ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.858.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 858/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. srpna 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněných M. C., a P. H., které podali proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 7 To 602/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 101/2004, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného P. H.
z r u š u j í
1) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 7 To 602/2004, pokud jím byl ponechán nedotčen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 7 T 101/2004, ve výroku o náhradě škody ohledně obviněného P. H.;
2) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 7 T 101/2004, ve výroku o náhradě škody ohledně obviněného P. H.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. se poškozená U. Č. r., a. s., se sídlem Z. Praha 4, odkazuje s nárokem na náhradu škody směřujícím proti obviněnému P. H. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 7 T 101/2004, byli obvinění M. C. a P. H. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a to formou účastenství podle §10 odst. 1 písm. a), resp. písm. c) tr. zák. (organizátor resp. pomocník), kterého se dopustili jednáním uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Za tento a sbíhající se trestný čin podle §267 odst. 1 tr. zák., byl M. C. odsouzen podle §250 odst. 2 a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 12 T 162/2003.
Obviněný P. H. byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků s tím, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestnou činností. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněný, tj. M. C., P. H. a také Z. R. odsouzenému tímž rozsudkem soudu I. stupně, uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené U. Č. r., a. s., škodu ve výši 190.320,- Kč.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 7 To 602/2004, byla odvolání M. C. a P. H. zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění P. H. a M. C. řádně a včas dovolání, přičemž shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
P. H. uplatněný důvod dovolání spatřuje předně v tom, že skutková věta rozsudku soudu I. stupně neobsahuje skutečnosti, ze kterých by plynulo naplnění subjektivní stránky trestného činu, a to zejména ve vztahu k jednání hlavních pachatelů, tj. že by věděl o úmyslu hlavních pachatelů trestného činu spáchat konkrétní trestný čin a alespoň v hrubých rysech by mu byly známy podrobnosti takového trestného činu. Vzhledem k absenci subjektivní stránky trestného činu ve skutkové větě, že proto daný skutek vůbec není trestným činem a jde o nesprávnou hmotně právní kvalifikaci skutku.
Dále obviněný P. H. namítá tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že ve výroku o náhradě škody mu bylo uloženo zaplatit poškozené na náhradě škody částku ve výši 190.320,- Kč, přestože ve skutkové větě rozhodnutí soudu I. stupně je u něj uvedeno, že poškozené způsobil toliko škodu ve výši 73.200,- Kč. Bylo mu teda uloženo zaplatit náhradu škody v částce vyšší, než byla výše škody, kterou měl způsobit. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v napadené části rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby pro skutek uvedený v obžalobě.
Obviněný M. C. naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil uvedený skutek, když je přesvědčen, že nebylo bezpečně prokázáno, že by se předmětného jednání dopustil, přičemž výpověď spoluobviněného Z. R. je nevěrohodná. Podle zásady „v nejasnostech ve prospěch“ proto navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že se M. C. zprošťuje obžaloby v plném rozsahu.
Protože výše uvedené dovolací námitky obviněného P. H. svoji povahou směřují proti hmotně právnímu posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, Nejvyšší soud se jimi zabýval a dospěl ohledně tohoto obviněného k následujícím závěrům.
Pokud jde o námitku o neexistenci subjektivní stránky daného trestného činu ve skutkové větě rozsudku soudu I. stupně, vycházel Nejvyšší soud ze skutečnosti, že P. H. se pomoci k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil jednáním spočívajícím v tom (stručně řečeno), že dne 11. 4. 2001 v pěti případech pomohl Z. R. uzavřít v prodejnách smlouvy o dodávce služeb U. D. se společností U. Č. r., a. s., na základě kterých Z. R. obdržel zařízení pro příjem digitálního signálu zn. Philips DSX 6010, každé v hodnotě 14.640,- Kč, když následně po podpisu každé smlouvy tyto satelitní komplety od něj převzali M. C. a M. Z. a obratem je prodali další doposud nezjištěné osobě, přičemž P. H. řídil vlastní osobní automobil Škoda 105, kterým obvinění Z., R. a C. jezdili do jednotlivých prodejen uzavírat smlouvy a následně uvedeným automobilem byly převáženy převzaté satelity, čímž napomohl, aby firmě U. Č. r., a. s., byla způsobena škoda ve výši 73.200,- Kč,
S výjimkou obviněného Z. R. všichni ostatní obvinění popřeli spáchání žalované trestné činnosti s tím, že jim o ní není nic známo a smlouvy s Z. R. neuzavírali. U hlavního líčení P. H. vypověděl, že s tím nemá nic společného, Z. R. vidí poprvé, předmětného dne auto neřídil a nikdy nevezl žádné satelity.
Předpokládá-li účastenství úmysl směřující k účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, usuzuje se na zavinění ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán a ze všech v tomto směru významných důkazů. Skutečnost, že obviněný skutek popřel, tedy neznamená, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Okolnosti subjektivního charakteru se zpravidla dokazují nepřímo z okolností objektivní povahy a i v případě doznání obviněného je soud povinen zjišťovat, zda je v souladu s ostatními zjištěnými skutečnostmi.
Soud I. stupně vyhodnotil výpověď Z. R. jako věrohodnou a jednoznačně usvědčující všechny spoluobviněné s tím, že také P. H. naprosto jednoznačně věděl, jaké trestné činnosti se dopouští a jednal tak v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. S tímto právním závěrem soudu I. stupně, potvrzeným soudem odvolacím, se Nejvyšší soud plně ztotožnil.
Závěr o zavinění na straně P. H. ve formě přímého úmyslu spolehlivě potvrzují skutkové okolnosti zjištěné soudem I. stupně a uvedené ve výroku o vině rozsudku. Vozil-li obviněný P. H. spoluobviněné celkem v pěti případech po B. k jednotlivým prodejnám, kde Z. R. uzavíral smlouvy, přebíral satelitní zařízení, tato postupně spoluobvinění ukládali do jeho vozidla a jeli k další prodejně, muselo již z těchto okolností být P. H. zřejmé, že satelitní zařízení v takovémto množství jsou opatřována podvodným způsobem. Z výpovědi Z. R. u hlavního líčení je přitom zřejmé, že v průběhu daných jízd po jednotlivých prodejnách se nebavili v autě o tom, kam se pojede. Jednoznačně tedy P. H. již předem věděl jaký je cíl i účel jejich jízd a svou účastí na jednání spoluobviněných jim tak zcela vědomě a tedy v přímém úmyslu pomáhal při realizaci jejich trestné činnosti. Námitka tohoto obviněného ohledně neexistence zavinění je proto zjevně neopodstatněná.
Důvodná je ale námitka P. H. týkající se výroku o náhradě škody. Obviněnému může být soudem uložena povinnost k náhradě škody pouze v případě, že tato škoda byla způsobena trestným činem, jímž byl uznán vinným v odsuzujícím rozsudku. Škoda tedy musí být v příčinné souvislosti s daným jednáním obviněného. Byl-li obviněný P. H. uznán vinným jednáním, kterým „napomohl aby firmě U. … byla způsobena škoda ve výši 73.200,- Kč“, byla pouze škoda v této výši v příčinné souvislosti s jeho protiprávním jednáním. Soud I. stupně proto rozhodl nesprávně, pokud P. H. uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. společně s dalšími spoluobviněnými povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené škodu ve výši 190.320,- Kč.
Podle §438 odst. 1, 2 zák. č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník) způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ní podle své účasti na způsobení škody.
I když tedy občanský zákoník v zájmu ochrany poškozeného stanoví přednostně zásadu tzv. solidární odpovědnosti více škůdců, výjimečně v odůvodněných případech může soud rozhodnout i tak, že každý z více škůdců odpovídá za způsobenou škodu podle své individuální účasti na ní. V daném případě se tedy soudy měly zabývat otázkou splnění podmínek pro použití výjimky ze zásady uvedené v ustanovení §438 odst. 1 občanského zákoníku (solidární odpovědnost), tj. podmínek pro použití §438 odst. 2 občanského zákoníku o dělené odpovědnosti k náhradě škody. Protože trestní řízení v otázce viny a trestu je již pravomocně skončené a je neúčelné aby se dál vedlo jen o nároku poškozeného na náhradu škody, rozhodl Nejvyšší soud s ohledem na ustanovení §265m odst. 2 tr. ř. ohledně náhrady škody tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Pokud jde o dovolání obviněného M. C., Nejvyšší soud zjistil, že toto bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
M. C. uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Jak ale vyplývá z obsahu dovolání M. C., jeho námitky, že nebylo bezpečně prokázáno, že by se dopustil předmětného jednání a výpověď Z. R. považuje za nevěrohodnou, nesměřují proti správnosti hmotně právního posouzení skutku, ale proti správnosti skutkových zjištění samotných. Konečně i obviněným zmiňovaná zásada „v nejasnostech ve prospěch“ se uplatňuje právě při zjišťování skutkového stavu věci a nikoli při jeho hmotně právním posuzování.
Protože námitky M. C. nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, bylo dovolání tohoto obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš