ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.192.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 192/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 2. 2005 o dovolání obviněného P. M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 6 To 746/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 170/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 6 T 170/2004, byl obviněný P. M. uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a odsouzen podle §241 odst. 2 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci. Dále mu bylo podle §72 odst. 1, 4 tr. zák. uloženo ochranné léčení.
Podle zjištění Okresního soudu v Litoměřicích se obviněný dopustil pokusu uvedeného trestného činu skutkem, který spočíval v tom, že dne 7. 12. 2003 kolem 20:00 hodin v obci P., zastavil s osobním automobilem stopařkám P. N., a K. M., po ujetí asi 20 metrů pod záminkou, že mu došel olej, automobil zastavil, obě stopařky svázal, zalepil jim oči lepicí páskou, zavezl je do místa svého bydliště v obci L., odvedl P. N., do prvního patra domu, kde ji spoutanou povalil na postel a osahával na prsou, čemuž se poškozená bránila, poté odvedl K. M. do pokoje v přízemí domu, jednou rukou ji držel, kuchyňským nožem ji nutil se svléknout, povalil ji na záda na postel, jednou rukou ji držel za krk a druhou se jí snažil roztáhnout nohy, aby s ní proti její vůli vykonal soulož, což se mu nepodařilo v důsledku obrany poškozené, mezitím se P. N. podařilo rozvázat, vyskočit z prvního patra domu a přivolat policii. Podle výroku o vině se obviněný dopustil tohoto jednání přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. 10. 1997, sp. zn. 3 T 32/97, pravomocně odsouzen pro dva trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na pět let, který vykonal dne 19. 10. 2001.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 6 To 746/2004. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích zrušen ve výroku o výši uloženého trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §241 odst. 2 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na devět a půl roku. V ostatních výrocích zůstal rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích nedotčen.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině a v důsledku toho i v rozsahu odpovídajícím ostatním výrokům. Dovolání podal s odkazem na důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a nevzaly v úvahu rozpory, které mezi nimi vyvstaly. Vyjádřil názor, že postup soudů byl neobjektivní a odporoval základním zásadám trestního řízení, zejména pokud jsou zakotveny v ustanoveních §2 odst. 5, 6, 12, 13 tr. ř. Zdůraznil, že jeho jednání vůči poškozeným nebylo vedeno snahou vynutit si na nich pohlavní styk, ale pouze je postrašit. Připustil, že jeho jednání bylo nesprávné, avšak zároveň uvedl, že mělo být kvalifikováno jen jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 tr. zák. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů, aby ho uznal vinným trestným činem omezování osobní svobody podle §231 tr. zák. a aby mu uložil mírný trest odnětí svobody.
Nejvyšší soud pokládá za nutné především konstatovat, že námitky obviněného směřující proti tomu, jaká skutková zjištění soudy učinily (§2 odst. 5 tr. ř.) a jak hodnotily důkazy (§2 odst. 6 tr. ř.), jakož i námitky týkající se dodržení zásady bezprostřednosti řízení (§2 odst. 12 tr. ř.) a povinnosti orgánů činných v trestním řízení umožnit uplatnění práv obviněného (§2 odst. 13 tr. ř.), stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto k nim Nejvyšší soud nijak nepřihlížel.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení (viz dikci „... nebo jiném hmotně právním ...“). Jde tedy o podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Podstatné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. To znamená, že v dovolání lze namítat nesprávnost právní kvalifikace skutkového stavu zjištěného soudem v tom smyslu, že skutkový stav zjištěný soudem nemá zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, avšak nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů, postup při dokazování, rozsah dokazovaní apod. Jinak řečeno, v dovolání je možné vytýkat jen p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, ale není možné namítat nic proti samotným skutkových zjištěním s cílem dosáhnout jejich změny a v návaznosti na to i jiného právního posouzení. V rozporu s tím obviněný ve zmíněné části dovolání uplatnil s k u t k o v é námitky, které deklarovaný dovolací důvod obsahově nenaplňují. Svědčí o tom také to, že sám obviněný výslovně vytkl porušení ustanovení trestního řádu, tj. p r o c e s n í h o předpisu, ačkoli dovolacím důvodem je porušení h m o t n é h o práva (trestního zákona).
Jedinou námitkou, která obsahově koresponduje se zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka, že skutek měl být posouzen jen jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 tr. zák. V tomto ohledu Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. (nehledě na přísnější právní kvalifikaci) se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.
Jestliže součástí činu, který podle zjištění soudu směřuje k tomu, aby si pachatel násilím vynutil pohlavní styk s jinou osobou, je také omezení osobní svobody této osoby, posoudí se čin jako trestný čin znásilnění, neboť tento trestný čin je k trestnému činu omezování osobní svobody ve vztahu speciality. Rozhodnutí obou soudů jsou v souladu s touto zásadou a dovolání obviněného nemůže v žádném případě závěry soudů zvrátit.
Požadovaná změna právního posouzení skutku evidentně nepřichází v úvahu ani se zřetelem k námitce obviněného, že chtěl poškozené pouze postrašit. Ze skutkových okolností, zjištěných soudy, je jasné, že jednání obviněného daleko překročilo míru, kterou by bylo možné interpretovat jen jako postrašení poškozených, a dospělo do stadia, kdy ze strany obviněného již bezprostředně hrozilo dokonání trestného činu znásilnění. To se týká zejména jednání proti poškozené K. M., kterou obviněný držel za krk, s použitím nože ji nutil, aby se svlékla, povalil ji na postel a roztahoval ji nohy. Za tohoto stavu nelze skutečnost, že nedosáhl soulože s poškozenou, vykládat tak, že neměl úmysl soulože dosáhnout, ale jedině tak, že se mu jeho záměr nezdařil, protože poškozená se ubránila.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec