podvodném převodu vlastnického práva“ by proto musel být vyvozován z uzavřených smluv o převodu pozemků, resp. z okolností provázejících uzavření těchto smluv, a nikoli až z průběhu řízení o návrzích na povolení vkladu.
Obviněný sice podal návrhy na vklad nekorektním způsobem, který vedl k tomu, že byla dotčena procesní práva P. f. v řízení o povolení vkladu, avšak další průběh a zejména pak meritorní výsledek tohoto řízení byl v celém rozsahu věcí K. ú., přičemž ze zjištění soudů nevyplývá, že by obviněný výsledek řízení nějak dále ovlivnil, tj. jinak než podáním návrhů na vklad. Přitom z ničeho není patrno, že pokud by obviněný podal návrhy na vklad korektním způsobem, meritorní výsledek řízení o povolení vkladu by byl jiný oproti tomu, jak K. ú. rozhodl. Za tohoto stavu nelze uvažovat o tom, že mezi nekorektním podáním návrhů obviněného na vklad a rozhodnutími K. ú. je příčinná souvislost, která by byla relevantní z hlediska trestního práva.
Za škodu na straně státu považoval Vrchní soud v Praze skutečnost, že K. ú. povolil vklad vlastnického práva obviněného k pozemkům do katastru nemovitostí. Souvisí to s tím, že právní mocí rozhodnutí o povolení vkladu zaniklo vlastnické právo státu a vzniklo vlastnické právo obviněného, a to ke dni 7. 6. 1999, kdy byly návrhy na povolení vkladu podány (§2 odst. 2, 3 zákona č. 265/1992 Sb.). Tento úsudek by bylo možné akceptovat pouze za předpokladu, že by rozhodnutí K. ú. o povolení vkladu byla věcně nesprávná. Takový závěr však žádný z obou soudů neučinil. Oba soudy se omezily pouze na to, že konstatovaly porušení procesních práv P. f. v řízení o povolení vkladu, a nijak nevysvětlily, v čem jsou rozhodnutí K. ú. o povolení vkladu nesprávná meritorně, tj. z hlediska ustanovení §5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění účinném v době rozhodnutí.
To přiměřeně platí i ohledně úsudku Vrchního sodu v Praze o obohacení obviněného. V tomto směru lze navíc dodat, že o obohacení ve smyslu znaku trestného činu podvodu by šlo za předpokladu, že by převod pozemků do vlastnictví obviněného byl v rozporu s hmotným právem, tj. že by obviněný neměl na pozemky hmotně právně nárok. Obohacení obviněného jako znak trestného činu podvodu v žádném případě není možné vyvozovat jen z průběhu řízení o návrzích na povolení vkladu a z toho, že v tomto řízení byla porušena procesní práva P. f. jako účastníka řízení.
Obviněný dosáhl rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva k pozemkům. Meritorně bylo toto rozhodnutí výlučně záležitostí K. ú. a obviněný ho podle zjištění soudů po této stránce nijak neovlivňoval. P. f. pokládal věc převodu pozemků na obviněného za „vyřízenou“ rozhodnutími K. ú. o zamítnutí původně podaných návrhů na vklad v roce 1998. P. f. považoval smlouvy o převodu pozemků na obviněného za neplatné, avšak zamítnutím návrhů na povolení vkladu nebyla nijak řešena otázka platnosti smluv a P. f. v tomto ohledu nic dalšího nepodnikl, zejména nepodal proti obviněnému žalobu na určení neplatnosti smluv. Celkově lze proto posuzovaný případ charakterizovat tak, že ve srovnání s odpovědností K. ú. za meritorní správnost rozhodnutí o povolení vkladu a s odpovědností P. f. za řádné uzavírání smluv o převodu pozemků k uspokojení restitučních nároků je nekorektní způsob podání návrhů obviněného na vklad jen málo závažnou okolností, která nemůže nabýt charakteru trestného činu jen proto, že obě instituce reprezentující stát své odpovědnosti případně nedostály. Skutek v té podobě, jak ho zjistily soudy, byl kriminalizován v rozporu se zásadou, že v demokratickém právním státě má trestní represe subsidiární povahu a nelze ji uplatňovat tam, kde jsou k ochraně majetkových zájmů k dispozici dostatečné prostředky jiných právních odvětví, zejména občanského práva (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, publikovaný pod č. 196 v 35. svaku Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005). V evidentní souvislosti s tím je nápadná nevyváženost rozsudku Vrchního soudu v Praze, který na jedné straně uznal obviněného vinným jednáním se škodou přes 12 milionů Kč, což více než dvojnásobně převyšuje spodní hranici škody velkého rozsahu podle §250 odst. 4 tr. zák., avšak na druhé straně kvalifikoval toto jednání jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož znakem je značná škoda, tj. škoda se spodní hranicí 500.000,- Kč, která byla překročena více než čtyřiadvacetinásobně, a přitom obviněnému uložil trest odnětí svobody na samé spodní hranici sazby, navíc s podmíněným odkladem jeho výkonu. Toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze má rysy tzv. kompromisního rozsudku, v němž je nepřesvědčivost v otázce viny kompenzována uložením mírného trestu.
Podstatné je, že skutek, tak jak ho zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným napadeným rozsudkem. Napadený rozsudek je tudíž rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku vadného výroku o vině obviněného Ing. J. K. nemůže obstát ani výrok o trestu, který mu byl uložen.
Nejvyšší soud proto zrušil ohledně obviněného Ing. J. K. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jako součást předcházejícího řízení zrušil ohledně tohoto obviněného i rozsudek Městského soudu v Praze. Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc obviněného Ing. J. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec