ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.987.2005.1
sp. zn. 7 Tdo 987/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 8. 2005 o dovolání obviněného Z. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 3 To 199/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 167/2004 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 6 T 167/2004, byl obviněný Z. P. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. Podle §36 tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2002, sp. zn. 14 T 265/2001.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě podali odvolání jednak státní zástupce v neprospěch obviněného, jednak obviněný. O odvoláních bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 3 To 199/2005. Z podnětu odvolání státního zástupce byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněnému byl uložen souhrnný trest odnětí svobody na dva roky a šest měsíců se zařazením do věznice s ostrahou při současném zrušení výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2002, sp. zn. 14 T 265/2001, a dalších obsahově navazujících rozhodnutí. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný Z. P. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Napadl všechny výroky tohoto rozsudku. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl, že skutek představoval nanejvýš běžné nedorozumění v rámci soužití mezi mužem a ženou a neobsahoval nic, co by ho mohlo kriminalizovat. Domáhal se toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Ostravě, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, spočíval v tom, že obviněný Z. P. v přesně nezjištěné době v červenci 2001 v O., ul. G.. P., v bytě S. Z. po předchozí slovní rozepři týkající se ukončení jejich partnerského vztahu strčil do S. Z., která upadla a utekla do ložnice, kde ji na posteli přetočil na záda, zasedl ji a přiložil jí ke krku kuchyňský nůž s tím, že požadoval, aby nic neoznamovala policii ani svému synu, a poté, co mu neodporovala, tohoto jednání zanechal, avšak přes její opětovné žádosti odmítl opustit její byt, setrval v něm přes noc a v ranních hodinách následujícího dne slovně bránil poškozené v odchodu do práce, takže poškozená v bytě ze strachu setrvala a opustila byt teprve v dopoledních hodinách na základě své opětovné žádosti.
Skutek, který byl předmětem právního posouzení, v žádném případě nelze považovat jen za „běžné nedorozumění v rámci soužití mezi mužem a ženou“, jak v dovolání namítal obviněný. Takto by bylo možné o celém incidentu uvažovat za předpokladu, že by zůstal v rovině slovní rozepře. Avšak za situace, kdy obviněný jednostranně vystupňoval své jednání tak, že poškozenou nejprve napadl fyzicky, byť nijak závažně, a pak ji ležící přetočil na záda, zasedl a přiložil jí nůž ke krku proto, aby dosáhl toho, že poškozená nic neoznámí policii ani svému synu, je evidentní, že takové jednání daleko překročilo hranice pouhého nedorozumění, které je možné považovat za běžné v partnerských vztazích. K tomu přistupuje relativně dlouhá doba, po kterou obviněný setrval v bytě poškozené přes její opakované žádosti, aby byt opustil. Celkově lze zjištěný skutek považovat za takový akt agrese a svévole obviněného proti poškozené, že s tím plně koresponduje právní posouzení uvedené ve výroku o vině.
Nejvyšší soud nenalezl z podnětu dovolání obviněného sebemenší důvod k tomu, aby do právního posouzení zjištěného skutku jakkoli zasahoval, a proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost skutkových zjištění soudů a to, jak hodnotily důkazy. V tomto směru obviněný soudům vytýkal, že vycházely ze svědecké výpovědi poškozené S. Z. a z výpovědí dalších svědků, kteří vypovídali v jeho neprospěch, a že nebraly dostatečně v úvahu jeho výpověď a svědeckou výpověď jeho matky. Tyto námitky nelze zahrnout pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Z citovaného ustanovení je zřejmé, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, to znamená podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Podstatné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem. V dovolání proto lze namítat, že skutková zjištění soudu nenaplňují znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale nelze namítat nic proti skutkovým zjištěním samotným, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, jak postupoval při dokazování apod. Vytýkat tudíž lze právní vady v kvalifikací skutkového stavu, který zjistil soud, nikoli však skutkové vady s cílem dosáhnout nejprve změny či dokonce zvratu ve skutkových zjištěních soudu, jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu a teprve v návaznosti na to i jiného právního posouzení. Skutkový základ rozhodnutí nelze cestou dovolání napadat.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec