ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1218.2005.2
8 Tdo 1218/2005 - I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 9. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové o dovolání obviněného M. Š., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 7 To 50/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře pod sp. zn. 9 T 2/2005, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 7 To 50/2005 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 9 T 2/2005, ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře přikazuje , aby v rozsahu zrušení věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 9 T 2/2005, byl obviněný M. Š. uznán vinným trestnými činy vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že „v T., v okrese T., v místě trvalého bydliště svých rodičů, dne 22. 11. 2004 v době od 17.15 hod. do 17.46 hod. v krátkém časovém sledu úmyslně usmrtil výstřely z devítiranného revolveru zn. Brno Arms, model ZHR 241, cal. 22LR, který si opatřil krátce před činem z vlastnictví svého otce v uvedeném domě, svou nejbližší rodinu, otce M. Š., matku M. Š. a bratra D. Š., a to tak, že:
- v obytné části rodinného domu v průběhu slovní rozepře výstřelem z bezprostřední blízkosti
do hlavy nad levým ušním boltcem zasáhl svého otce M. Š. s cílem umlčet ho při jeho výtkách proti němu, přičemž střela pronikla do dutiny lební a mozkem, takže poškozený v důsledku zakrvácení komor mozkových a zhmoždění mozku při střelném poranění hlavy na místě zemřel, a smrti se nedalo zabránit sebevčasnější a sebekvalifikovanější lékařskou pomocí,
- vzápětí v témž prostoru výstřelem z bezprostřední blízkosti do hlavy – týlní krajiny vlevo dole úmyslně usmrtil výstřelem z výše popsané nelegálně držené střelné zbraně do hlavy svou matku
M. Š., a to rovněž v reagenci na její výtky, se kterými se připojila k jeho otci, a nepochybně při střelbě do jejího týlu ve snaze zbavit se jí jako svědka předcházející střelby, střela pronikla do dutiny lební a mozkem, v důsledku čehož při zhmoždění mozku a zakrvácení komor mozkových při střelném poranění hlavy jmenovaná na místě zemřela, a smrti se nedalo zabránit sebevčasnější a sebekvalifikovanější lékařskou pomocí,
- v témž časovém rozpětí poté, co jeho bratr D. Š. po registraci popsané střelby utíkal z obytného prostoru pryč, pronásledoval ho až do sklepních prostor rodinného domu, kde v úmyslu jej usmrtit z již popsané zbraně, dvěma výstřely ho zasáhl do hlavy, jedním výstřelem směřujícím kolmo na pravý spánek a druhým směřujícím v předozadním směru na týlní krajinu vlevo, a to ve snaze rovněž se ho zbavit jako svědka výše popsané události a zcela nepochybně i z nenávisti vůči němu, přičemž po pádu jmenovaného na zem v době, kdy ještě žil, jej škrtil rukama a poté šusťákovými kalhotami, které mu uvázal kolem krku, takže nakonec v důsledku zakrvácení komor mozkových a zhmoždění mozku při dvojitém zástřelu hlavy poškozený na místě zemřel a smrti se nedalo zabránit sebevčasnější a sebekvalifikovanější lékařskou pomocí, tělo zemřelého pak zahrabal do uhlí,
po takovémto jednání se pak ještě zmocnil peněžní hotovosti z vlastnictví jeho otce a matky v přesně nezjištěné výši, pohybující se však řádově v několika desítkách tisíc Kč, a popsaný revolver z majetku otce, který použil ke spáchání činu, a který měl neoprávněně v držení, dne 23. 11. 2004 v ranních hodinách vhodil do H. rybníku v okrese T.“.
Za tato trestná jednání byl odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §29 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu – trestu odnětí svobody na doživotí, protože spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák., stupeň nebezpečnosti takového trestného činu je pro společnost mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu, k zvlášť zavrženíhodné pohnutce a k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, a uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 7 To 50/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. Š. odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 a §29 odst. 3 písm. a), b) tr. zák. k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Obviněný proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 9 T 2/2005, podal prostřednictvím obhájce JUDr. J. T. z důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) a §265b odst. 2 tr. ř. dovolání. Ve vztahu k prvnímu z označených důvodů namítl, že v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 7 To 50/22005, je uveden senát ve složení z předsedy JUDr. M. Z. a soudců JUDr. I. Z. a JUDr. M. H., zatímco podle protokolu o veřejném zasedání měl rozhodovat senát složený z předsedy JUDr. M. Z. a soudců JUDr. I. Z. a JUDr. J. M. Z toho obviněný dovodil, že soud nebyl náležitě obsazen s tím, že není zřejmé, jaké mělo být složení senátu odvolacího soudu, který o jeho odvolání rozhodoval.
V další části dovolání obviněný označil za nesprávný rozsudek Vrchního soudu v Praze, pokud jím byl uložen výjimečný trest na doživotí. Tento trest neshledal v souladu se zákonem, neboť nebylo splněno ani jedno ze zákonných hledisek vymezených v ustanovení §29 odst. 3 tr. zák. upravující podmínky, za nichž lze výjimečný trest ukládat, a to zejména pro nesplnění podmínky, že „uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti“. V této souvislosti poukázal především na závěry posudku soudního znalce z oboru psychologie Mgr. R. M., podle nichž je jeho resocializace reálná a plně možná, což obdobně konstatoval ve svém posudku i MUDr. V. Ch. CSc., soudní znalec z oboru psychiatrie, který navíc uvedl, že pobyt obviněného na svobodě není pro společnost bezprostředně nebezpečný.
Obviněný v dovolání poukázal i na další nedostatky, pro něž považoval napadená rozhodnutí za nesprávná, a soudům vytkl, že se nezabývaly rozporem mezi jeho první výpovědí, o niž opřely svá rozhodnutí o vině, která neobsahovala žádnou zmínku o zápase s bratrem D. ve sklepě, o zranění, které utrpěl, a dalšími důkazy tento zápas prokazujícími. Obviněný poukázal rovněž na časové nesrovnalosti zdůrazněné především na podkladě tvrzení svědka M., že jeho otce viděl po 17.00 hodině v místě vzdáleném několik kilometrů od jeho bydliště, což vzbuzuje pochybnosti, když obviněný byl ještě v 17.35 hodin v herně v S. Namítl proto, že policie nedostatečně objasnila jeho pohyb v této době, a to i přesto, že nabízel možnost provedení výslechů dalších svědků. Soudy se však s jeho námitkami dostatečně nevypořádaly. Zdůraznil dále to, že úřední záznam o „vytěžení osoby“ nemůže mít charakter výpovědi svědka. Tím, že byly odmítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování, byla odňata možnost podrobit navrženého svědka výslechu, resp. jinak na jeho svědectví reagovat. Výhrady vznesl i proti způsobu, jakým soudy vyhodnotily zjištění vyplývající ze znaleckého posudku z oboru balistiky, podle něhož střely, kterými byli usmrceni rodiče a bratr, netvořily jeden celek s nábojnicemi, u kterých byla potvrzena druhová shoda s povýstřelovými zplodinami, čímž považuje za vyvrácené, že z uvedené zbraně střílel.
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 9 T 2/2005, jakož i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 7 To 50/2005, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., v rámci svého vyjádření k tomuto mimořádnému opravnému prostředku konstatovala, že argumenty, které obviněný uvedl k důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., svým obsahem na toto ustanovení nedopadají, neboť je evidentní, že se jedná o písařskou chybu ve složení senátu zaznamenanou v rozhodnutí o odvolání nebo v protokolu o veřejném zasedání. Je však patrno, že rozhodoval senát složený ze soudců tak, jak tomu v daném případě mělo být. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. uvedla, že trest doživotí byl obviněnému uložen v souladu se zákonem, přičemž se plně spokojila se závěry, které v tomto směru učinily soudy prvního i druhého stupně. V souladu s nimi konstatovala, že byla splněna podmínka zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku ve smyslu ustanovení §29 odst. 3 písm. a) tr. zák., která je splněna při usmrcení tří osob. Poukázala v této souvislosti i na intenzitu způsobeného následku, když je obviněný jak otcovrahem, matkovrahem i bratrovrahem a chladnokrevně tak vyvraždil celou svou rodinu. Splněnou shledala i další podmínku obsaženou v ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti. Zdůraznila, že ve vztahu k usmrcení otce se jednalo o situační záležitost, avšak ve vztahu k dalším dvěma obětem již šlo o promyšlenou likvidaci svědků. Zmínila správnost závěrů soudu druhého stupně, který dovodil, že účinná ochrana společnosti vyžaduje uložení trestu odnětí svobody na doživotí proto, že obviněný přistoupil k důslednému zahlazování stop svého hrůzného činu a dovolil si označit za pachatele této trestné činnosti svého bratra, ačkoli proto nesvědčil jiný důkaz, než jeho výpověď. Vyjádřila i to, že obviněný je osobou se sklony k páchání trestné činnosti, avšak projednávaný čin se dalekosáhle vymyká běžným případům tzv. domácích vražd projednávaných soudy. Zohlednila též hledisko generální prevence s tím, že tato skutečnost spolu se způsobeným následkem nepochybně vyžaduje izolovat takového pachatele ze společnosti natrvalo i přesto, že možnost jeho resocializace je reálná, jak uvádí obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku. Z těchto důvodů navrhla dovolání obviněného odmítnout jednak podle §265i odst. l písm. b) tr. ř. v části, v níž bylo dovolání uplatněno v rozporu s dovolacími důvody a jednak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ohledně dalších výhrad na uplatněný dovolací důvod dopadajících, které shledala jako zjevně neopodstatněné. Ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. vyjádřila souhlas s tím, aby bylo toto rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval Nejvyšší soud otázku, zda dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonnými podmínkami.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., je v dovolání poukázáno na to, že v písemném vyhotovení rozsudku soudu druhého stupně a v obsahu protokolu o veřejném zasedání vrchního soudu ze dne 14. 6. 2005 není shodně uvedeno obsazení senátu.
Podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat jen tehdy, jestliže ve věci rozhodl nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
O takovou situaci v daném případě však nepochybně nejde, neboť podle protokolu o veřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2005 u Vrchního soudu v Praze (č. l. 703 spisu) zasedal senát ve složení: předseda senátu JUDr. M. Z. a soudkyně JUDr. I. Z. a JUDr. J. M. Jestliže je v originálu i v opisech rozsudku Vrchního soudu v Praze, který byl při tomto veřejném zasedání vyhlášen (jak rovněž z předmětného protokolu o veřejném zasedání vyplývá), uveden senát v jiném složení tak, že namísto JUDr. J. M. je zde jmenován JUDr. M. H., jde o zjevnou nesprávnost, jak ji má na mysli ustanovení §131 tr. ř. Tuto skutečnost též dotvrzuje usnesení předsedy senátu Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. 7 To 50/2005, které nabylo právní moci dne 20. 9. 2005, jímž bylo rozhodnuto tak, že „podle §131 odst. 1 tr. ř. byla opravena v hlavičce rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 7 To 50/2005, zřejmá nesprávnost v uvedení jména a příjmení člena senátu Vrchního soudu v Praze rozhodujícího v této trestní věci v odvolacím řízení, a to z JUDr. M. H. na JUDr. J. M..“
Nejedná se tudíž o vadu, kterou lze namítat prostřednictvím tohoto či jakéhokoli jiného dovolacího důvodu, neboť zmíněný nedostatek vznikl pouze písařskou nedůsledností při vyhotovování písemné podoby rozsudku, k níž došlo tím, že při uvedení členů senátu odvolacího soudu rozhodujícího v projednávané věci bylo do hlavičky rozsudku omylem uvedeno jméno jiného soudce.
Tyto skutečnosti svědčí o tom, že obviněný své dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. podal zcela v rozporu s tímto, ale i s jakýmkoli jiným dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., a proto Nejvyšší soud v návaznosti na něj nebyl oprávněn napadené rozhodnutí ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumávat.
Stejně je tomu i ve vztahu k těm dovolacím námitkám, jež obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 2 tr. ř., podle něhož lze dovolání podat též tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí, a vytýkal jimi nedostatky ve výroku o vině, a to zejména v postupu obou soudů při hodnocení provedených důkazů z hlediska úplnosti provedeného dokazování. Na takto vyjádřené výhrady totiž nedopadá žádný z dovolacích důvodů a Nejvyšší soud ve vztahu k nim nemohl ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumat napadená rozhodnutí především proto, že v případě uložení trestu odnětí svobody na doživotí je při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení §29 odst. 1, 3 tr. zák. Přitom dovolací soud vychází ze skutkového podkladu zjištěného soudy v této projednávané věci a zkoumá, zda tento opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat správnost skutkových okolností, které jsou významné pro uznání obviněného vinným takovým trestným činem, u něhož zákon uložení tohoto druhu výjimečného trestu připouští (srov. rozhodnutí č. 58/2003 Sb. rozh. tr.).
Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolání obviněného, jíž brojil proti uloženému trestu odnětí svobody na doživotí a namítal, že soudy obou stupňů dostatečně neposoudily a neuvážily zákonné podmínky vymezené v ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. Tuto námitku dovolací soud shledal za relevantní ve smyslu §265b odst. 2 tr. ř. a ve vztahu k ní neměl žádný důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř. (jak by bez této okolnosti postupoval ohledně shora uvedených dvou námitek), a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu odnětí svobody na doživotí, jakož i řízení této napadené části rozhodnutí předcházející.
S ohledem na přezkoumávanou námitku obviněného je vhodné nejprve zdůraznit, že podle §29 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody na doživotí může soud mimo jiné uložit pachateli, který spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák. za podmínek, že
a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, a
b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
Při ukládání trestu odnětí svobody na doživotí je vždy nutné mít na paměti, že jako přísnější alternativa výjimečného trestu představuje vůbec nejpřísnější druh trestu, jaký trestní zákon zná. Tomu odpovídají i podmínky §29 odst. 3 tr. zák., za jejichž splnění lze takový trest uložit. Kumulativně musí být dáno,
- že se jedná o některý z úzkého okruhu vyjmenovaných nejzávažnějších trestných činů,
- stupeň nebezpečnosti takového trestného činu musí být mimořádně vysoký,
- uložení trestu odnětí svobody na doživotí buď vyžaduje ochrana společnosti, nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 do 25 let,
a proto tyto podmínky musí být splněny zároveň.
Pokud jde o třetí z těchto kritérií uvedené v ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., že uložení trestu odnětí svobody na doživotí buď vyžaduje ochrana společnosti, nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 do 25 let, formuluje alternativně dva předpoklady, z nichž pro uložení výjimečného trestu na doživotí postačí splnění alespoň jednoho z nich. Ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. obsahuje dvě alternativní podmínky, z nichž každá může být v konkrétní věci naplněna samostatně, ale mohou být dány i současně. Jedná se jednak o požadavek buď účinné ochrany společnosti a nebo o zjištění, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
Nejprve je vhodné uvést, že v hledisku účinné ochrany společnosti je zdůrazněn především požadavek generální prevence. Uložení trestu odnětí svobody na doživotí bude na místě, když jiné prostředky, a zejména i nejcitelnější jiné tresty nebudou s to účinně ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Může tomu tak být za předpokladu, jestliže nastane mimořádné ohrožení společnosti např. v důsledku hrozby spáchání některého z trestných činů uvedených v návětí §29 odst. 3 tr. zák., který se bude častěji vyskytovat, nebo takové trestné činy budou zaměřeny proti některým kategoriím osob, jež jsou jimi ohroženy (např. dětí, veřejných činitelů), dojde k hlubokému znepokojení široké veřejnosti apod. (srov. rozhodnutí č. 23/1975 Sb. rozh. tr.). Trest odnětí svobody na doživotí nutno považovat za důležitý prostředek ochrany společnosti i před organizovaným zločinem, teroristickými akcemi apod.
Předpokládá-li zákon závěr o tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let, jde o prevenci individuální, v níž se vyjadřuje subsidiarita trestu odnětí svobody na doživotí ve vztahu k onomu mírnějšímu typu výjimečného trestu. Znamená to tedy, že z hlediska osoby pachatele je nutno nejdříve zkoumat, zda k dosažení účelu trestu nepostačuje některá z mírnějších alternativ, totiž trest odnětí svobody do 15 let nebo výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody nad 15 až do 25 let. Teprve po negativním závěru, že uvedené tresty, případně ani v kombinaci s příslušným ochranným opatřením v konkrétním případě nepostačují k dosažení účelu trestního zákona, lze za splnění ostatních podmínek přikročit k uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Formulací této podmínky („není naděje“) dává zákon najevo, že nestačí nedostatek jistoty, že se pachatel napraví kratším trestem, ale naopak, vyžaduje se rozumná jistota (prognóza) vycházející ze současných znalostí o možnosti napravit pachatele trestem odnětí svobody časově omezeným nad 15 až do 25 let. Tím se ovšem dostává výrazně do popředí ochranná funkce trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v izolaci pachatele od společnosti, aby byla před ním chráněna, když ani dlouhodobý trest odnětí svobody do 25 let není schopen zajistit jeho převýchovu a nápravu.
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumával s ohledem na takto obecně formulované zásady a shledal, že odvolací soud okolnosti pro ukládání trestu odnětí svobody na doživotí správně posoudil pouze v části, a to ohledně prvních dvou kumulativně stanovených zákonných podmínek, nikoliv však ve vztahu ke třetí z nich.
Je proto vhodné jen konstatovat, že možnost uložení trestu na doživotí pouze za taxativně vyjmenované trestné činy je v projednávaném případě splněna, neboť trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) tr. zák., pro který byl obviněný podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným, je v tomto výčtu uveden na prvním místě.
Další podmínka vyplývající z dikce ustanovení §29 odst. 3 písm. a) tr. zák., že stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, byla v daném případě rovněž odvolacím soudem dostatečně zjištěna a vyjádřena. Soud prvního stupně na straně 32 svého rozsudku shledal naplněna všechna tři alternativní hlediska vymezená v ustanovení §29 odst. 3 písm. a) tr. zák., avšak odvolací soud se ve svém rozhodnutí s nalézacím soudem v této otázce neztotožnil a na straně 6 odůvodnění rozsudku vysvětlil, že ze tří v úvahu přicházejících alternativ shledal naplněn pouze zvlášť těžký a těžko napravitelný následek, za který považoval usmrcení tří osob, tj. více osob než minimálně stanoví kvalifikovaná skutková podstata §219 odst. 1 písm. a) tr. zák. Ve vztahu k větší intenzitě takového následku poukázal na skutečnost, „… že obviněný je otcovrahem, matkovrahem a bratrovrahem, že chladnokrevně vyvraždil celou rodinu, která se mu snažila pomoci poté, co měl problémy se svojí předchozí trestnou činností, finančně jej podporovala a ze všech sil mu pomáhala s návratem do řádného života …“. Alternativu zvlášť zavrženíhodné pohnutky vyloučil z důvodu nepřípustnosti dvojího přičítání téže skutečnosti k tíži obviněného, protože skutková podstata trestného činu podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. již tuto okolnost obsahuje ve znaku, že obviněný čin spáchal z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, který byl soudem prvního stupně spatřován v tom, že poškození byli zasaženi do hlavy, a to u matky a bratra obviněného i zezadu, tedy proti prchajícím osobám, odvolací soud nepovažoval za skutečnost, která by sama o sobě zakládala zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, jaký má na mysli ustanovení §29 odst. 3 písm. a) tr. zák.
S odkazem na takto odvolacím soudem upravenou zákonnou podmínku předpokládanou ustanovením §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. se Nejvyšší soud s uvedenými právními úvahami napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ztotožnil, neboť je považuje za správné a v souladu se zákonem.
Nedostatky však Nejvyšší soud shledal ohledně třetí z kumulativně daných podmínek, která je obsažena v ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. zák.
Odvolací soud totiž na straně 6 svého rozsudku uvedl „… ze stejného hlediska [míněno ve vztahu k §29 odst. 3 písm. a) tr. zák.], je nutné chápat i splnění další zákonné podmínky obsažené v ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., a to že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti. Byť se v posuzované věci jednalo ve vztahu k usmrcení otce obviněného o situační záležitost, při dalším protiprávním jednání obviněného přešla tato situační záležitost i k promyšlené likvidaci svědků. Pakliže obviněný posléze přistoupil k důslednému zahlazování stop svého hrůzného činu, a nakonec si dovolil (byť v rámci svého zákonného práva na obhajobu) označit jako pachatele této trestné činnosti svého bratra, ačkoliv pro to vyjma jeho účelově změněné výpovědi nesvědčil žádný z provedených důkazů, pak je třeba k aktuálnímu hodnocení jeho osobnosti říci, že uložení takového trestu účinná ochrana nepochybně vyžaduje. V této souvislosti nelze přehlédnout, že obviněný je osobou, která má sklony k páchání trestné činnosti, přičemž projednávaný čin se bezesporu dalekosáhle vymyká běžným případům „domácích“ vražd projednávaných před Vrchním soudem v Praze. Hledisko generální prevence a způsobený následek nepochybně vyžadují izolovat takového pachatele ze společnosti natrvalo, a to přesto, že možnost jeho resocializace je reálná..“.
Nejvyšší soud shledal uvedenou argumentaci za nedostačující a za nesprávnou především proto, že odvolací soud opřel svůj závěr o nutnosti uložení trestu odnětí svobody na doživotí o podmínku, že takový trest vyžaduje účinná ochrana společnosti, avšak důvody, jimiž její existenci doložil, na ni nedopadají, neboť neuvedl jakékoliv skutečnosti, s nimiž zákon její existenci spojuje. Převážná část k této podmínce použitých argumentů by naopak svědčila pro druhou z alternativ §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let, jejíž naplnění však odvolací soud neshledal, resp. se jí vůbec nezabýval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze proto zjistit, která z těchto dvou možných alternativ byla v daném případě nejen konstatována, ale i fakticky, na podkladě k ní se vztahujících okolností zjištěna. Napadené rozhodnutí v této části vzbuzuje vážné pochybnosti a je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud plně nerespektoval výkladová hlediska, které zákon ve vztahu ke každé z obou podmínek §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. uvádí. Pochybení odvolacího soudu je nutné spatřovat především v tom, že odvolací soud dvě rozdílně vymezené podmínky od sebe dostatečně neodlišil a pokud uložení trestu odnětí svobody na doživotí opřel o podmínku, že to vyžaduje účinná ochrana společnosti, pak takový závěr založil na neúplných důkazech. Dokazování nebylo zaměřeno na ověření všech zákonem požadovaných skutečností, zejména na to, v jakém směru existuje reálné zvýšené ohrožení společnosti trestnými činy daného druhu, což by bylo splněno například tehdy, když by bylo výsledky dokazování prokázáno, že se trestný čin stejného druhu mimořádně, nad míru obvyklou ve společnosti rozmáhá a má společné rysy v předmětu útoku, ve způsobu provedení, nebo že jde o útok namířený proti osobám, které jsou trestným činem ve zvýšené míře ohrožovány, nebo že byl čin spáchán v době zvýšeného ohrožení společenských vztahů nebo je svou povahou jinak ohrožuje (srov. rozhodnutí č. 61/1971 Sb., str. 522 Sb. rozh. tr.).
I když odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) tento důvod pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí konstatoval, nevysvětlil požadovaným způsobem, zda a v čem zjistil takové zvýšené ohrožení, které z hlediska generální prevence odůvodňuje uložení trestu odnětí svobody na doživotí, ani nerespektoval, že se tento závěr musí zakládat na konkrétně zjištěných faktech. Úvahy prvoinstančního i odvolacího soudu nejsou proto dostatečným podkladem, že v daném případě existuje nutnost účinné ochrany společnosti. Pro zjištění této podmínky nepostačuje ani argument vyjádřený soudem druhého stupně, „… že projednávaný čin se bezesporu dalekosáhle vymyká běžným případům „domácích“ vražd projednávaných před Vrchním soudem v Praze …“. Je sice pravdou, že účinná ochrana společnosti může vyžadovat uložení trestu odnětí svobody na doživotí i tehdy, když došlo – byť jen ojedinělým trestným činem – k hlubokému ovlivnění vědomí široké veřejnosti, např. činem tak výjimečně závažným, že se zcela vymyká obvyklým případům. Důrazný postih z hlediska generální prevence vyžadují také závažné případy vražd spáchaných ze zištných pohnutek (srov. rozh. č. 41/1976 str. 443 Sb. rozh. tr.), avšak ani pro existenci těchto okolností nebyly v projednávané věci zjištěny potřebné podklady.
Je totiž nutné vycházet z toho, že pro naplnění této okolnosti nepostačuje, aby soud tuto skutečnost konstatoval, aniž by dále vysvětlil a odůvodnil, v čem shledává naplnění podmínky, že jde o čin, který se „dalekosáhle vymyká běžným případům, které uvedený soud obvykle projednává“. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby soud doložil, že došlo k hlubokému ovlivnění široké veřejnosti. Tento aspekt představující především znak ochrany společnosti před nesrovnatelně a mnohonásobně závažnějším činem zcela se vymykající těm, k nimž běžně ve společnosti dochází, musí být doložen jak okolnostmi činu samotného, tak i jeho dopadem na názory a mínění občanů, které musí „hluboce ovlivnit“. Tento požadavek tedy nepředstavuje jen to, že bylo napsáno několik novinových článků a že byla o takovém činu podána zpráva v televizních či rozhlasových pořadech, jak je obvykle u kriminálních činů běžné (přitom žádnou takovou skutečnost soudy ve svých rozhodnutích v projednávané věci nezmínily), ale musí se jednat o mnohem hlubší a citelnější dopad na celou společnost. Proto, podle názoru Nejvyššího soudu, nepostačuje pouze zmíněný závěr odvolacího soudu, že jde o čin, který se „dalekosáhle vymyká běžným případům, které uvedený soud obvykle projednává“. Aby se mohlo jednat o hluboké ovlivnění široké veřejnosti, muselo by být prokázáno, že veřejnost byla tímto činem zásadním způsobem rozhořčena nebo jinak zasažena, což lze shledávat např. v tom, že čin byl obecně široce diskutován nejen v médiích, ale i mimo ně ve státních institucích, ve školách nebo v domácnostech a na veřejnost zapůsobil natolik silně, že jím byla otřesena. Za příklad takového ovlivnění by bylo možné považovat např. to, že by se v případě vražd malých dětí, z obavy před dalšími útoky, nepouštěly děti ven samotné, ale musely chodit pouze v doprovodu dospělých, v případě vražd policistů, zdravotnických pracovníků, záchranářů apod. by byla přijata přísnější opatření k jejich ochraně atd.
Jestliže soud druhého stupně právě tyto okolnosti při zvažování podmínky účinné ochrany společnosti neuvedl, když z obsahu spisu neplyne, že na ně zaměřil dokazování, nelze ji považovat za naplněnou jen proto, že shledal, že se posuzovaný čin „... dalekosáhle vymyká běžným případům, které uvedený soud obvykle projednává“. Takový závěr pro naplnění této podmínky rozhodně nemůže postačovat, pokud není doložen konkrétně zjištěnými okolnostmi.
Nejvyšší soud v těchto souvislostech považuje za nedostatečné i to, že když se odvolací soud, s výhradami Nejvyššího soudu k tomu shora uvedenými, omezil pouze na alternativu účinné ochrany společnosti, nevypořádal se s tím, proč není dána druhá z alternativ uvedených v §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. spočívající v tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let. Pokud totiž tuto podmínku neshledal, bylo jeho povinností, aby své úvahy i v tomto negativním smyslu vyjádřil a tím na jisto postavil, kterými ve věci zjištěnými skutečnostmi byl veden, pokud třetí hledisko ze tří kumulativně požadovaných podmínek ve smyslu §29 odst. 3 tr. zák. vzal za prokázané.
Tím, že odvolací soud své úvahy i ve vztahu k této podmínce dostatečně neodůvodnil, zůstává závěr o naplnění podmínek §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. neúplný, nepřesvědčivý a vyvolávající vážné pochybnosti.
Nejvyšší soud na základě takto uvedených nejasností shledal, že vzhledem k tomu, že soud druhého stupně zákonem stanovené podmínky při ukládání trestu na doživotí nerespektoval, náležitě a v potřebném rozsahu neposuzoval všechny okolnosti, které musí být splněny, přičemž svá zjištění jen stručně a ryze formálně konstatoval, není v napadeném rozhodnutí dostatečný podklad pro odpověď na otázku, zda trest odnětí svobody na doživotí byl uložen v souladu se zákonem. Z těchto důvodů dospěl k závěru, že ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 7 To 50/2005, jímž byl obviněnému M. Š. uložen trest odnětí svobody na doživotí, byl naplněn důvod dovolání podle §265b dost. 2 tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného M. Š. ve vztahu k uloženému trestu doživotí důvodným, zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 7 To 50/2005, i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 9 T 2/2005, a to ve výroku o trestu a současně zrušil podle §265k odst. 2 tr. ř. všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného ve vztahu k výroku o trestu, když výrok o vině zůstal tímto rozhodnutím dovolacího soudu nedotčen, vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně a povinností tohoto soudu bude se věcí znovu ze všech naznačených hledisek zabývat.
Na soudu prvního stupně v tomto dalším řízení bude, aby velmi zodpovědně posuzoval všechny skutečnosti, jimiž je povinen se zabývat v souladu s podmínkami vztahujícími se k oběma alternativám vyplývajícím z ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., a to s ohledem na zásady, jak jsou výše rozvedeny. Zejména bude nutné se v dalším řízení zaměřit na odlišení, jaká zjištění lze podřadit pod podmínku spočívající v tom, že uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti, ale též i těmi, která se vztahují k závěru, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let, neboť jak bylo shora popsáno, každá z citovaných podmínek představuje jiný okruh skutečností, které buď jednu nebo druhou naplňují.
Ve vztahu k podmínce, že uložení trestu odnětí svobody na doživotí je vyžadováno s ohledem na požadavek účinné ochrany společnosti, bude muset soud prvního stupně zvážit všechny právní závěry navazující na zjištěné skutkové okolnosti tak, jak na ně Nejvyšší soud v předchozí části tohoto rozhodnutí ve vztahu k rozhodným okolnostem poukázal. Pro objasnění této zákonné podmínky musejí být uvedeny takové argumenty, které na toto kritérium dopadají s tím, že pro ně musí být v obsahu spisu dostatečný podklad.
Dokazování ve vztahu k této podmínce bude soud prvního stupně muset zaměřit na to, zda došlo k hlubokému ovlivnění široké veřejnosti činem, který obviněný spáchal. Posoudit poté bude nutné, zda jde o čin mimořádný nebo mnohonásobně závažnější než je obvyklé, a zda a z jakých důvodů se zcela vymyká těm činům, k nimž ve společnosti běžně dochází. Tyto okolnosti musí soud doložit jak okolnostmi činu samotného, tak i jeho dopadem na názory a mínění občanů. Dále je třeba dokazování zaměřit i na to, zda mínění občanů bylo tímto činem hluboce ovlivněno, a to ve smyslu shora rozvedených úvah.
Nejvyšší soud však shledal, že soud prvního stupně se bude muset vedle tohoto kritéria zabývat i objasněním okolností majících vztah k další z alternativně stanovených podmínek, jak jsou uvedeny v ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., tedy i tím, zda v případě obviněného M. Š. není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let.
Je nutné konstatovat, že za současného stavu dokazování, zejména však ze způsobu, jakým se soud prvního stupně s touto otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, není dán přesvědčivý a dostačující podklad pro závěr, zda tato podmínka byla materiálně naplněna, a to tím spíše, když ji soud druhého stupně vůbec nezvažoval. Nelze totiž přehlédnout, že podmínky uvedené v §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. vyjadřují zásadu, že výjimečný trest lze uložit jen tehdy, jestliže účel trestu z hlediska generální nebo individuální prevence nelze zajistit jinými prostředky trestního zákona.
Nejvyšší soud s ohledem na závěry soudů obou stupňů shledal, že této otázce prozatím nebyla rovněž věnována dostatečná pozornost, protože na některé důležité okolnosti nebyl brán potřebný zřetel.
Jestliže platí zásada, že závěr o nenapravitelnosti pachatele je třeba založit na všestranném zkoumání a zhodnocení osobnosti pachatele, jeho předchozího života, příčin i podmínek jeho trestné činnosti (srov. rozhod. č. 41/1976, str. 444 Sb. rozh. tr.), je potřeba, aby soud prvního stupně na posouzení takto vyžadovaných otázek zaměřil dokazování. Soudy obou stupňů se však těmto okolnostem majícím vliv na uložení trestu odnětí svobody na doživotí v potřebné míře nevěnovaly. Nevěnovaly tudíž svou pozornost všem okolnostem, k nimž by bylo možné přihlížet, nebo alespoň je ve smyslu uvedené zásady hodnotit.
Patří sem především znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 292 - 300) a psychologie (č. l. 302 - 320) včetně výpovědí znalců při hlavním líčení, které především slouží jako podklad pro rozhodnutí o takto naznačených otázkách.
Podle psychiatrického znaleckého posudku u obviněného M. Š. eventuální resocializaci nestojí nic v cestě a jeho pobyt na svobodě není ničím bezprostředně pro společnost nebezpečným. Ve znaleckém posudku z oboru klinické psychologie bylo zjištěno, že obviněný je nedostačivý, s anomálními rysy a že je situačně přecitlivělý, objevují se u něj maladaptivní tendence, snaží se přizpůsobit a kde neuspěje, rozvíjí frustrované odezvy. Působí až cynickým dojmem. Byla u něj shledána emoční instabilita a vzrušivost; výrazně vnitřní prožívání s úzkostným dopadem, v zátěži bývá málo integrovaný. Jedná se o anomální osobnost využívající kvalitní intelekt k sebeprospěchu, a to i za využití lží a přizpůsobování si okolí formou manifestace. Resocializaci tento znalec u obviněného M. Š. považuje za reálnou a plně možnou.
Z těchto závěrů plyne, že obviněný je osobou s jistými anomálními rysy, avšak nikoliv takovými, které by svědčily pro výrazněji narušenou osobnost s trvalým, do budoucnosti neodstranitelným defektem osobnosti, který by vytvářel předpoklady pro společensky nebezpečné chování právě proto, že takové rysy, které předpokládanou obavu vzbuzovaly, u obviněného uvedenými znalci nebyly shledány. Oba znalci navíc shodně vyjádřili, že obviněný není pro společnost ničím nebezpečným a i jeho resocializace (tedy náprava) podle nich obou je plně možná nebo jí nestojí nic v cestě.
Tímto způsobem popsané závěry znalců však nepostihují všechny okolnosti, které Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisového materiálu shledává významnými a s nimiž je potřeba se nadále zabývat.
Dovolací soud považuje v této souvislosti za nutné poukázat na neúplnosti a nepřesnosti ve zmíněných znaleckých posudcích. Zejména je to způsob, jakým uvedení znalci, především však znalec psycholog, zpracoval odpovědi na položené otázky ve vztahu k okolnostem motivace činu, jeho příčin a důvodů spáchání činu obviněným, při němž se projevil chladnokrevně a nemilosrdně, což byly reakce, které i podle závěrů znalců se s jeho osobnostní strukturou neshodují. Za nepřesvědčivý považuje Nejvyšší soud psychologický znalecký posudek, pokud znalce při svém výslechu u hlavního líčení (č. l. 633) vypověděl k motivu obviněného, že „… co se týče motivace, je buď chorobná nebo není. Já jsem ji v této fázi chorobnou neshledal, že by nějakou měl. Já ji těžko mohu posoudit, to je otázka soudu, co se té které situace, pakliže k té situaci došlo, jak popisuje proband, co se tam stalo, protože já jsem u toho nebyl. Upozorňuji, že všechny informace mám zprostředkované, tedy jen ze spisu nebo od probanda …“. Takto uvedený závěr nemůže být soudem považován za dostačující. Na soudu prvního stupně proto bude, aby znovu znalce Mgr. R. M. k otázce motivace obviněného vyslechl s poučením o tom, že znalec je povinen, s ohledem na obsah spisového materiálu, bez toho, aniž by hodnotil provedené důkazy, zaujmout odborné stanovisko k otázkám, které mu byly ve věci položeny, a jestliže je více možností z dokazování vyplývajících, je povinen na nabízející se verze vypracovat alternativní závěry.
Jestliže z těchto důvodů uvedený posudek vykazuje nedostatky ve vztahu k okolnostem, které znalec pro své závěry bral do úvahy a nelze s jistotou posoudit, zda dostatečně zvážil vše, co lze z obsahu spisu pro podrobné vykreslení struktury osobnosti obviněného zdůraznit, je nutné, aby byl tento posudek znalcem v dalším řízení doplněn, a nepodaří-li se nedostatky odstranit, bude nutné postupovat podle §109, event. §110 tr. ř.
Protože se soud prvního stupně prozatím těmito nedostatky v posudku znalce Mgr. R. M. nezabýval a své dokazování na jeho doplnění ve smyslu §109 tr. ř. nezaměřil, bude nutné, aby tak učinil v dalším řízení, které se však neobejde bez toho, aniž by znalci k doplnění jeho posudku byly předloženy příp. i další důkazy, které jsou rozhodné pro závěry znalce psychiatra.
Za tím účelem bude nutné dále pečlivě z obsahu spisu zdůraznit ty okolnosti a události ze života obviněného, jimiž by bylo možné podmiňovat další úvahy pro vytváření uceleného pohledu na jeho osobu. Nejvyšší soud zjistil, že těmto otázkám byla ze strany soudu prvního stupně sice věnována poměrně velká pozornost, přesto však nikoliv taková, aby byly objasněny všechny významné podněty, které u obviněného, jehož osobnost podle znalců neobsahuje jakkoli zvýšené rysy agresivity, vedly k tomu, že vraždil způsobem ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaným. V této souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje na obsah výpovědi samotného obviněného ze dne 26. 11. 2004 (první, v níž obviněný své jednání doznal), kde popsal, že poté, co čin spáchal, vzal z věcí mrtvých rodičů finanční prostředky a s nimi odjel do herny, kde hrál na automatech. Od 22. 11. 2004 do 25. 11. 2004 byl v herně několikrát (viz též jeho výpověď na č. l. 138 spisu). Významné je také zjištění, že podle výpovědi svědkyně J. B., kamarádky matky obviněného, si matka stěžovala, že ji syn stojí spoustu peněz, což potvrzovala ve své výpovědi rovněž i svědkyně M. H., která vyjádřila i to, že matka za obviněného platila nájmy a splácely za něj i dluhy. Tyto skutečnosti bude nutné dále ověřit a zabývat se jimi, protože mohou nasvědčovat tomu, že příčinou činu obviněného by mohly být i takto doposud přesně nevyjasněné finanční neshody s rodiči. Proto bude nutné na tyto okolnosti zaměřit další dokazování. Především se jeví vhodným ověřit tvrzení obviněného, zda se zdržoval v tom nočním podniku, o němž sám ve své výpovědi hovoří. Dosavadní dokazování, které bylo provedeno, se totiž týkalo ověření jiných než nyní uváděných okolností. V této souvislosti lze také poukázat na úřední záznam na č. l. 504 obsahující sdělení K. L. o tom, že dne 23. 11. 2004 obviněnému vyplatila výhru, na sdělení V. B. na č. l. 507, který potvrdil, že obviněný v podniku hrál na automatech dne 22. 11. 2004. Bude též potřebné tyto osoby, eventuelně další, pokud jsou v konkrétních podnicích zaměstnané, vyslechnout, a to nejen k době bezprostředně předcházející činu, ale i vzdálenějšímu období, zda obviněný častěji, eventuelně jak často, se oddával hře na automatech. Jejich výpovědi bude třeba také zaměřit na to, zda obviněného znají, zda podnik pravidelně navštěvoval a zda v něm nehrál ve zvýšené míře na automatech, což je s ohledem na uvedené poznatky nabízející se varianta, kterou bude nutné s ohledem na posuzované otázky zvažovat. Na vztah obviněného k hracím automatům a k finančním prostředkům se bude nutné dotázat nejen družky obviněného, ale i její matky, eventuelně dalších svědků z řad známých a kamarádů obviněného. Nelze totiž vyloučit možnost, že obviněný byl osobou se zvýšenou touhou po hraní na hracích automatech. Těmito otázkami se znalci dosud nezabývali, a proto nebylo možné posoudit, zda právě tato skutečnost nehrála významnou roli v případě motivace obviněného ve vztahu ke spáchané trestné činnosti.
Zaměřit se bude potřebné i na skutečnost vyplývající z výpovědí družky obviněného a její matky, že určitou dobu před činem se obviněný tázal družčiny matky na možné následky spojené s tím, kdyby se rodiče stali nezvěstnými. Tato skutečnost prozatím pozornosti soudů unikla, ač může hrát důležitou roli v posuzování otázek spojených s tím, co bylo v případě obviněného oním spouštěcím mechanizmem, který jej vedl k tak hrůznému činu.
Poté, co soud zjistí všechny ve věci se nabízející skutečnosti, bude žádoucí, aby je předložil znalcům k tomu, aby ve směru těchto nových poznatků doplnili znalecké posudky o to, zda tato nová zjištění mohou vést k odlišným závěrům, a to především ve vztahu k objasnění konkrétní příčiny vedoucí k vraždě vlastních rodičů a bratra.
Toto doplnění dokazování Nejvyšší soud považuje za nezbytné především proto, aby byly ve vztahu k otázkám rozhodným pro ukládání trestu odnětí svobody na doživotí byly objasněny všechny ve věci se nabízející okolnosti tak, aby bylo možné znovu znalcům předložit další informace, na jejichž podkladě by se vyjádřili také k tomu, zda obviněný nebyl ve zvýšené míře orientován na hru na automatech, pro kterou potřeboval více a více finančních prostředků, které byl ochoten si opatřit za každou cenu. V této souvislosti by neměla pozornosti uniknout ani další skutečnost, o níž se zmínila družka obviněného, že obviněný se nikdy dříve neprojevoval agresivně. Zmínila však jeden případ v poslední době, když současně dodala, že chování obviněného se jí zdálo v posledních měsících změněné oproti tomu, jak se k ní choval dříve.
Na všechny takto naznačené skutečnosti Nejvyšší soud upozorňuje proto, že nelze prozatím vyloučit, že motivace obviněného mohla být i jiná než jen situační podrážděná reakce na výtky rodičů. Pokud by se tato premisa potvrdila, nelze vyloučit, že i závěr o tom, co bylo příčinou toho, že obviněný své rodiče a bratra zavraždil, bude jiný a v důsledku toho i otázka jeho nápravy a ochrany společnosti nebude totožná s tím, jak byla posuzována doposud, kdy uvedené okolnosti nebyly dostatečně zkoumány.
Takto naznačené doplnění dokazování, jakož i možnost provedení dalších důkazů, jejichž potřeba se v průběhu dalšího řízení před soudem prvního stupně projeví, bude potřebným podkladem pro rozhodnutí o splnění podmínek §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť spolehlivý závěr o uložení výjimečného trestu, a tím spíše trestu odnětí svobody na doživotí, může soud učinit až po důkladném zvážení všech okolností významných pro takové rozhodnutí. Jelikož však v napadených rozhodnutích pro závěr o naplnění podmínek §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. prozatím není dostatek relevantních podkladů, bude věcí soudu prvního stupně, aby všechny okolnosti, na něž se váže možnost uložení trestu na doživotí, objasnil a pečlivě uvážil.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová