ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.91.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 91/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. února 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. N., které podal proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 3 To 577/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 T 113/2003, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 73 T 113/2003, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 30. 10. 2001 v O. v úmyslu se obohatit jako osoba samostatně výdělečně činná, podnikající pod IČO uzavřel se společností A.T C., a. s., S. O., smlouvu o platebních podmínkách, kdy při uzavření této smlouvy předložil falešný dokument s názvem opis vybraných údajů za rok 2000 opatřený falešným razítkem s názvem F. ú. B., na základě čehož mu bylo ze strany společnosti A.T C., a. s., jako prodávajícího umožněno v období od 30. 10. 2001 do 6. 12. 2002 odebrat počítačový hardware, mobilní telefony, dobíjecí kupóny zn. O., T. a G. a další zboží v celkové hodnotě 1.862.457,? Kč, kdy takto odebrané zboží nezaplatil, prodal je dalším osobám a získané peníze si ponechal, přičemž dle uzavřené smlouvy předmětné zboží bylo ve vlastnictví prodávajícího až do jeho úplného zaplacení, čímž způsobil společnosti AT C., a. s., S. O., škodu v celkové výši 1.862.457,40 Kč. Za to byl podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 4 T 72/2002, ze dne 18. 12. 2002 a všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2004, sp. zn. 3 To 577/2004, bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soud podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení obviněný spatřuje předně v tom, že soudy nevyvodily žádný závěr ze skutečnosti, že vystavil blankosměnku. Na směnečnou pohledávku ve výši 1.862.457,40 Kč poškozený tuto směnku vyplnil, uplatnil a má tak exekuční titul vůči němu a p. S. Směnka je přitom cenným papírem a proto je nejen zajišťovacím, ale i platebním instrumentem. Pro případ nezaplacení tak byla podpisem směnky a navíc avalem nabídnuta poškozenému protihodnota majetku v cenném papíru a potažmo majetku obviněného a avalistky p. S. Je otázkou, proč soudy chápou škodu ve výši nominálního dluhu, přičemž výše škody nebyla vzhledem k argumentaci vlastnictví majetkového ekvivalentu v obchodním majetku poškozeného, žádným hodnověrným způsobem zjištěna (např. znaleckým posudkem). Obviněný se domnívá, že pokud podepsal poškozenému blankosměnku, kterou tento mohl vyplnit (a také vyplnil a uplatnil) ve výši odpovídající jeho závazku, nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu, neboť za této situace nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky, tj. vědomého způsobení škody poškozenému, neboť tento pro případ nezaplacení držel majetkový ekvivalent.
Dále obviněný nesouhlasí s právním posouzením skutku, a to z hlediska ustanovení §445 zák. č. 513/1991 Sb. (Obchodní zákoník), když se v popisu skutku uvádí, že odebrané zboží bylo až do zaplacení ve vlastnictví prodávajícího, což soud druhého stupně s ohledem na uvedené zákonné ustanovení hodnotí vadně tak, že mezi obviněným a poškozeným byla sjednána výhrada vlastnictví. S ohledem na smysl smlouvy, kdy odebrané zboží bylo určeno k dalšímu prodeji, považuje ale obviněný její ustanovení o výhradě vlastnictví za neplatné. Odvolací soud, že také přehlíží ustanovení §446 obch. zák., podle kterého nabývá k prodávané věci přesto vlastnické právo ten, kdo v dobré víře zboží nabývá od nevlastníka. Zboží se tak stalo vlastnictvím odběratelů obviněného a nebylo až do zaplacení ve vlastnictví poškozeného. Tato otázka vlastnictví zboží tak byla odvolacím soudem nesprávně právně hodnocena a k naplnění skutkové věty rozsudku přinejmenším v této části nemohlo dojít.
Obviněný proto navrhl, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a tomuto soudu přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání uvedl, že dodáním zboží obviněnému a nezaplacením kupní ceny za toto zboží vznikla nepochybně poškozené obchodní společnosti škoda. Na tom nic nemění ani existence blankosměnky vystavené obžalovaným, protože nemá funkci úhrady primárního závazku, ale jde výlučně o zajišťovací instrument. Nesplněním primárního závazku vzniká povinnému ze směnky závazek sekundární, jehož smyslem je odškodnit oprávněného za směnky za to, že ten, kdo je ze směnky povinen, nesplnil původní závazek. Tato funkce směnky, jež směřuje především k náhradě škody, se může realizovat až poté, co škoda reálně vznikla. K další námitce obviněného ohledně výhrady vlastnického práva státní zástupce uvedl, že tato nemá nejmenší vliv na povinnost účastníků smlouvy poskytnout si navzájem sjednané plnění. Dodavatel svou povinnost splnil, obviněný nikoli. Právní posouzení namítané výhrady podle §601 obč. zák., či §445 a §446 obch. zák., je pro právní posouzení skutku irelevantní a zmínka o této výhradě je v popisu skutku nadbytečná. Na naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nemá existence či neexistence výhrady vlastnického práva v daném případě nejmenší vliv. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Protože obviněným uplatněné námitky ohledně vystavené blankosměnky a výhrady vlastnictví směřují proti právnímu posouzení skutku, resp. jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku o vině, proti kterému bylo podáno dovolání, a to v rozsahu a z důvodů v něm uvedených včetně předcházejícího řízení, ale dovolání důvodným neshledal.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004 (toto rozhodnutí - usnesení bylo trestním kolegiem Nejvyššího soudu schváleno k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu a bude uveřejněno pod č. 9 roč. 2005) uvedl, že trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchaný vylákáním úvěru v úmyslu ho řádně nesplácet v době do 31. 12. 1997 byl z hlediska vzniku škody na cizím majetku dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl bance za účelem zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu, jejíž hodnota byla stejná (nebo i vyšší) jako výše poskytnutého úvěru. Zástavní právo totiž i v případě zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené již dokonaným trestným činem podvodu. Tyto závěry platí obdobně i tehdy, jestliže byl podvodně vylákán úvěr za použití jiných zajišťovacích institutů (např. ručení atd.).
Nejvyšší soud dále v odůvodnění uvedeného rozhodnutí konstatoval, že není možné na realizaci zástavního práva vázat posouzení otázky vzniku škody jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., protože tato realizace je již jenom náhradou škody. Vyplývá to i z povahy a smyslu zástavního práva, které slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn, s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžené zástavy (§152 obč. zák. ve znění zák. č. 264/1992 Sb.). Zástavní právo je jedním, nikoliv však jediným ze zajišťovacích prostředků, kterými lze posílit věřitelovy možnosti k dosažení splnění závazku, neučiní-li tak dlužník dobrovolně. Patří sem např. i osobní zajištění prostřednictvím ručitele (§546n obč. zák.), zajištění závazku převodem práva (§553 obč. zák.) nebo postoupení pohledávky (§554 obč. zák.). Uhrazovací funkce zástavního práva vychází z předpokladu, že k uspokojení věřitele je určen finanční zdroj dosažený prodejem zástavy, a působí též jako příležitost, aby byla zástavnímu věřiteli zjednána možnost dosáhnout uspokojení zajištěné pohledávky jinak, než se v době vzniku pohledávky předpokládalo, tj. realizace zástavního práva pro případ náhrady vzniklé škody věřiteli nastupuje až tehdy, když dlužník svůj závazek dobrovolně nesplnil. K realizaci zástavního práva nedochází automaticky vždy v souvislosti se vznikem závazku, ale až tehdy, kdy není řádně a včas uhrazen, protože představuje možnost vynucení si od dlužníka splnění této povinnosti (shodně srov. též nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I ÚS 558/2001). Rozdíl mezi uhrazovací a zajišťovací funkcí spočívá v tom, že zajišťovací funkce se u zástavy projeví vždy, kdežto uhrazovací funkce nastupuje toliko tehdy, pokud dlužník své závazky nesplní včas nebo řádně a je nutné přistoupit ke zpeněžení zástavy za účelem uspokojení práv věřitele. Tuto funkci proto nelze chápat absolutně a není ji možné ztotožňovat s dobrovolným plněním závazku, který obviněný na sebe při uzavírání úvěrové smlouvy převzal. Úhrada dluhu zpeněžením zástavy nenastupuje automaticky a okamžitě, ale je vyústěním složitého procesu, jehož výsledek nebývá vždy jistý.
Obdobná situace je také v této trestní věci obviněného M. N. Jak vyplývá z trestního spisu a jak to také obviněný opakovaně uvádí ve svém dovolání, vystavená směnka v daném případě nebyla platebním instrumentem za odebrané zboží, ale obviněný ji vystavil na žádost prodávajícího k zajištění kupní ceny zboží, tj. jako zajišťovací instrument. I když obviněný vystavil vlastní směnku ve prospěch věřitele (prodávajícího), neznamená to, že v případě nezaplacení kupní ceny věřitel uplatněním směnky automaticky získá finanční částku odpovídající kupní ceně. Záleží na dlužníkovi, zda bude ze směnky plnit a pokud tak neučiní, musí věřitel podat směnečnou žalobu na plnění z titulu nezaplacení kupní ceny kryté směnkou, která nebyla řádně honorována. Obviněný jako výstavce směnky je totiž současně i směnečníkem, tj. osobou která má ze směnky platit. Této skutečnosti si je obviněný konečně sám vědom, když také v dovolání uvádí, že uplatněním směnky má poškozený \"exekuční titul vůči mé osobě a p. S. \". Pro upřesnění ale nutno uvést, že exekučním titulem by byl až směnečný platební rozkaz vydaný na základě směnečné žaloby.
Ač tedy obviněný vystavil tzv. blankosměnku k zajištění kupní ceny, je tato skutečnost pro právní posouzení věci jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. bez významu a nemůže svědčit o nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se totiž vyžaduje aby bylo prokázáno, že pachatel již v době odebrání zboží jednal v úmyslu za zboží nezaplatit, nebo nezaplatit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že nebude moci peníze za zboží ve smluvené lhůtě zaplatit a že tím uvádí dodavatele zboží v omyl. Jednal-li obviněný podle zjištění soudů tak, že předložil poškozené obchodní společnosti vědomě falešné potvrzení o své solventnosti a za odebrané zboží nezaplatil, ač nebyl v druhotné platební neschopnosti a měl finanční prostředky na úhradu svého závazku, je zjevné, že jednal od počátku v přímém úmyslu /§4 písm. a) tr. zák./ obohatit se ke škodě cizího majetku tím, že uvedl poškozeného v omyl.
S ohledem na výše uvedené je nedůvodná i námitka obviněného, že výše škody nebyla, vzhledem k vlastnictví majetkového ekvivalentu (blankosměnky) v obchodním majetku poškozeného, žádným hodnověrným způsobem zjištěna. V případě neuhrazení závazku (kupní ceny za zboží) jako škody vzniklé trestným činem, může případná realizace předmětné směnky sloužit pouze jako náhrada této škody, protože trestný čin podvodu byl dokonán okamžikem nezaplacení kupní ceny ve stanovené lhůtě a vznik škody tak nebyl vázán na skutečnost, zda při podvodném jednání byl závazek zajištěn směnkou.
Pokud pak jde o otázku namítané výhrady vlastnictví, je tato z hlediska skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. bez významu a jak správně uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání, lze tuto zmínku o výhradě vlastnictví v popisu skutku považovat za nadbytečnou.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněného zamítnuto podle §265j tr. ř., když z hlediska námitek obviněného nedošlo k naplnění uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Takto bylo rozhodnuto i s ohledem na skutečnost, že obviněný nedostatek zavinění s poukazem na vystavenou blankosměnku namítal již ve svém odvolání, ale odvolací soud se z tohoto pohledu věcí nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš