ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.941.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 941/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 30. srpna 2005 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. R., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 5 To 23/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 9/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 39 T 9/2004, byl obviněný M. R., společně se spoluobviněným A. R., uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. a porušováním domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Za to byl oběma obviněným podle §219 odst. 2, §29 odst. 1, 2 a §35 odst. 1 tr. zák. uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání 16 let, pro jehož výkon byli zařazeni podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma uložena také povinnost společně a nerozdílně nahradit způsobenou škodu ve výši 11.841,- Kč.
Uvedených trestných činů se (stručně řečeno) dopustili tím, že společně, po předchozí návštěvě u poškozené L. K. pod záminkou hledání rodiny P. si dne 13. 6. 2004 prohlédli, zda by v jejím domku bylo možné odcizit peníze nebo cennosti, dne 17. 6. 2004 v době od 18:45 hod. do 20:00 hod. ovlivněni alkoholem a po domluvě vybaveni rukavicemi vnikli do objektu domu poškozené v úmyslu zde odcizit peníze nebo cennosti, a to tak, že se nejdříve ukryli v hospodářské části domu a když je zde poškozená překvapila, tak v úmyslu zabránit jí v jejich odhalení a oznámení Policii ČR a překažení krádeže v jejím domě, ji v úmyslu usmrtit A. R. v bezprostřední blízkosti M. R.e povalil na zem, kde jí pravou rukou stlačoval krk a levou rukou jí zakrýval ústa když volala o pomoc, přičemž jí klečel kolenem na hrudníku a M. R. poslal ven hlídat se slovy, že jí musí zabít. M. R. šel ven, kde slyšel A. R. jak se ptá poškozené kde má peníze a po nejméně pěti minutách se vrátil zpět, aby zjistil zda poškozená žije nebo jí A. R. stále rdousí a když uviděl, že již nejeví známky života, upozornil na to stále jí rdousícího A. R.; poté společně vnikli do obytné části domku, tělo poškozené ukryli v kuchyni do sklípku v podlaze, prohledali kuchyni, ložnici a spíž, odcizili pouze náramkové hodinky nezjištěné značky, když peníze ani cennosti nenašli. Poškozená utrpěla mnohočetná v rozsudku soudu I. stupně uvedená zranění, přičemž bezprostřední příčinou její smrti bylo udušení stlačením krku a její tělo bylo nalezeno dne 18. 6. 2004.
K odvolání obou obviněných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 5 To 23/2005, zrušil ohledně obou obviněných rozsudek soudu I. stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. toliko ve výroku o trestu a nově za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. oběma obviněným uložil podle §219 odst. 2, §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti a půl roku, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. R. řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v posouzení jeho jednání jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Především považuje za chybný závěr obou soudů, že byl srozuměn s tím, co činí spoluobviněný A. R.. Namítá, že k vraždě došlo bez jeho účasti a proti jeho vůli, takže se dopustil toliko nepřekažení trestného činu, popřípadě neoznámení trestného činu podle §167 odst. 1 nebo §168 odst. 1 tr. zák. Jeho následné jednání pak bylo možno kvalifikovat jako pokus krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák.
Obviněný obsáhle cituje úvahy a závěry soudů obou stupňů, které vedly k právní kvalifikaci jeho jednání. Zdůrazňuje, že s vraždou ale nemá nic společného, nikdy se nedohodli na použití násilí, byl šokován tím co se dělo, hrůznou situací byl paralyzován a zmohl se pouze na to, že na A. R. „řval co to dělá, ať toho nechá, … snažil se ho stáhnou z těla paní K.“. A. R., že ale stále opakoval, že je viděla, pozná je a musí jí zabít. Ani slovem, že se ale nezmínil, že ji chce zabít proto, aby mu nebránila ve vykradení domu. Dále M. R. namítá, že sám nevěděl co má dělat a na něj „A. R. zařval, ať jdu hlídat ven, vyšel jsem z přístěnku a nevěděl co mám dělat, … měl jsem strašný strach“. Zmateně, že přecházel po dvorku, zoufale se snažil něco vymyslet ale rozhodně nehlídal, nesledoval okolí, nevnímal ani co se děje za plotem a doufal že A. R. toho nechá a poškozená to přežije. Nechal toho až poté co se vrátil a zařval na něj co to udělal, že ji zabil. A. R. se bál, protože ho nikdy neviděl v takovém stavu jako kritického dne.
Dále obviněný v dovolání uvedl, že si nedovede vysvětlit, proč šel do domku i když jej prakticky neprohledával, nic nezničil ani nevzal a nechápe co tam dělal. Šel zcela mechanicky a poslouchal co mu nařídil A. R. Trest si zaslouží za svoji zbabělost, ale nikoliv za spolupachatelství na vraždě. Soudům vytýká, že zcela abstrahují od okolností případu a posuzují věc chladně a s odstupem, bez přihlédnutí k naprosto stresující situaci jíž byl vystaven.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně něj oba rozsudky a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu I. stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že formálně deklarovanému důvodu dovolání odpovídá pouze námitka, že skutková zjištění učiněná nalézacím soudem neodpovídají právní kvalifikaci podle §9 odst. 2 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Nelze však přihlížet k té části námitek, ve kterých obviněný v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů soudy a prezentuje vlastní verzi průběhu předmětné události, která nemá oporu v obsahu tzv. skutkové věty ani v odůvodnění soudních rozhodnutí, jako je jeho tvrzení o snaze odtrhnout spoluobviněného A. R. od poškozené, odlišná interpretace slovních projevů tohoto spoluobviněného, popírání účasti na prohledávání domu, atd.
K samotné právní kvalifikaci státní zástupce uvedl, že spolupachatelství nepředpokládá předchozí výslovnou dohodu mezi pachateli a jde o něj i tehdy, když jeden z pachatelů bez předchozí dohody fakticky přistoupí k jednání dalšího pachatele. Oba obvinění měli v úmyslu původně sice pouze krást v domku poškozené a jejich další jednání vyplynulo ze situace, kdy zde byli přistiženi poškozenou. Tato okolnost ale nebrání posouzení jednání M. R. jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. O spolupachatelství jde i v případě, že jednání spolupachatele je alespoň článkem řetězu činností směřujících k vykonání trestného činu. Pod společné jednání přitom soudní praxe zahrnuje i hlídání („dělání zdi“) jednoho z pachatelů v blízkosti místa činu. I když v popisu skutku ne zcela přiléhavě pouze konstatuje, že obviněný A. R. poslal obviněného M. R. ven hlídat, aniž by bylo výslovně uvedeno, zda obviněný M. R. tuto činnost skutečně prováděl, nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že obviněný M. R. „… šel hlídat do bezprostřední blízkosti, aby nebyli vyrušeni …“. Obdobně odvolací soud uvedl, že obviněný M. R. „… hlídal na dvoře a v následující fázi se zapojil i do prohledávání domu poškozené …“. Soudy obou stupňů tedy učinily jednoznačná skutková zjištění o tom, že obviněný M. R. hlídal v bezprostřední blízkosti místa činu v době, kdy spoluobviněný A. R. prováděl smrticí útok vůči poškozené. Z charakteru použitého násilí, jehož úvodní fázi byl přítomen, jakož i ze slovních projevů spoluobviněného A. R. tak muselo být obviněnému M. R. zřejmé, že jednání spoluobviněného směřuje k usmrcení poškozené. Právní kvalifikace jednání M. R. podle §9 odst. 2 k §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. tak odpovídá skutkovým zjištěním.
Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Dovolání tedy není dalším odvoláním a nelze se jeho prostřednictvím domáhat změny skutkových zjištění tak, jak je to možné v řízení odvolacím. Z obsahu dovolání obviněného M. R. je ale zřejmé, že je v podstatě shodné s odvoláním, co do námitek ohledně právní kvalifikace jeho jednání a do značné míry se tak domáhá jiné právní kvalifikace na základě jiných, než soudy obou stupňů zjištěných skutkových okolností. Obviněný to konečně i sám uvádí ve svém dovolání, když namítá, že prakticky totéž uvedl již do odvolání, ale odvolací soud jeho výpověď ponechal zcela bez povšimnutí a odbyl ji paušálním odkazem na správné vyhodnocení jeho výpovědi soudem I. stupně, ač jde o závažné skutečnosti, které nebyly vyvráceny žádným důkazem. Nejvyšší soud proto při posuzování správnosti právní kvalifikace jednání M. R. vycházel mj. ze skutkového zjištění soudu I. stupně, že jej spoluobviněný A. R. poslal ven hlídat se slovy, že jí musí zabít, M. R. šel ven, venku slyšel A. R., jak se ptá L. K. na to, kde má peníze a po nejméně pěti minutách se vrátil zpět aby zjistil, zda L. K. žije. Nebylo tedy přihlíženo k tvrzení obviněného, že na dvorku nehlídal a dům neprohledával, protože tuto obhajobu již soudy v přecházejícím řízení hodnotily jako účelovou a vyvrácenou, přičemž toto tvrzení je v rozporu i s výpovědí samotného obviněného. Stejně tak Nejvyšší soud nepřihlížel k tvrzení obviněného, že byl zcela paralyzován, řval na A. R. ať toho nechá a snažil se ho stáhnout z těla poškozené, když jde o skutkové tvrzení, kterému soud I. stupně neuvěřil jako účelovému. Nejvyšší soud se proto zabýval toliko hmotně právní námitkou obviněného směřující proti právnímu posouzení jeho jednání jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák., s čímž souvisí i skutková otázka, zda byl srozuměn s tím, co činí spoluobviněný A. R.
Soud I. stupně v tomto směru vycházel ze zjištění, že poté, co je poškozená „překvapila, v přímém úmyslu R. ji chytil rukama a dostal na zem, držel ji rukou ústa když volala o pomoc, druhou ji rdousil a u toho byl bezprostředně přítomen srozuměný s jednáním obžalovaný R., který šel hlídat do bezprostřední blízkosti, aby nebyli vyrušeni, když slyšel, že žena musí být zabita a dotaz kde má peníze, vrátil se po nejméně pěti minutách, zjistil, že již nejeví známky života, což sdělil spoluobžalovanému, se kterým pak šel hledat peníze a cenné věci do obytné části domu …“.
Odvolací soud, poté co vytkl soudu I. stupně nevěnování dostatečné pozornosti posouzení jednání M. R. jako činnosti spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák., zdůraznil v tomto směru, že role tohoto obviněného se neomezila pouze na hlídání nebo pomoc s ukrytím mrtvého těla poškozené po činu. Za podstatné považoval skutečnost, že „v okamžiku, kdy obžalovaný R. zcela jednoznačně slovně i činem dal najevo, že je nutno poškozenou usmrtit mimo jiné proto, aby mohl být naplněn i za změněné situace původní dohodnutý záměr zmocnit se v domku peněz a cenností, obžalovaný R. k tomuto záměru fakticky přistoupil tím, že odešel na dvorek hlídat a zajistit tak možnost obžalovanému R. usmrtit poškozenou, … a zejména pak se následně i zapojil do prohledávání prostor v rodinném domku … obžalovaný R. se z místa na dvorku, kde hlídal, vrátil do hospodářské části domku, kde mezi tím, spoluobžalovaný R. usmrcoval poškozenou, bez jakékoliv výzvy … a ocitl se tak v pozici spolupachatele …“.
S těmito hmotně právními závěry soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud ztotožnil.
O společné jednání ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. jde obecně nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale také tehdy, jestliže každý z nich svým jednáním uskuteční jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo je jednání každého z nich alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně.
U spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i jen částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
V dané věci není podstatné, jak namítá obviněný v dovolání, že svoji „pomoc“ A. R. podmínil tím, že se nedopustí žádného násilí. Toto tvrzení je konečně v souladu se skutkovým zjištěním soudu I. stupně o původním záměru obou obviněných odcizit peníze nebo cennosti v domku poškozené v době její nepřítomnosti. Rozhodující je ale průběh skutkového děje poté, co byli na místě překvapeni poškozenou, v důsledku čehož hrozilo jejich odhalení, oznámení Policii ČR a překažení krádeže v domku. V důsledku této hrozby týkající se obou obviněných A. R. fyzicky zaútočil na poškozenou v úmyslu jí usmrtit a poslal M. R. ven hlídat s tím, že poškozenou musí zabít. Fyzická převaha A. R. nad poškozenou byla přitom naprosto zřejmá, když útočil vůči 81-leté, obtížně se pohybující ženě. V této situaci, jak správně uvedl odvolací soud, M. R. přistoupil k tomuto záměru spoluobviněného usmrtit poškozenou, když tento záměr mu byl A. R. dán zcela jednoznačně najevo jako nutný. Úmysl usmrtit poškozenou se tak stal společným úmyslem obou obviněných a aby jej mohli úspěšně zrealizovat, odešel M. R. na dvorek hlídat a zajistit tak uskutečnění jejich společného úmyslu, protože poškozená se pro oba stala nejen hrozbou odhalení ale také překážkou v odcizení věcí nebo peněz, tj. získání majetkového prospěchu. K dohodě o usmrcení poškozené tak mezi obviněnými došlo, i když k ní M. R. nepřistoupil výslovně ale mlčky (konkludentně). Tento závěr potvrzuje skutkové zjištění soudu I. stupně, že se vrátil zpět, aby zjistil, zda poškozená žije nebo ji A. R. stále rdousí, což svědčí o jeho přímém úmyslu usmrtit poškozenou a současně vyvrací jeho skutkovou námitku uvedenou v dovolání, že doufal, že poškozená to přežije. Potvrzuje to pak také jeho následné aktivní jednání při ukrývání těla poškozené a prohledávání jejího domu.
Pojali-li oba obvinění v rozhodném okamžiku společný úmysl usmrtit poškozenou, která se pro oba stala překážkou v realizaci jejich trestné činnosti a hrozila jejich oznámením policii, není pro posouzení jejich jednání jako spolupachatelství na vraždě na překážku skutečnost, že poškozenou bezprostředně přímo usmrtí pouze jeden z nich za situace, kdy je vzhledem k jeho jednoznačné fyzické převaze nad poškozenou zcela zřejmé, že to k uskutečnění tohoto úmyslu plně postačuje a přímá fyzická součinnost druhého pachatele není potřebná, takže pouze hlídá, aby přitom nebyli vyrušeni nebo odhaleni a vyčkává okamžik smrti poškozené. Oba pachatelé si tak pouze při usmrcení poškozené rozdělili úkoly.
Pro posouzení jednání M. R. jako spolupachatele podle §9 odst. 2 tr. zák. není přitom podmínkou, aby se sám přímo podílel na fyzickém útoku vůči poškozené. Tento závěr vychází z judikatury soudů.
Tak např. v rozhodnutí publikovaném pod č. 18 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (roč. 1994, sešit č. 5) bylo konstatováno, že spolupachatel trestného činu loupeže, který sám fyzicky poškozeného nenapadl, odpovídá za jeho smrt podle §9 odst. 2, §234 odst. 1, 3 tr. zák., jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému a on alespoň vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben. V uvedeném případě se sice jedná o těžší následek (smrt), jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby a o nedbalostní zavinění. V případě zjištění přímého úmyslu, jak je tomu v této trestní věci obou spoluobviněných A. R. a M. R., se ale za stejných podmínek jedná o společnou odpovědnost a tedy spolupachatelství na trestném činu vraždy podle §219 tr. zák. (obdobně R 23/1994 tamtéž).
Obviněný se domáhá dovoláním jiného právního posouzení věci, přičemž výslovně nesouhlasí jak s kvalifikací jeho jednání „jako trestný čin vraždy spáchaný ve spolupachatelství, tak i kvalifikací účastenství ve formě pomoci“. Pokud jde o posouzení jednání jako pomoc k trestnému činu vraždy /§10 odst. 1 písm. c) tr. zák./, ztotožnil se dovolací soud s obviněným, protože vzhledem k výše uvedeným skutkovým zjištěním nejde např. o věc posouzenou nesprávně obecnými soudy jako spolupachatelství k loupeži (§9 odst. 2 k §234 odst. 1, 3 tr. zák.), když podle Ústavního soudu bylo možno v daném skutku spatřovat nanejvýš pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 178/2000, ze dne 19. prosince 2000). Ve věci řešené Ústavním soudem se ale jednalo o skutkově jiný případ, kdy spolupachatelé v klenotnictví za použití plynové pistole, vyhrožováním zabitím prodavačce a jejím připoutáním k topení, se zmocnili šperků a finanční hotovosti, zatímco pomocník (původně nesprávně uznán vinným rovněž jako spolupachatel) po celou dobu pouze čekal venku ve vozidle, s nímž po činu všichni spolupachatelé odjeli a nebyl tedy vůbec na místě spáchání trestného činu (loupeže). V případě obviněného M. R. se ale tento obviněný od počátku celého skutkového děje na místě činu zdržoval a aktivně se na něm podílel, byť v menší intenzitě, než spoluobviněný A. R.
Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného opodstatněnými, řádně se s nimi vypořádal již také soud odvolací a nelze tedy jeho jednání právně kvalifikovat pouze jako pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestný čin nadržování podle §166 odst. 1 tr. zák., jak to uvádí v závěru dovolání. Dovolání bylo proto odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš