ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1009.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1009/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2005 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 5 To 451/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 24/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 5 To 451/2004, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 15 T 24/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 15 T 24/2004, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „od měsíce září 2002 do měsíce srpna 2003 včetně v H. a jinde neplnil řádně a pravidelně vyživovací povinnost na syna J. K., ve výši 6.000,- Kč do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky dítěte H. K., jak mu to vyplynulo z rozsudku OS Hodonín č.j. 8 Nc 82/2002 ze dne 30. 4. 2002, který nabyl právní moci dne 10. 6. 2002, ve spojení s rozsudkem OS Hodonín č.j. 4 C 81/2002 ze dne 29. 7. 2002, který nabyl právní moci dne 16. 8. 2002, přičemž vzhledem k tomu, že nepravidelnými splátkami uhradil 50.000,- Kč, dluží v současné době na výživné celkem 22.000,- Kč “.
Za tento trestný čin byl podle §213 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 5 To 451/2004, odvolání obviněného podané proti výše citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. I. A. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný vytkl oběma soudům nižšího stupně, že se neadekvátním způsobem vypořádaly s právní stránkou předmětné trestní věci, zejména ve vztahu k částce 22.000,- Kč, již podle skutkových zjištění určily jako dluh na výživném na nezletilého syna J. v důsledku toho, že částku 2.200,- Kč, kterou po celou dobu zasílal na účet své bývalé manželky H. K., který měla zavedený u G. C. B., nevyhodnotily jako částečné hrazení jeho vyživovací povinnosti, ale považovaly ji za splátku úvěru. S takovým závěrem se neztotožnil a zdůraznil, že vlastníkem předmětného účtu byla H. K., a proto záleželo zcela na ní, k jakému účelu peněžní prostředky, které od něj pravidelně získávala, použila. S odkazem na obsah dohody o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práv a povinností po rozvodu ve smyslu §24a odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rodině) vyjádřil, že nepřevzal jakýkoliv závazek v souvislosti s vypořádáním majetkových práv rozvedených manželů, a nepřipustil, že by měl jakoukoli povinnost či závazek splácet úvěr za H. K. V této souvislosti odkázal na příslušná ustanovení občanského zákoníku upravující, že společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Nalézací soud podle těchto zásad nepostupoval a vyložil nesprávně význam smlouvy o vypořádání majetkových vztahů, neboť při správném výkladu by musel dospět k závěru, že každý další závazek přisouzený jednomu z účastníků takové dohody předpokládá její změnu. V této souvislosti namítl, že, pokud nalézací soud ve svém rozhodnutí tvrdil, že dovolatel neplatil výživné, nýbrž splácel úvěr, nemá takový závěr oporu v provedeném dokazování ani v předmětné smlouvě. Jelikož povinnost splácet úvěr mu nebyla uložena zákonem ani výše uvedenou smlouvou, má zato, že jím prováděnou platbu by bylo možno hodnotit toliko jako platbu bez právního důvodu, avšak pouze za situace, že by mu nebyla uložena povinnost hradit výživné. Závěry nalézacího soudu ohledně dluhu na výživném ve výši 22.000,- Kč označil za nesprávné, neboť nekorespondují s občanskoprávními a obchodněprávními předpisy, s tím, že nesprávná interpretace smluvních ujednání mezi ním a H. K. vedla k bezdůvodné kriminalizaci jeho jednání.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že dovolání obviněného není způsobilé k věcnému přezkoumání, a to jak z hlediska uplatněného, tak ani jiného zákonného dovolacího důvodu vymezeného v §265b tr. ř., a proto navrhla, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval Nejvyšší soud otázku, zda dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.
Obviněný své dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný existenci deklarovaného dovolacího důvodu spatřoval především ve skutečnosti, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutkové okolnosti, když se nedostatečným způsobem vypořádaly s právními otázkami majícími podklad v zákoně o rodině, z něhož vyplývá nárok na výživu, a v občanském zákoníku upravujícím majetkové poměry manželů a rozvedených manželů, v jejichž porušení spatřuje podstatu pochybení ve vztahu k výroku o vině. Na základě těchto okolností dovodil, že neměl být stavěn před soud a neměl být uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., protože své zákonné povinnosti plnil. Obviněný tedy prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu brojil proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl v rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným, a kterou odvolací soud potvrdil jako správnou. Takto uplatněné námitky mají hmotně právní povahu, protože obviněný jimi v souladu s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá nesprávné právní posouzení skutku i jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud dále shledal, že tyto námitky jsou opodstatněné, a protože v podaném dovolání neexistují jiné skutečnosti, pro které by byl dovolací soud povinen dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Přihlížel rovněž k vadám výroků dovoláním nenapadených, které měly vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Protože obviněný v dovolání vytýkal nedostatky v právním posouzení skutku, je nejprve třeba v obecné rovině uvést, že trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Ve vztahu k námitkám tvořícím obsah obviněným podaného dovolání je potřeba poukázat na to, že objektem trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zákona o rodině. V daném případě je s ohledem na obsah spisu a napadených rozhodnutí zřejmé, že obviněný právě tyto zájmy ohrozil, neboť neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat svého syna J., o jehož poměrech bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 8 Nc 82/2002 ze dne 30. 4. 2002 tak, že byla schválena dohoda rodičů, podle níž byl syn J. svěřen pro dobu po rozvodu do výchovy matky H. K. a obviněný jako otec se zavázal přispívat na jeho výživu částkou 6.000,- Kč měsíčně (zatímco nezl. P. a P. byli svěřeni do péče obviněného a matce bylo stanoveno na tyto syny platit měsíčně 1.500,- Kč na každého z nich). Obviněný však tuto svou zákonnou povinnost neplnil řádně a včas, protože neuhradil za vymezené období 12 měsíců částku ve výši 22.000,- Kč.
Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda oprávněné osobě je plněno dobrovolně nebo na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, jestliže není plněno v tom rozsahu, jak to odpovídá ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině obsahujícímu hlediska pro určení výše výživného.
Těmto zákonným podmínkám částka 22.000,- Kč představující nesplněnou část obviněnému uložené zákonné vyživovací povinnosti odpovídá, neboť soud prvního stupně pro určení její výše vycházel ze zjištění, že obviněný měl v období od září 2002 do srpna 2003 včetně na výživu svého nezletilého syna J. K. zaplatit H. K. částku 72.000,- Kč. Výsledky dokazování bylo prokázáno, že na její účet zaslal toliko čtyřikrát částku ve výši 3.000,- Kč a jedenkrát 2.000,- Kč, tzn. celkem 14.000,- Kč. Následně pak v důsledku zahájeného trestního stíhání (obžaloba na obviněného byla u Okresního soudu v Hodoníně podána dne 12. 1. 2004) zaslal dne 2. 4. 2004 na její účet částku ve výši 36.000,- Kč (celkem takto uhradil 50.000,- Kč). V průběhu celého období, po něž se trestného činu dopouštěl, zasílal pravidelně na účet vedený u G. C. B. částku 2.200,- Kč jako splátku úvěru poskytnutého H. K. na základě smlouvy o úvěru ze dne 22. 5. 2000 (č. l. 32 – 36). Jednalo se o platbu, kterou uhrazoval pravidelně ještě v době trvání manželství a po jeho rozvodu v zasílání uvedené částky ve prospěch výše specifikovaného účtu pokračoval, aniž by účel této platby změnil nebo matce dítěte takovou změnu oznámil.
Mezi obviněným a matkou nezletilých dětí, jak bylo správně v napadených rozhodnutích konstatováno, nebyla totiž po celou dobu od rozvodu manželství až do doby, kdy byl vymezen konec jím páchané trestné činnosti, učiněna žádná dohoda, z níž by bylo možné dovodit, že částka 2.200,- Kč pravidelně zasílaná obviněným ve prospěch shora uvedeného účtu zřízeného H. K. má být určena na výživné a nikoli na splácení úvěru. Na účelu takto zasílané částky ve prospěch H. K. nezměnila nic ani „smlouva o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu“, kterou si bývalí manželé vypořádali své společné jmění, protože tento účet v dohodě nebyl zahrnut. Skutečnost, že částku 2.200,- Kč obviněný považuje za součást úhrady výživného a nikoli již za splátku úvěru, jak tomu bylo doposud, oznámil obviněný H. K. poprvé prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. J. teprve dne 5. 9. 2003, tedy v den, kdy převzal usnesení o zahájení trestního stíhání.
Jestliže soudy obou stupňů dospěly k závěru, že tato částka za daných skutkových okolností nebyla plněním části výživného, jde o závěr zcela správný, s nímž se ztotožnil i Nejvyšší soud. K argumentaci rozvedené v napadených rozhodnutích (str. 2 usnesení odvolacího soudu a str. 3 rozsudku soudu prvního stupně) a k námitkám obviněným uvedeným v dovolání považuje za vhodné doplnit, že je nepochybné, že se v daném případě peníze, které obviněný uvedeným způsobem trvale a pravidelně na předmětný účet zasílal, nesloužily k tomu, aby jimi byly nezletilému synovi zabezpečeny potřeby jako je výživa nebo z nich byly uspokojovány jeho ostatní hmotné a kulturní potřeby (ošacení a obuv, rozšiřování a prohlubování vzdělání, rozvoj zájmů a zálib atd.), ale byly spotřebovány na pokrytí v minulosti vzniklé pohledávky. Uvedená částka tudíž sloužila ke zcela jinému účelu, než jak v dovolání tvrdí obviněný.
S ohledem na tato zjištění není pro určení formálních znaků trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. významné, z jakého důvodu obviněný matce takto uvedenou částku hradil, protože jakákoliv platba matce nezletilých, která není uhrazením výživného, spadá do majetkových poměrů rozvedených manželů, které jsou upraveny v ustanoveních §143 a násl. občanského zákoníku. Výživného upravuje ustanovení §97 odst. 3 věty druhé zákona o rodině, podle něhož platí, že proti pohledávkám na výživné, které je poskytováno nezletilým dětem, není započtení přípustné. To znamená, že ani dohodou nemohou takovéto pohledávky zaniknout. Jedná se o kogentní ustanovení, od kterého se subjekty rodinně právního vztahu nemohou odchýlit. Jestliže započtení podle tohoto ustanovení není možné, nepřichází do úvahy ani v tomto projednávaném případě ohledně částky 2.200,- Kč tak, jak požaduje obviněný, aby tato částka zasílaná na účet banky, z něhož byl splácen úvěr, byla považována za výživné. Pokud obviněný ve svém dovolání tyto závěry považuje za nesprávné a vytýká soudům, že nepřihlédly k obsahu smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu ani k ústní dohodě mezi ním a matkou nezletilých dětí ohledně vzájemného započtení výživného, kdy v důsledku tohoto vadného postupu dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku, Nejvyšší soud se s nimi neztotožnil a ohledně těchto námitek nemohl dovolání obviněného přisvědčit, neboť oba soudy tuto právní otázku posoudily v souladu nejen se skutkovou podstatou trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., ale též i s ohledem na ustanovení §96 a násl. zákona o rodině a na právní úpravu majetkových poměrů ve smyslu ustanovení §143 a násl. občanského zákoníku.
Ačkoli Nejvyšší soud tyto konkrétní námitky obviněného neakceptoval, dovolání obviněného shledal důvodným, a to v té části, v níž vyjádřil výhrady o nesprávnosti použité právní kvalifikace trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. s poukazem na skutečnost, že nebyly naplněny znaky tohoto trestného činu. Takto obecně formulovanou námitku shledal dovolací soud důvodnou především proto, že nebyla vyřešena otázka materiální stránky posuzovaného činu, neboť oba soudy ve svých rozhodnutích zcela opomněly hodnotit stupeň jeho společenské nebezpečnosti a nevzaly do úvahy skutečnost, že obviněný již v průběhu doby, po niž se trestného jednání dopouštěl, podal k Okresnímu soudu v Hodoníně návrh na snížení výživného, v němž konstatoval, že od doby určení výše výživného se jeho finanční a majetkové poměry výrazně snížily. Ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. tyto změněné okolnosti neřešily jako předběžnou otázku a nehodnotily, zda stanovená výše výživného i v době činu odpovídala všem zákonným požadavkům. Rovněž zůstala neobjasněna otázka zavinění, zejména, jaká forma úmyslu byla v jednání obviněného shledána. Protože takto zůstaly neobjasněny okolnosti důležité z hledisek §3 odst. 4 tr. zák., které je nutné nejenom zjišťovat, ale i objektivně hodnotit tak, aby o naplnění všech znaků předmětné právní kvalifikace nevznikaly žádné pochybnosti (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2000 sp. zn. IV. ÚS 366/99, uveřejněn pod č. 52 ve sv. 18 Sb. nál. a usn.).
Ve vztahu k materiální stránce trestného činu je nejprve vhodné poukázat na to, že podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem takový pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, přičemž konkrétní zjištěný stupeň nebezpečnosti pro společnost, tedy materiální znak trestného činu, musí být u dospělého pachatele větší než nepatrný. Odstavec 4 uvedeného ustanovení dále stanoví, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Z napadených rozhodnutí není možné zjistit takové úvahy, z nichž by vyplývalo, na základě čeho je určen vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti projednávaného činu. Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že okolnosti případu spoluurčující společenskou nebezpečnost charakterizují prakticky čtyři skupiny znaků skutkové podstaty trestného činu, přičemž však platí, že při určování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. nepřihlíží soud jen k okolnostem, které zakládají znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nýbrž i k dalším okolnostem, které sice nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, avšak charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jejich konkrétní společenskou nebezpečnost (srov. rozhodnutí č. 13/1973 Sb. rozh. tr.). Všechny tyto okolnosti je následně nutno nejen zjišťovat, nýbrž je také objektivně hodnotit. Přitom je třeba vždy uvést, zda a do jaké míry ta či ona okolnost zvyšuje nebo snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
S přihlédnutím k tomu, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost lze v konkrétním případě stanovit odpovědně až po zhodnocení všech hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák., nelze některá z těchto hledisek posuzovat izolovaně mimo rámec stupně nebezpečnosti činu pro společnost a nebo se s nimi nevypořádat vůbec.
Shora rozvedená kritéria však soudy obou stupňů nerespektovaly a náležitě je v potřebném rozsahu neposuzovaly s ohledem na okolnosti projednávaného případu. Je totiž nutné konstatovat, že oba soudy se ve svých rozhodnutích nijak nevypořádaly s otázkou materiální stránky činu, když v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je uvedeno pouze to, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Nevyhovující je i argumentace soudu druhého stupně, který se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil pouze na sdělení, že „přisvědčil závěrům soudu prvního stupně o vině obviněného včetně zvolené právní kvalifikace, přičemž v podrobnostech lze mimo jiné odkázat též na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, kdy toto je vyčerpávající a logické a odvolací soud se s ním plně ztotožnil“. Tyto stručně a ryze formálně poznamenané skutečnosti nesvědčí o tom, jakými úvahami se soudy obou stupňů řídily. Nedávají podklad pro odpověď na otázky, jak výrazně byl dotčen zákonem chráněný zájem, jaký byl způsob provedení činu a za jak závažný považovaly vzniklý následek. Oba soudy do svých rozhodnutí nezapracovaly takové úvahy, z nichž by vyplývalo, na základě čeho je určen vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti projednávaného činu, když ani nikterak nezohlednily okolnosti, které společenskou nebezpečnost jednání obviněného snižují, jako je např. rozdělení péče o tři nezletilé děti obviněného a H. K., když na základě rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 8 Nc 82/2002, byl do péče matky H. K. svěřen syn J., a do péče otce - obviněného synové P. a P. Pokud měl obviněný ve své výchově dva syny, byly tím na něho jako na otce kladeny dosti vysoké nároky, což je okolnost, která by měla být hodnocena v jeho prospěch, pokud se o výchovu a výživu těchto svých synů řádně staral a jejich potřeby zajišťoval. Odhlédnout nebylo možné ani od skutečnosti, že obviněný převážnou většinu své vyživovací povinnosti uhradil, pokud matce syna zaplatil 50.000,- Kč a pokud jde o zbývající částku, tuto, byť k jinému účelu, ale přesto matce posílal a předpokládal, že by ji bylo možné započíst ve prospěch výživného. Nelze totiž v této souvislosti ponechat bez potřebného uvážení ve směru shora uvedených zákonných podmínek, že obviněný čin páchal nedlouhou dobu po rozvodu manželství, který byl komplikován neurovnanými až vyhrocenými vztahy mezi bývalými manželi. Sám měl ve výchově dva mladší syny, o něž se řádně staral a na něž jejich matka nejprve výživné neplatila. Tento způsob provedení činu by mohl být hodnocen z hlediska §3 odst. 4 tr. zák. jako okolnost, která snižuje společenskou nebezpečnost, protože je nutné zohlednit, že šlo o jednání, z něhož není patrna prioritní snaha neplnit svou povinnost vyživovat syna, ale spíše jistá lhostejnost ve vztahu k povinnosti určené na výživné pro třetí ze svých dětí, které bylo svěřeno do výchovy matce. Ve smyslu nízké společenské nebezpečnosti je nutné hodnotit i pohnutku, kterou byl obviněný ke spáchání trestné činnosti veden. Ve světle shora naznačených zákonných podmínek pro určení stupně společenské nebezpečnosti nebyla hodnocena ani osoba obviněného či jeho dosavadní způsob života. Nebylo tudíž objasněno, zda popsané jednání obviněného bylo pro společnost do té míry nebezpečné, aby i po materiální stránce ve smyslu §3 odst. 1, 2 tr. zák. mohlo být posouzeno jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., neboť všem rozhodným okolnostem, které je potřeba brát do úvahy, nebyla prozatím ani jedním soudem věnována zákonem vyžadovaná a pro spravedlivé rozhodnutí nezbytná pozornost. Vzhledem k tomu, že oba soudy k materiální stránce činu zatím neuvedly žádné vyhodnocení rozhodných skutečností, nelze zjistit, která kritéria při svých úvahách hodnotily a na základě jakých okolností ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. shledaly, že jde o čin, jehož stupeň společenské nebezpečnosti je vyšší než nepatrný.
Rovněž je třeba poukázat na to, že ani jeden ze soudů nezkoumal z žádných zákonných hledisek, že obviněný podal návrh na změnu – snížení výživného, který podle podacího razítka Okresní soud v Hodoníně obdržel dne 17. 3. 2003 (tedy v době páchání trestného činu), v němž poukázal na svou výrazně zhoršenou ekonomickou situaci a že výše jeho skutečných příjmů z podnikatelské činnosti poklesla na 12. 000,- Kč (č. l. 28 spisu). Neřídily se tak zásadou, že při rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. orgány činné v trestním řízení samostatně (se zřetelem k ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině) posuzují otázku, v jaké výši měl obviněný platit výživné, a nejsou v tomto ohledu vázány rozhodnutím vydaným v občanskoprávním řízení (viz rozhodnutí č. 14/1994 Sb. rozh. tr.). Soud totiž při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §213 tr. zák. není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného (též srov. rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Při rozhodování o vině posuzuje soud samostatně rozsah vyživovací povinnosti (§9 odst. 1 tr. ř.), a může tedy vycházet z jiných schopností, možností a majetkových poměrů obviněného, než z jakých pro své pravomocné a dosud nezměněné rozhodnutí vycházel soud rozhodující o téže otázce v občanském soudním řízení.
Nejvyšší soud shledal, že oba soudy při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, nebraly zřetel na všechna rozhodná hlediska vyplývající z ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině. Vznikají tak pochybnosti o tom, zda předmětným rozhodnutím Okresního soudu v Hodoníně stanovená výše vyživovací povinnosti odpovídala po celou dobu vymezené trestné činnosti skutečným majetkovým poměrům a schopnostem obviněného.
Dále je třeba poukázat i na to, že potřebná pozornost nebyla věnována ani otázce zavinění, když soud prvního stupně kromě toho, že ve výroku o vině svého rozsudku v tzv. právní větě vyjádřil, že se obviněný uvedeného trestného činu dopustil tak, že neplnil úmyslně svou zákonnou povinnost vyživovat jiného, tento svůj závěr nikde v dalších částech tohoto rozhodnutí nerozvedl. Nevysvětlil tudíž, jakými úvahami byl v daném případě veden, a nevypořádal se s tím, o jakou ze dvou možných zákonných forem úmyslu se jednalo. Je proto vhodné připomenout, že podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Při absenci jakýchkoliv úvah v duchu těchto ustanovení nelze posoudit, proč bylo zavinění obviněného zjištěno v úmyslné formě a z jakých důvodů se nejedná o čin spáchaný z nedbalosti, když po subjektivní stránce zákon u trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák. připouští obě varianty zavinění.
Pokud soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, rozhodl, že obviněný čin spáchal úmyslně, aniž by vyjasnil, z jakých důvodů a zda se jedná o úmysl přímý nebo nepřímý, vyvolává rovněž subjektivní stránka vážné pochybnosti. Nelze nezmínit, že u obou forem úmyslu je dána i složka volní, i když v různé míře, neboť právě v odstupňování volní složky je rozdíl mezi oběma druhy úmyslu. Volní složka se musí vztahovat ke všem skutečnostem spadajícím pod znaky skutkové podstaty trestného činu, tedy nejen na následek nebo účinek, které mají být pachatelem teprve způsobeny, ale i na skutečnosti, které zde v době činu nezávisle na vůli pachatele již jsou. U přímého úmyslu pachatel věděl, že způsobem uvedeným v tomto zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný trestním zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí. U nepřímého úmyslu pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. S ohledem na zjištěné skutkové okolnosti je vhodné se zabývat i tím, zda se u obviněného nejednalo o lhostejný vztah k následku, který lze podle právní praxe považovat již za srozumění s následkem, a tedy úmysl nepřímý.
Dále Nejvyšší soud upozorňuje na možnost posouzení obhajoby obviněného, že částku 2.200,- Kč, kterou posílal na účet své manželky, chtěl započítat na výživné, z hledisek stanovených pro negativní právní omyl, při jehož naplnění by započtení výživného, které je podle zákona o rodině vyloučeno, mohlo být chápáno ve smyslu zásady „neznalost zákona neomlouvá“, k níž se přihlíží jako k okolnosti snižující společenskou nebezpečnost činu obviněného.
Pro takovou úvahu lze vycházet z toho, že se subjektivní stránkou, především s úmyslem, úzce souvisí omyl pachatele, kterým se v trestním právu rozumí neshoda pachatelova vědění (vnímání, představy) se skutečností. Trestní zákon neobsahuje ustanovení, která by řešila otázky spojené s omylem, ale jeho podstata a význam se vyvozuje z ustanovení upravujících subjektivní stránku trestného činu, především z §4, §5 písm. a) tr. zák., neboť nesprávné pachatelovy vědomosti o vnějším světě nepochybně ovlivňují jeho vůli. Právní omyl spočívá v neznalosti nebo mylném výkladu norem práva trestního nebo mimotrestních právních norem, které jsou relevantní pro trestní odpovědnost. Pachatel se tedy mýlí nebo má nesprávnou představu, pokud jde o to, zda jeho jednání je nebo není protiprávní ve smyslu trestního zákona.
Ze všech těchto důvodů dovolací soud shledal, že se soudy obou stupňů nevypořádaly náležitým způsobem se všemi zákonnými kritérii pro určení subjektivní a materiální stránky trestného činu, a proto nelze učinit jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák., a napadená rozhodnutí tudíž nelze považovat za správná.
Nejvyšší soud vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem a právním názorům dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 5 To 451/2004, i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 15 T 24/2004, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného M. K. důvodným, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 5 To 451/2004, i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 15 T 24/2004, a současně zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Hodoníně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dospěl k závěru, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného M. K. vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně a povinností tohoto soudu bude se věcí znovu ze všech naznačených hledisek zabývat. Nezbytné bude, aby na základě zjištěného skutkového stavu věci pečlivě ve smyslu shora naznačených právních názorů posoudil jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., zvláště z hlediska jeho subjektivní a materiální stránky ve smyslu §3 odst. 2, 3, 4 tr. zák. Před vlastním právním posouzením skutku bude muset okresní soud zodpovědět předběžnou otázku, zda výše vyživovací povinnosti v době činu odpovídala podmínkám ustanovení §96 odst. 1 zákona rodině. Za tím účelem bude potřebné nejprve zjistit, jaký je výsledek řízení o snížení výživného, o něž obviněný požádal v návrhu, který Okresní soud v Hodoníně obdržel dne 17. 3. 2003. Podle výsledku tohoto řízení pak bude na soudu prvního stupně, aby posoudil, zda lze opodstatněně vycházet z předmětného rozhodnutí, pokud již uvedeným soudem bylo o tomto návrhu rozhodnuto, a nebo bude povinen sám v rámci předběžné otázky (§9 odst. 1 tr. ř.) na základě dalšího nutného doplnění dokazování objasnit schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného. Poté bude nezbytné vypořádat se se všemi shora naznačenými hledisky pro určení formy zavinění obviněného. Po vyřešení výše uvedených skutkových i právních okolností pro stanovení formálních znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. bude nutné vypořádat se rovněž s materiální stránkou ve smyslu §3 odst. 2, 4 tr. zák. tak, aby bylo zřejmé, zda zjištěné jednání obviněného dosahuje vyššího než nepatrného stupně společenské nebezpečnosti a nebo okolnosti činu a souvislosti, za nichž byl spáchán, tohoto zákonem požadovaného stupně spoluurčujícího jeho trestnost nedosahují. V takovém případě by přicházelo do úvahy zproštění obviněného ve smyslu §226 tr. ř., což v současném stadiu řízení nelze též vyloučit.
Spolehlivý závěr o vině obviněného však může soud učinit až po důkladném zvážení všech okolností významných pro rozhodnutí. Jelikož však v napadených rozhodnutích pro závěr, že se jedná o trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., resp. o trestný čin vůbec, momentálně není dostatek relevantních podkladů, bude věcí soudu prvního stupně, aby všechny okolnosti činu ve vztahu k jednotlivým znakům této skutkové podstaty pečlivě uvážil.
Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle §265r odst. 1 tr. ř., neboť vzhledem k popsaným okolnostem dospěl k závěru, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová