ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.924.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 924/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 3. srpna 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. M., které podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 12 To 118/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 6/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 1 T 6/2005, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že:
1)ve dnech 3. 10. 1994 a 5. 10. 1994 v T. poté co si úhradou zboží v hotovosti, zajistil možnost hradit kupní cenu fakturou, na základě objednávky od a. s. P. T. odebral, ještě před datem jejich splatnosti, na faktury 6381 ks tvárnic v hodnotě 168.709, Kč, ačkoli věděl, že kupní cenu neuhradí, které obratem prodal, získané prostředky použil pro svoji potřebu, faktury nezaplatil, čímž a. s. P. T., se sídlem v T., K., způsobil škodu nejméně 168.709,- Kč,
2)v době od 8. 2. 1995 do 23. 2. 1995 v D., okr. R. n. K., v C. P., poté co si úhradou zboží v hotovosti, zajistil možnost hradit kupní cenu fakturou, celkem v deseti případech odebral cihlářské výrobky v hodnotě nejméně 268.866,- Kč, které měly být hrazeny na základě vystavených faktur s dobou splatnosti od 22. 2. 1995 do 9. 3. 1995, ačkoliv již v té době věděl, že kupní cenu neuhradí a také uvedenou částku ve stanovené době neuhradil, přičemž tímto jednáním způsobil škodu v celkové výši nejméně 268.866,- Kč firmě C. P., s. r. o., se sídlem v D.-P.,
3)společně s již pravomocně odsouzeným B. G., v době od 3. 3. 1995 do 10. 3. 1995 v S., od cihlářských závodů P., a. s., a v době od 16. 3. 1995 do 28. 3. 1995 v D. J., od cihelny J., a. s., v úmyslu zakrýt pravého odběratele a neuhradit kupní cenu, s použitím živnostenského listu M. F., který získali přesně nezjištěným způsobem, objednávek a plných mocí opatřených razítkem firmy M. F., které rovněž získali přesně nezjištěným způsobem, odebrali na faktury ke škodě C. z. P., a. s., se sídlem v P., V., cihly v celkové hodnotě 169.132,- Kč a ke škodě J., a. s., se sídlem v D. J., P., cihly v celkové hodnotě 395.394,20 Kč, faktury neuhradili a cihly za hotové prodali různým stavebninám a získané peníze použily pro svoji potřebu.
Za to byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 2 roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Odvolání obviněného proti citovanému rozsudku soudu I. stupně bylo zamítnuto usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 12 To 118/2005, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně pak obviněný v dovolání namítá, že se nedopustil skutků, kterými byl uznán vinným a soudy vycházely zejména z výpovědí spoluodsouzeného B. G.. O firmách P. T. a cihelna P. vůbec nevěděl, u posledně jmenované firmy objednal cihlářské výrobky na popud G., který pak dál vše zařizoval, překročil rámec vystavené plné moci a jednal bez jeho vědomí. Nic společného nemá ani se získáním živnostenského listu M. F., o existenci jeho firmy se dozvěděl od G. a živnostenský list viděl až v průběhu vyšetřování. Byl to G. kdo pokoutním nebo nezákonným způsobem získal živnostenský list a razítko fy. M. F., G. také zajišťoval prodej stavebního materiálu a inkasoval peníze. Dále obviněný namítá, že o jeho nevině svědčí i obsah motáku a zadrženého dopisu od G., ale krajský soud tento důkaz hodnotil v jeho neprospěch. Namítá i neshodu čísel faktur založených v trestním spise s tím, že tyto jsou podvrhy, nepodepisoval je a v tomto směru opatřený grafologický posudek je neurčitý. Faktury z T. a P. nemohl zaplatit, protože se dostal do druhotné platební neschopnosti, kdy mu zákazníci dlužili dosti vysoké částky a počítal s tím, že nějaké dluhy mu budou uhrazeny. Soudům také vytýká, že není patrno, z jakých důkazů vychází jejich tvrzení, že peníze použil pro svoji potřebu a že již v době prvních odběrů neměl úmysl zboží zaplatit, přičemž o tom nevěděl a peníze nikomu nedával. Právní závěr soudu, že se ke škodě cizího majetku obohatil tím, že někoho uvedl v omyl, tak podle obviněného nemá podklad ve skutkových zjištěních a jeho obhajoba nebyla vyvrácena.
V dalších části dovolání pak obviněný namítá, že soud rozhodl nad rámce obžaloby, když v žalobním návrhu není uvedena subjektivní stránka a skutková zjištění jsou tak v rozporu s právní kvalifikací. Okresní soud v rozporu s obžalobou rozšířil skutek o další skutková zjištění v tom směru, že věděl, že kupní cenu nemůže uhradit, přičemž toto tvrzení nemá oporu v žádném z důkazů. Oba soudy tak rozhodly o skutcích, které nebyly popsány v návrhu obžaloby, což bylo důvodem pro vrácení věci okresnímu soudu Nejvyšším soudem.
Závěrem proto obviněný uvedl, že oba soudy nedostatečně hodnotily důkazy v jeho prospěch a nevycházely ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. Tdo 1390/2004, a pokud by se tak stalo, musely by jej zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., protože daný skutek popsaný v obžalobě není trestným činem.
Navrhl proto, aby bylo usnesení krajského soudu zrušeno a věc přikázána tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že jej po zrušení napadeného usnesení rozsudkem zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, obviněný existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládá vesměs na námitkách, které směřují proti správnosti skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně a potvrzeného soudem odvolacím. Vyplývá to z celého obsahu dovolání v němž obviněný namítá, že trestní řízení bylo provedeno povrchně a nedůsledně, že on sám o ničem nevěděl a vše provedl B. G. bez jeho vědomí a překročením plné moci, že nemá nic společného se získáním živnostenského listu a razítka firmy M. F., že soud nesprávně hodnotil obsah zadrženého motáku a dopisu od B. G., že faktury (resp. kupní smlouvy) jsou podvrhy, nevystavil a nepodepsal je a grafologický posudek je neurčitý. V dovolacím řízení jako nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.) je nutno hodnotit námitky obviněného proti důvodům rozhodnutí, v nichž obviněný namítá, že není patrno z jakých důkazů soudy vycházejí při svých závěrech a použití peněz pro vlastní potřebu a o úmyslu obviněného nezaplatit zboží již při prvních odběrech. Takovéto námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v řízení o dovolání a svědčí o nerozlišení rozdílů mezi odvoláním jako řádným a dovoláním jako mimořádným opravným prostředkem, když v dovolání uplatněné námitky jsou z podstatné části opakováním obsahu odvolání. Nejvyšší soud se proto těmito námitkami nemohl zabývat a nepřihlížel k nim.
Totéž platí i o námitkách ohledně porušení ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. týkajících se ve své podstatě problematiky totožnosti skutku (bod V. dovolání), když jde o námitky proti porušení procesních ustanovení a nikoli hmotně právních, jak to vyžaduje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které obviněný uplatnil jako důvod dovolání.
Za námitku proti hmotně právnímu posouzení skutku a tedy způsobilou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze považovat ani námitku týkající se existence podvodného úmyslu ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. z toho důvodu, že k nezaplacení faktur z T. a P. došlo v důsledku druhotné platební neschopnosti, když obviněný počítal s tím, že mu nějaké dluhy budou uhrazeny. Touto námitkou totiž obviněný přímo popírá skutkové zjištění soudu I. stupně, že v obou případech již v době odběru zboží „věděl, že kupní cenu neuhradí …“. Námitka proti právnímu posouzení skutku je tak založena na jiných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěl soud I. stupně a která byla potvrzena soudem odvolacím, když obviněný v podstatě v rozporu s nimi tvrdí, že zaplatit chtěl, ale následně v důsledku druhotné platební neschopnosti k tomu neměl dostatek finančních prostředků.
Pro úplnost nutno dodat, že i v případě kdyby tomu bylo tak, jak tvrdí obviněný, nemohla by druhotná platební neschopnost vést k zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., tj. že skutek není trestným činem, jak navrhl v dovolání. Pokud by obviněný zboží odebral na faktury s tím, že by počítal s jejich uhrazením z prostředků obdržených jako úhradu dluhu, od počátku by vázal zaplacení faktur na nejistou událost a pro případ neobdržení úhrady dluhu by tak musel být srozuměn s tím, že neobdrží-li sám zaplacení dluhu, nezaplatí ani faktury, protože na to neměl dostatek finančních prostředků. V jeho jednání by i v takovém případě bylo nutno shledat úmyslné zavinění, a to podle §4 písm. b) tr. zák., přičemž dodavatele zboží uváděl v omyl vytvářením zdání své solventnosti.
Na základě uvedených důvodu bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Soudy ve věci přitom nově rozhodly v souladu s předchozím zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1390/2004.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš