ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1061.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1061/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2005 o dovolání obviněného Ing. V. Č. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2004, sp. zn. 6 To 293/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 191/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. V. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. V. Č. byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. 4 T 191/2003, uznán vinným, že
„dne 16. 5. 2003, kolem 05:40 hodin v O., na H. ulici, před domem, vběhl do jízdní dráhy jeho lovecký pes, německý krátkosrstý ohař, kdy poškozený cyklista J. F., jedoucí na jízdním kole zn. Mongose Hill Topper po ulici H. ve směru od ulice D. na ulici V., po střetu se psem obžalovaného Ing. V. Č. upadl na vozovku, utrpěl zranění ve formě tříštivé zlomeniny pravé stehenní kosti v horní partii, jednoduchou zlomeninu hlavice pravé vřetenní kosti při loketním kloubu a drobné pohmožděniny trupu blíže nespecifikované, které si vyžádalo lékařské ošetření včetně hospitalizace s výrazným omezením v obvyklém způsobu života po dobu přesahující dvou měsíců s následnou chůzí pouze pomocí berlí, kdy léčení dosud trvá, existuje náznak zhoršené pohyblivosti v loketním i kyčelním kloubu a probíhá rehabilitace, přičemž ze strany obžalovaného, majitele psa, je porušeno ustanovení §4 písm. a), §60 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a porušení článku 2 odst. 1 písm. h) vyhlášky Statutárního města O. č. 2/2001 Sb., o udržování čistoty ulic, veřejných prostranství, veřejné zeleně a zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku na území města O.“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného J. F., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupce odvolání, která projednal Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 9. 7. 2004, a usnesením sp. zn. 6 To 293/2004 je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Uvedené usnesení soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně JUDr. J. P. dovoláním, přičemž tak učinil osobně u Okresního soudu v Olomouci dne 12. 11. 2004.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vytkl soudu, že se dostatečně nezabýval všemi relevantními okolnostmi, za nichž ke střetu jeho psa s jízdním kolem poškozeného došlo. Domníval se, že za situace, kdy poškozený, jenž spěchal do zaměstnání, viděl nezajištěného psa, měl předvídat, že mu tento pes může vběhnout do cesty, čemuž měl přizpůsobit způsob a rychlost své jízdy (považoval za nesprávné, že jeho návrhům na doplnění dokazování v tomto směru soud nevyhověl). Proto mělo být „… zkoumáno, zda poškozený se nepodílel na trestném činu ve formě spolupachatelství …“. Dovolávaje se důkladného výcviku svého psa, který měl všestranné zkoušky, obviněný současně namítl, že „… je otázkou, zda se jedná o úmyslné zavinění … je možné poukázat, že jde o zavinění z nedbalosti …“.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek (správně mělo být usnesení) Krajského soudu v Ostravě, č. j. (správně sp. zn.) 6 To 293/2004, tak i rozsudek Okresního soudu v Olomouci, č. j. (správně sp. zn.) 4 T 191/2003, a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož dovolání obviněného nemělo náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř. [tj. neobsahovalo konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se opíralo], postupoval předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 1 tr. ř. a přípisem ze dne 21. 12. 2004 vyzval výše jmenovanou obhájkyni obviněného, aby zmíněné vady dovolání ve lhůtě dvou týdnů odstranila. Výzva současně obsahovala upozornění, že pokud nebudou vady odstraněny v zákonné lhůtě dvou týdnů, bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Uvedená výzva s upozorněním byla JUDr. J. P. doručena dne 28. 12. 2004, jak je zřejmé z tzv. dodejky založené na č. l. 122 spisu. Vady dovolání však obhájkyně obviněného odstranila až podáním ze dne 24. 2. 2005, v němž uvedla, že jej opírá o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Opis dovolání obviněného předseda senátu soudu prvního stupně zaslal v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 18. 8. 2005 uvedl, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, a s ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby dovolací soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dále se Nejvyšší soud musel zabývat otázkou, zda podané dovolání splňuje zákonem požadované náležitosti.
Podle §265f odst. 1 tr. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí [§59 odst. 3 tr. ř. (dnes §59 odst. 4 tr. ř.)] podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá.
Ve smyslu §265h odst. 1 tr. ř. nesplňuje-li dovolání obviněného podané jeho obhájcem náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., vyzve jej předseda senátu, aby vady odstranil ve lhůtě dvou týdnů, kterou mu zároveň stanoví, a upozorní ho, že jinak bude dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
V této souvislosti je třeba uvést, že lhůta dvou týdnů ve smyslu §265h odst. 1 tr. ř. je explicitně uvedena v zákoně, a proto se jedná o tzv. lhůtu zákonnou (na rozdíl od tzv. lhůty soudcovské). Stanovení lhůty přímo v zákoně svědčí o tom, že se tím sleduje princip právní jistoty a stability právních poměrů, přičemž časové omezení pro odstranění vad podaného dovolání je takto stanoveno i v zájmu urychlení řízení (§2 odst. 4, věta druhá, tr. ř.).
Současně je nutné připomenout ustanovení §60 odst. 2 tr. ř., podle něhož lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce. Podle §60 odst. 3 tr. ř. připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo na den pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.
V projednávané věci se ze spisového materiálu podává, že dovolání obviněného ze dne 12. 11. 2004 všechny potřebné náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. nesplňovalo [zejména neobsahovalo konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se opíralo]. Proto předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s citovaným ustanovením §265h odst. 1 tr. ř. a přípisem ze dne 21. 12. 2004 vyzval obhájkyni obviněného JUDr. J. P., aby tyto vady podaného dovolání ve stanovené lhůtě dvou týdnů odstranila, a současně ji upozornil na možnost odmítnutí dovolání pro nesplnění náležitostí jeho obsahu podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Přestože uvedená výzva byla jmenované obhájkyni obviněného doručena dne 28. 12. 2004, nedostatky v dovolání obhájkyně odstranila až podáním ze dne 24. 2. 2005.
Jakkoli by výše uvedené skutečnosti mohly vést k závěru, že na místě bylo dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítnout, nebyl takový postup v tomto případě možný.
Přestože to z dikce ustanovení §265h odst. 1 tr. ř. výslovně nevyplývá, je nezbytné, aby předseda senátu soudu prvního stupně ve výzvě podle §265h odst. 1 tr. ř. označil nejen lhůtu dvou týdnů k odstranění vad, ale současně též určil událost, která je pro počátek běhu této lhůty relevantní. Teprve za splnění obou těchto předpokladů je možné učinit závěr, že lhůta dvou týdnů byla bez pochybností stanovena, a teprve tehdy lze rozhodnout o odmítnutí podaného dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované ve Sb. rozh. tr. pod č. 23/2005 per analogiam).
Tyto podmínky však výzva předsedy senátu soudu prvního stupně obhájkyni obviněného ze dne 21. 12. 2004 nesplňovala. Ze spisového materiálu je zjevné, že předseda senátu soudu prvního stupně v uvedené výzvě sice stanovil lhůtu dvou týdnů k odstranění vad, neurčil již však konkrétní okamžik (např. den doručení této výzvy), od kterého by se počátek běhu zmíněné lhůty odvíjel. Za těchto okolností nebylo možné v souladu s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu s jistotou dospět k závěru, že lhůta dvou týdnů byla řádně stanovena, a tudíž nebylo ani možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou (vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodu uvedených v §265b tr. ř.), zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z tohoto pohledu námitky obviněného, že soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu §89 a násl. tr. ř. (zejména že zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování vztahující se k rychlosti jízdy poškozeného), stejně jako výhrady, že soud nezkoumal případný podíl poškozeného na vzniku střetu jeho jízdního kola se psem obviněného, jakož i jeho tvrzení, že poškozený měl jednak předvídat, že mu uvedený pes (který se po vozovce pohyboval nezajištěný) vběhne do cesty, a jednak přizpůsobit této okolnosti rychlost jízdy jeho jízdního kola, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly hodnoceny provedené důkazy a jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav věci. V tomto směru nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným), naopak jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pod tento dovolací důvod už vůbec nelze podřadit námitku obviněného, že poškozený se mohl podílet na trestném činu ve formě spolupachatelství. Ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. je totiž spolupachatelství možné jenom u úmyslného trestného činu (až na výjimky, o něž v tomto případě nešlo). Z procesního hlediska pak osoba v postavení poškozeného nemůže současně být i spolupachatelem na trestném činu, jímž byla způsobena škoda. Spíše se lze domnívat, že dovolatel zřejmě zamýšlel zpochybnit správnost posouzení míry jeho zavinění na způsobeném následku (účinku) nehody, na což lze usuzovat i z jeho další ne příliš obratně formulované námitky, že jeho jednání nevykazuje znaky úmyslného zavinění, nýbrž pouze zavinění z nedbalosti. Patrně přitom přehlédl, že trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným, právě nedbalostním trestným činem je.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a následně potvrzen odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a