ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1040.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1040/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2005 o dovolání obviněného L. K., trvale bytem B., J. O. č., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 3 To 1109/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 159/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 1 T 159/2004, byl obviněný L. K. uznán vinným v bodě 1) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „v době od 14. 1. 2002 do 3. 5. 2002 v K. Ř., okr. J. H., vylákal od poškozené M. Š., s níž v tomto období udržoval blízký vztah, finanční částku v celkové výši 304.600,- Kč, kterou mu poškozená postupně předala v hotovosti a nebo vyslovila souhlas s tím, aby obviněný peníze vybral z jejího běžného účtu, což pak obviněný činil v B., a to s nepravdivým tvrzením, že veškeré takto převzaté finanční prostředky poškozené postupně vrátí, což ale nehodlal učinit a po ukončení vztahu s poškozenou na její účet v době od 18. 6. 2002 do 25. 2. 2003 poukázal pouze 9.000,- Kč“, a v bodě 2) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jichž se dopustil tím, že „přesně nezjištěného dne nejpravděpodobněji koncem ledna 2002 při návštěvě poškozené M. Š. v K. Ř. v jejím bytě ve S. ul. č., vzal z neuzamčené zásuvky v jedné z místností bytu a pro sebe pak použil peněžní částku ve výši 80.000,- Kč a také platební karty poškozené, opravňující k výběru finančních prostředků z jejích běžných účtů, a to Max kartu p. s. Č. a. s. P. č. a platební kartu Maestro G. C. B., a.s. P. č., a obě platební karty u sebe neoprávněně přechovával přinejmenším několik dnů, než poškozená ztrátu peněz i platebních karet zaregistrovala, ale vyslovila souhlas s tím, aby si obviněný obě karty ponechal u sebe“. Za tato trestná jednání byl podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestnými činy. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby poškozené M. Š. zaplatil na náhradě škody částku 375.600,- Kč; podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 3 To 1109/2004, odvolání podané obviněným proti výše citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti posledně citovanému usnesení ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. M. dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřoval naplněn tím, že činy, pro něž byl odsouzen, nevykazují znaky skutkových podstat stíhaných deliktů a výrok o náhradě škody je založen na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. [bod 1)] namítl, že finanční prostředky od poškozené přijal, aniž by s ní jednal, že její úvěry bude splácet, jelikož „peníze mezi nimi byly otevřené“ a poškozená byla partnerkou, která jej dobrovolně „zainvestovala“, přičemž poté, kdy sama ukončila jejich vztah, se nevybíravě domáhala vrácení peněz, což však v té době odporovalo jeho finančním možnostem. Nenaplnění znaků předmětné skutkové podstaty spatřoval zejména v tom, že ohledně částek poskytnutých mu poškozenou nebyla sjednána jejich splatnost a neexistuje ani žádné skutkové zjištění, které by závěr soudu o termínu splatnosti ke dni ukončení intimního vztahu mezi ním a poškozenou podporovalo. Ve vztahu k činu pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovanému jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. namítl, že platební karty užíval od počátku s vědomím a souhlasem poškozené a žádnou peněžní hotovost jí neodcizil. Vyjádřil přesvědčení, že jeho obhajoba nemohla být vyvrácena výpovědí poškozené, která vypovídala nepravdivě a o některých podstatných skutečnostech i rozdílně jako např. o původu částky 80.000,- Kč, kterou jí měl odcizit, či o dlužním úpisu, jehož originál nebyla schopna doložit. K výroku o náhradě škody namítl, že pokud odvolací soud zamítl jeho odvolání podle §256 tr. ř., porušil ustanovení §420 a následující občanského zákoníku, protože, i když se poškozená M. Š. připojila s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení, v průběhu trestního řízení svou pohledávku postoupila Bc. M. H., na něhož pohledávka jako na postupníka přešla podle čl. II smlouvy dnem postoupení. Připustil sice, že z vyjádření poškozené u veřejného zasedání před odvolacím soudem by bylo možné usuzovat, že postupník od smlouvy odstoupil, žádný důkaz ohledně této skutečnosti však předložen nebyl. V době konání veřejného zasedání před odvolacím soudem tudíž byla jeho věřitelem osoba odlišná od poškozené. Rozhodnutí soudu prvního stupně mělo být zrušeno, neboť odvolací soud měl zjistit skutkový stav věci a při zjištění, že postupník své procesní nástupnictví v pozici poškozeného neuplatnil, měl výrok o náhradě škody podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušit a poškozenou odkázat podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 3 To 1109/2004, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 1 T 159/2004, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř.
Dovolání obviněného bylo dne 5. 8. 2005 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud však do doby konání neveřejného zasedání jeho stanovisko neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Obviněný jako důvod dovolání uvedl důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, přičemž dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Dovolatelem namítané nedostatky proto musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, anebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, o něž se napadené rozhodnutí opírá; nelze jimi však vytýkat nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.
Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito zákonnými požadavky plyne, že výhrady obviněného se primárně netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, ale směřují výlučně proti způsobu, jakým soudy obou stupňů vedly dokazování a hodnotily provedené důkazy. Obviněný svou argumentaci zaměřil zejména proti obsahu svědecké výpovědi poškozené M. Š., na jejímž základě soudy obou stupňů učinily závěry o jeho vině. Obviněný v této části dovolání především poukázal na některá tvrzení této poškozené, která sám považoval za nevěrohodná a nepravdivá, a konfrontoval je se svou vlastní verzí, na které založil svou obhajobu. Takto vyjádřenými výhradami v zásadě požadoval změnit skutková zjištění tak, aby odpovídala jím uváděným skutečnostem, že finanční prostředky od poškozené nevylákal, ale ona sama mu je dobrovolně vydala. Takové výhrady nemají hmotně právní povahu a nelze je pod označený, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit.
Výhrady obviněného, jimiž zpochybnil správnost výroku o náhradě škody, jsou svým obsahem polemikou s vyjádřením poškozené před odvolacím soudem, kde potvrdila svoji snahu postoupit pohledávku za obviněným, a proto sjednala s Bc. M. H. smlouvu o postoupení, avšak tento postupník dal později najevo, že od smlouvy odstupuje. Z postoje a vyjádření poškozené u veřejného zasedání vyplynulo, že tento projev vůle postupníka akceptovala, a ve veřejném zasedání vystupovala stále v pozici věřitelky obviněného i v postavení poškozené se všemi právy uvedenými v §43 a násl. tr. ř. Obviněný však toto vysvětlení poškozené odmítl a v rámci svého dovolání požadoval, aby bylo prováděno dokazování zaměřené na ověření věrohodnosti tohoto sdělení poškozené. Jde o námitky, kterými obviněný nevytýká nedostatky v jiném nesprávném hmotně právním ustanovení (např. §420 a násl. obč. zák. o obecné odpovědnosti za škodu, či §524 a násl. obč. zák. o postoupení pohledávky atd.), ale toliko nevěří tvrzení poškozené a za účelem jeho ověření vyžaduje provádění dalšího dokazování.
Je tak zřejmé, že obviněný, byť v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti uplatnil námitky, jejichž prostřednictvím se domáhal především změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Z takové změny až následně vyvozoval, že se skutek kladený mu za vinu vůbec nestal nebo se stal jinak, než bylo nalézacím soudem zjištěno. Namítl-li ve vztahu k výroku o náhradě škody jiné nesprávné hmotně právní posouzení, touto výhradou obviněný fakticky zpochybnil toliko procesní postavení M. Š. jako poškozené a svého věřitele a v návaznosti na to i rozhodnutí soudu, jímž mu byla uložena povinnost této poškozené podle §228 odst. 1 tr. ř uhradit vzniklou škodu.
Jelikož se evidentně jedná o výhrady, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného L. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová