ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1579.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 1579/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 12. 2005 o dovoláních obviněných J. H. a J. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 13 To 130 /2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 296/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. H. a J. K. o dm í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 16 T 296/2004, byli obvinění J. H. a J. K. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a obviněný J. H. ještě trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzeni obviněný J. H. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 32 měsíců podmíněně se zkušební dobou na 4 roky za současného vyslovení dohledu a k trestu propadnutí věci a obviněný J. K. k trestu odnětí svobody na 2 roky podmíněně se zkušební dobou na 4 roky. V dalším bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř.
Odvolání obviněných byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 13 To 130/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění podali prostřednictvím společného obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze. Napadli výrok, jímž byla zamítnuta jejich odvolání, a to v rozsahu, který odpovídal výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto dovolacího důvodu namítli, že „zjištěným skutkem nebyly naplněny znaky trestného činu loupeže, protože posuzované jednání nebylo motivováno zištností, poškozenému nebylo nikým a ničím vyhrožováno a nebylo proti němu použito síly ani pohrůžky bezprostředního násilí“. Každý z obviněných se dovoláním domáhal toho, aby ohledně něho byla zrušena rozhodnutí obou soudů a aby bylo přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu Praha-východ, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Praze, spočíval v tom, že obvinění J. H. a J. K. dne 17. 2. 2004 v době od 8:00 do 8:30 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů v podnapilém stavu v restauraci L. ve S. B., okr. P.-v., na pánském WC fyzicky napadli občana U. Y. K., kterému obviněný J. H. zkroutil pravou ruku za záda, oba obvinění ho přitiskli ke zdi, obviněný J. K. mu přiložil ostřím na krk sekáček, z kapsy bundy mu vytáhl cestovní pas a oba ho několikrát udeřili pěstí do hrudníku, přičemž poškozenému se podařilo utéci.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutkový stav, tak jak ho zjistily soudy, evidentně naplňuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Pokud součástí uvedeného skutkového stavu není zjištění, že by poškozenému bylo vyhrožováno, nemá to z hlediska naplnění znaků trestného činu loupeže žádný význam. Z tzv. právní věty výroku o vině vyplývá, že soudy považovaly znaky trestného činu loupeže za naplněné v té variantě, která spočívá v užití násilí proti jinému, a neposuzovaly jednání obviněných jako jednání, kterým by proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí. Námitka, že proti poškozenému nebylo použito síly, je jasně v rozporu se zjištěním, že obviněný J. H. zkroutil poškozenému ruku za záda, že oba obvinění ho přitiskli ke zdi a že obviněný J. K. mu přiložil ostřím na krk sekáček. Toto jednání rozhodně naplňuje zákonný znak užití násilí proti jinému. O tom, že posuzované jednání obviněných, které bylo jejich společnou akcí, směřovalo k tomu, aby se zmocnili cizí věci, svědčí zjištění, že obviněný J. K. sáhl rukou do kapsy bundy poškozeného. Stalo se tak za situace, kdy odpor poškozeného byl násilím ze strany obviněných eliminován. Z bezprostřední návaznosti jednání spočívajícího v sáhnutí do kapsy poškozeného na jednání spočívající v násilném vyloučení odporu poškozeného zřetelně vyplývá, že jednání obviněných bylo neseno úmyslem zmocnit se cizí věci, tj. věci poškozeného. Protože poškozený měl v kapse svůj pas, obvinění se zmocnili pasu. Okolnost, že se jedná o věc, která sama o sobě nezajišťovala obviněným žádný reálný majetkový prospěch a v podstatě ani nebyla s to naplnit nějakou zištnou pohnutku, je nerozhodná. Podstatné je, že jednání obviněných bylo vedeno úmyslem nějaké věci poškozeného (v podstatě jakékoli věci) se zmocnit.
Proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obvinění namítali, že soudy založily svá skutková zjištění na svědecké výpovědi poškozeného. Těmito námitkami obvinění zpochybňovali správnost skutkových zjištění, která byla podkladem výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Uvedená část dovolání je mimo rámec zákonného dovolacího důvodu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „… nebo jiném nesprávném hmotně právním …“). Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázka aplikace, dodržení a případného porušení procesních ustanovení, zejména ustanovení trestního řádu, v tomto ohledu nehraje žádnou roli. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů apod. Jinými slovy řečeno, v dovolání je možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak není možné vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout primárně změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a v návaznosti na to usilovat o jiné právní posouzení. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je z hlediska důvodů koncipováno tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí.
Pokud obvinění v dovolání námitkami proti věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného zpochybňovali skutková zjištění, která soudy vzaly za podklad výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., znamená to, že soudům vytýkali porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Vytýkali tedy porušení procesních ustanovení, ačkoli deklarovaný dovolací důvod spočívá v porušení hmotného práva. Uvedenými námitkami se obvinění snažili prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že poškozeného nenapadli a nic mu nevzali. Takové námitky nejsou podřatitelné pod zákonný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud se jimi meritorně nezabýval.
Podkladem pro to, aby se Nejvyšší soud meritorně zabýval dovoláními obviněných, byla ta jejich část, v níž byly uplatněny námitky proti právnímu posouzení skutkového stavu, který zjistily soudy.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec