ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1056.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1056/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2005 o dovolání obviněného D. R., , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 7 To 420/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 22/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 1 T 22/2000, byl obviněný D. R. uznán vinným v bodě 2) a 3) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil společně s odděleně stíhaným M. S., tím, že „dne 23. 2. 1999 ve večerních hodinách navštívili D. G., nar. v jeho bistru „S.“ v P., J., kde vymáhali od jmenovaného zaplacení údajné pokuty ve výši 150.000,-Kč, kterou vzápětí postupně zvyšovali až do částky 650.000,-Kč, přičemž D. R. udeřil jmenovaného pěstí do břicha a vyhrožoval mu zastřelením, avšak poškozený jim žádné peníze nedal a z bistra utekl“ (bod 2) a dále, že obviněný D. R. sám „dne 23. 2. 1999 ve večerních hodinách v bistru „S.“ v P., J. nám. vymáhal od M. Z., nar., zaplacení údajné pokuty 50.000,-Kč, kterou vzápětí zvýšil na 100.000,-Kč, přitom udeřil jmenovaného pěstí do tváře až tento upadl, poškozený mu žádné peníze nedal a z bistra utekl“ (bod 3). Za to byl odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 7 To 420/2003, odvolání podané obviněným D. R. proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. K. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b písm. f) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nesprávnost právního posouzení skutku shledal v nepřesných skutkových zjištěních, která oba soudy nižšího stupně vystavěly v podstatě na jediném důkazu, a to opakovaně měněné výpovědi svědka D. G., tedy na důkazu přinejmenším nespolehlivém. Z této výpovědi nemohl soud učinit závěr uvedený ve skutkovém zjištění, že by obviněný na svědkovi údajné pokuty vymáhal, protože z této výpovědi zásadně vyplývá toliko to, že jednání obviněného spočívalo v ukládání peněžitých pokut, a tudíž jeho čin nebylo možné kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Protože z provedených důkazů, zejména s ohledem na proměnlivé výpovědi svědků D. G. a M. Z., nebylo prokázáno, že by obviněný skutečně zaplacení pokuty uvedeným způsobem požadoval, resp. je vymáhal, je takové zjištění přinejmenším sporné, a uvedené právní posouzení proto nebylo možné použít.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a aby tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že obviněný uplatnil námitky směřující výhradně proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, přičemž neuplatnil jedinou námitku, jež by se týkala právní kvalifikace skutku. Protože takto pojaté námitky nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b tr. ř., neboť existence zákonem vymezeného dovolacího důvodu je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Obviněný v dovolání označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Podle textu a obsahu dovolání však obviněný tento dovolací důvod nekonkretizoval, ale v rozporu s ním uvedl, že vytýkané vady shledává v nesprávnosti právního posouzení skutku jako trestného činu vydírání. Nejvyšší soud s ohledem na toto slovní vymezení i dále rozvedenou argumentaci vyšel ze zásady, že podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno (§59 odst. 1 tr. ř.), a uvedené označení dovolacího důvodu považoval za písařskou chybu. Řídil se obsahovým vyjádřením podaného dovolání, které obviněný uvedl slovy „nesprávnost právního posouzení skutku“, což odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03).
Dovolatelem namítané nedostatky proto musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nelze jimi vytýkat nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.
Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se primárně netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti skutkovým zjištěním. Obviněný svými výhradami brojí proti konkrétním skutečnostem, které jsou jako skutková zjištění v popisu skutku vyjádřeny. Zejména za nesprávné považuje tam uvedené zjištění, že „vymáhal“ zaplacení údajné pokuty. Správnost takového skutkového závěru zpochybňuje s odkazem na nevěrohodnost výpovědí poškozených D. G. (bod 2) a M. Z. (bod 3). Oproti těmto skutečnostem vyplývajícím z popisu skutku staví svou vlastní verzi, že pokuty pouze „ukládal“.
Je tak zřejmé, že obviněný, byť v dovolání formálně deklaroval uvedený dovolací důvod, ve skutečnosti uplatnil námitky, jejichž prostřednictvím se domáhal především změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Z takové změny až následně vyvozoval, že skutek kladený mu za vinu, nelze posoudit jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Jelikož se evidentně jedná o výhrady, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného D. R. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová