ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1298.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1298/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové, soudkyně JUDr. Věry Kůrkové a soudce JUDr. Jana Bláhy dovolání obviněných Ing. J. V., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., a P. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 2 To 12/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 9/2004, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 2 To 12/2005, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 40 T 9/2004, v celém rozsahu z r u š u j í.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že
obvinění
1) Ing. J. V.,
nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V.,
2) P. M.,
nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V.,
j s o u v i n n i,
že dne 14. 11. 2003 v době kolem 11.30 hodin se bez povolení a neoprávněně pokusili prodat v B. v 1. patře hotelu V., J. V., policistovi jednajícímu v rámci předstíraného převodu věci podle §158c tr. ř., radioaktivní – štěpný materiál obsahující radionuklidy Uranu 235 – přírodní uran v kovové formě o celkové hmotnosti 2.831,02 gramů za částku 200.000 USD za 1 kg radioaktivního materiálu, přičemž před uskutečněním vlastního prodeje obviněný Ing. J. V. dne 7. 11. 2003 v prostoru nádražní restaurace v B. kolem 09.30 hodin předal vzorek této látky J. V. k posouzení a na základě toho byl domluven výše zmíněný obchod, který se uskutečnil dne 14. 11. 2003, k dokončení prodeje však nedošlo, neboť obvinění byli při činu zadrženi Policií ČR při přepočítávání bankovek, přičemž finanční prospěch obviněného P. M. měl z tohoto obchodu činit částku 50.000 USD,
t e d y :
obviněný Ing. J. V.
se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby bez povolení jinému obstaral radioaktivní materiál a získal takovým činem prospěch velkého rozsahu, a to v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo,
obviněný P. M.
se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby bez povolení jinému obstaral radioaktivní materiál a získal takovým činem značný prospěch, a to v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo,
t í m s p á c h a l i
obviněný Ing. J. V.
pokus trestného činu nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky podle §8 odst. 1 k §186 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
obviněný P. M.
pokus trestného činu nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky podle §8 odst. 1 k §186 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.,
a o d s u z u j í se
1) obviněný Ing. J. V.
podle §186 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání o s m i (8) let.
Podle §39a odst. 3 tr. zák. se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. se obviněnému ukládá trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. se obviněnému ukládá trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Nokia 3510i, zlatobílé barvy, Přístroje Master-1 Radiation Meter, přístroje Ultra-violet a modrého příručního pouzdra z koženky.
2) obviněný P. M.
podle §186 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání š e s t i (6) let.
Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. se obviněnému ukládá trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. se obviněnému ukládá trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Philips Fisio 120 stříbrné barvy.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 40 T 9/2004, byl obviněný Ing. J. V. uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky podle §8 odst. 1 k §186 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 k §187 odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a P. M. pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky podle §8 odst. 1 k §186 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 k §187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák., kterých se dopustili tím, že „dne 14. 11. 2003 v době kolem 11.30 hodin se bez povolení a neoprávněně pokusili prodat v B. v 1. patře hotelu V. J. V., policistovi jednajícímu v rámci předstíraného převodu věci podle §158c trestního řádu, radioaktivní – štěpný materiál obsahující radionuklidy Uranu 235 – přírodní uran v kovové formě o celkové hmotnosti 2.831,02 gramů za částku 200.000 USD za 1 kg radioaktivního materiálu, přičemž před uskutečněním vlastního prodeje obviněný Ing. J. V. dne 7. 11. 2003 v prostoru nádražní restaurace v B. kolem 09.30 hodin předal vzorek této látky J. V. k posouzení a na základě toho byl domluven výše zmíněný obchod, který se uskutečnil dne 14. 11. 2003, k dokončení prodeje však nedošlo, neboť obvinění byli při činu zadrženi Policií ČR při přepočítávání bankovek, přičemž finanční prospěch obviněného P. M. měl z tohoto obchodu činit částku 50.000 USD“.
Za to byl obviněný Ing. J. V. podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. rovněž trest propadnutí věci, a to telefonu zn. Nokia 3510i, zlatobílé barvy, přístroje Master-1 Radiation Meter a přístroje Ultra-violet a modrého příručního pouzdra z koženky. Obviněný P. M. byl za shora popsané jednání odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Philips Fisio 120 stříbrné barvy.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 2 To 12/2005, odvolání podaná obviněnými proti výše citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podali oba obvinění dovolání. Obviněný Ing. J. V. tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. P. N. a vymezil je dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný P. M. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. R. N. a opřel je o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný Ing. J. V. v obsahu svého dovolání vymezil tři okruhy námitek, jimiž brojil proti správnosti napadeného rozhodnutí. Především se zaměřil na to, jakým způsobem bylo orgány policie postupováno při realizaci předstíraného převodu, když zejména namítl, že povolení státní zástupkyně nebylo vydáno včas. Obviněný považoval za účelovou argumentaci, kterou v této souvislosti vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, pokud vyjádřil, že v daném případě byly stanovené podmínky splněny s ohledem na to, že k vydání povolení státního zástupce k předstíranému převodu může dojít jen na základě spolehlivé znalosti skutkového stavu, což podle názoru vrchního soudu v daném případě nastalo až dne 11. 11. 2003. Toto vysvětlení však nebralo do úvahy, že již dne 7. 11. 2003 obviněný utajenému policistovi předal vzorek přírodního uranu, tudíž nejpozději od této doby již bylo patrno, že se nejedná o nereálné skutečnosti, a proto si policie měla předmětné povolení vyžádat před tím, než nabídla peníze a nikoli až dne 11. 11. 2003, kdy již byl „obchod“ domluven. Období od 7. 11. do 11. 11. 2003, kdy policie získala zmíněný vzorek, který byl laboratorně prozkoumán dne 9. 11. 2003 byl dobou, během níž se nedělo nic podstatného, a přitom pověřený pracovník policie již v této době vystupoval jako vážný zájemce o koupi a uzavřel de facto smlouvu o termínu, množství a ceně. Z těchto důvodů obviněný označil povolení vydané až dne 11. 11. 2003 za úkon, jímž si policie nechala svůj postup legalizovat, což považoval za nezákonné, a proto důkazy takto získané nebylo možné použít. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že tento nelegální postup policie blížící se provokaci nebyl dostatečně vyhodnocen a nebylo uváženo, že za bezodkladnou dodatečně podanou žádost o vydání povolení nelze považovat takovou, která byla učiněna po uplynutí čtyř dnů. Jelikož dosud nebylo judikaturou stanoveno, od jakého okamžiku začíná předstíraný převod, vyjádřil domněnku, že je třeba, aby se předmětnou záležitostí zabýval Nejvyšší soud České republiky a stanovil jasná pravidla.
Další výhrada obviněného Ing. J. V. se týkala materiální stánky trestných činů, jimiž byl uznán vinným a v této souvislosti odvolacímu soudu vytkl, že se této závažné okolnosti dostatečně nevěnoval, pokud se omezil toliko na konstatování, že na závěrech o vině nemění nic ani okolnost, že předmětný uran měl hodnotu necelých 3.600,- Kč, a v dalším odkázal na stručnou a okrajovou argumentaci nalézacího soudu, aniž by blíže rozvedl, čím byla nebezpečnost jeho jednání určena za natolik vysokou, aby splňovala hlediska použité přísnější právní kvalifikace, zejména, když z vyjádření odborníků z oboru toxikologie a jaderné fyziky vyplynulo, že jím nabízený uran ve formě, v níž se nacházel, nemůže vést k otrávení člověka, a aby takto mohl působit, musel by být převeden do rozpustné formy, a to se znalostí chemie. Jde o nevýznamný zdroj ionizujícího záření, přičemž jej nelze z hlediska jaderné bezpečnosti teoreticky k ničemu využít. Zdůraznil nákladnost způsobu, pokud by měl být zajištěný vzorek použit na získání obohaceného uranu s tím, že k výrobě jaderné zbraně činí nejnižší nutné množství 75 kg. Současně poukázal i na vyjádření znalce, že by zajištěný uran mohl být použit jako výborná surovina k barvení skla. Obviněný v rámci své argumentace brojící proti stanovenému stupni společenské nebezpečnosti zmínil, že s ohledem na stanovenou nízkou hodnotu předmětného uranu včetně toho, že nebyl ničím škodlivý, neměl být jeho čin právně posouzen jako pokus kvalifikovaných trestných činů, ale pouze podle jejich základní skutkové podstaty podle §186 odst. 1 tr. zák. a §187 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Obviněný Ing. J. V. však ani takto vyjádřenou právní kvalifikaci nepovažoval za správnou a přesvědčivou, neboť v rámci své poslední výhrady vyjádřil pochybnosti o tom, zda v daném případě mohou být současně naplněny znaky trestného činu nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky podle §186 odst. 1 tr. zák. a trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. Soudům obou stupňů v této souvislosti vytknul, že se nevypořádaly s tím, zda se nejedná o faktickou konzumpci těchto činů.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby jej Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zprostil obžaloby. Pro případ, že se dovolací soud ztotožní s argumentací o legálnosti postupu policie a státního zastupitelství, navrhl, aby jej sám uznal vinným pouze pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 k §186 odst. 1 tr. zák. a §8 odst. 1 k §187 odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest v délce trvání vazby a současného výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněný P. M. v rámci svého mimořádného opravného prostředku poukázal na nedostatky napadeného rozhodnutí ohledně jeho role, v níž se na činu podílel. Poukázal zejména na to, že v celém případu vystupoval pouze jako bezpečnostní doprovod spoluobviněného Ing. J. V., přičemž při prvním jednání mu poskytl taktéž dopravu svým vozidlem. Oběma soudům nižší instance vytkl, že se nezabývaly argumenty jeho obhajoby ani nevyvrátily výpověď Ing. V., který po celou dobu zdůrazňoval, že obviněný M. s předmětným obchodem neměl nic společného. Jeho jednání mělo být právně posouzeno jako trestný čin nepřekažení trestného činu podle §167 tr. zák. Obviněný vycházel především z toho, že neměl jakákoli dispoziční práva k předmětu tohoto prodeje, a nemohl ho proto ani nabízet. Zejména však vyjádřil, že nevěděl, o jaký produkt se jedná a k čemu může být použit, a proto nemohlo být jeho jednání posuzováno stejným způsobem jako tomu bylo u obviněného Ing. J. V., tedy jako jednání osoby tento předmět prodávající. Za nesprávné považoval, že jediným odlišujícím kritériem ve vztahu obou spolupachatelů a jejich podílu na spáchané činnosti se stala provize z realizovaného obchodu. Obviněný nesouhlasil s tím, že by se dopustil jednání tak, jak bylo hodnoceno s odkazem na svoji dřívější obhajobu, podané odvolání i výpovědi Ing. V., a zdůraznil, že spáchal jiný trestný čin, než pro který byl odsouzen. V další části svého dovolání obviněný P. M. namítl nesprávné právní posouzení věci, které shledal v posouzení uranu jako látky nebezpečné či jedu ve smyslu příslušných ustanovení trestního zákona. Uvedl, že nikdy nespojoval obchod svého kolegy s možností, že by zboží mohlo být určeno k páchání zločinu. Zdůraznil také, že soudy nehodnotily v dostatečném rozsahu závěry a názory odborníků, v nichž se vyslovili o minimální hodnotě prodávaného uranu, jeho bezvýznamnosti a nevyužitelnosti, když soudům vytkl, že v rámci svých závěrů vycházely z celospolečenského obecného názoru, že uran je nebezpečnou látkou s poukazem na možné použití při teroristických akcích, aniž by uvážily jeho faktickou využitelnost. V rámci jednání, jichž se účastnil, svou přítomnost na místě činu nikdy nespojoval s uvažovanými následky, mimo jiné i proto, že tento obchod svého kolegy ho osobně nijak nezajímal a i odměna, kterou měl obdržet za pomoc, nebyla nijak domluvena a upřesněna. Dále brojil proti použití procesního institutu předstíraného převodu věci, při němž si policie počínala nezákonným způsobem, a soudy obou stupňů tento nedostatek neshledaly, ač tuto skutečnost namítal již v předchozích etapách řízení. Vytýkal, že soudy „převod“ neposuzovaly z hlediska jeho vývoje jako obchodního vztahu, ale omezily jej pouze na okamžik samotné koupě. Vyslovil názor, že policie nejednala po celou dobu v rámci předstíraného převodu, a tudíž jednání mimo tento institut byla ze strany Policie nezákonná.
Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovoláním obviněných se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolání obviněného Ing. J. V. uvedl, že nemůže obstát jeho námitka v té části, kde brojí proti postupu státní zástupkyně při vydání povolení k předstíranému převodu, neboť se jedná o výhradu procesního charakteru týkající se aplikace ustanovení §158c tr. ř., která není podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod. Pro úplnost vysvětlil, z jakých důvodů se jednání policie nemohlo „blížit provokaci“, jak namítal obviněný. Za relevantně uplatněné naproti tomu označil dovolání v té části, v níž dovolatel vznesl výhrady proti způsobu, jakým oba soudy nižší instance vyhodnotily materiální stránku trestných činů kladených mu za vinu. Státní zástupce však vyjádřil přesvědčení, že soud prvního stupně i soud odvolací dostatečně zkoumaly stupeň společenské nebezpečnosti jak ve vztahu k výši prospěchu, který měl obviněný získat, tak i z hlediska dalších okolností spoluurčujících celkový stupeň společenské nebezpečnosti. K namítané problematice faktické konzumpce trestných činů, jak na ni poukázal obviněný Ing. J. V., uvedl, že v posuzovaném případě se o faktickou konzumpci nejedná, protože v případě jednočinného souběhu pokusů trestných činů podle §8 odst. 1 k §186 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle §8 odst. 1 k §187 odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., kterými byl obviněný uznán vinným, nejde ani u jednoho z uvedených trestných činů o bezvýznamný prostředek či podřadný vedlejší produkt hlavní trestné činnosti. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. J. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Ve vztahu k dovolání obviněného P. M. konstatoval, že pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze subsumovat toliko námitku týkající se stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání, který je podle názoru dovolatele snižován tím, že zadržený chemický materiál má minimální hodnotu, je zcela bezvýznamný a nevyužitelný. Státní zástupce setrval na svém vyjádření učiněném v souvislosti se shodnou námitkou obviněného Ing. J. V. Pro úplnost uvedl, že právní kvalifikace jednání tohoto obviněného odpovídá zákonu, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby i dovolání obviněného P. M. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby rozhodnutí ohledně obou obviněných byla učiněna za podmínek §265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda oběma obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. a existence dovolacího důvodu je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
U dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který v rámci svých dovolání uplatnili oba obvinění, je nutné vycházet z jeho zákonného vymezení, že v rámci něj je dovolání možné podat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pro který své dovolání podal obviněný Ing. J. V., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obou podaných dovolání plyne, že jak obviněný Ing. J. V., tak i obviněný P. M. uvedeným zákonným podmínkám vymezujícím dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dostáli jen zčásti. V dovolání obviněného Ing. J. V. byl tento dovolací důvod relevantně uplatněn ve vztahu k předstíranému převodu podle §158c tr. ř. pouze tím, když obviněný poznamenal, že jednání policie se blížilo provokaci, neboť jde o námitku, která má svým obsahem hmotně právní povahu, a dále, pokud ve shodě s odvoláním obviněného P. M. uvedl, že jednání, které je oběma obviněným kladeno za vinu, nenaplňuje znaky pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 k §187 tr. zák. a současně pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky podle §8 odst. 1 k §186 tr. zák. Mezi relevantní výhrady obou obviněných patří i výhrady proti materiální stránce těchto činů s tím, že v případě přírodního materiálu, který byl u nich zajištěn, se nejedná o natolik nebezpečnou látku, která by s ohledem na svou povahu mohla být považována za jed, anebo tak nebezpečnou látku, jak zákon ve skutkových podstatách trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, předpokládá.
V těchto souvislostech jde o argumentaci na uvedený důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dopadající, a protože Nejvyšší soud neshledal existenci okolností, pro které by byl povinen dovolání obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů relevantně uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve k námitce obviněných, že jednání Policie České republiky se v souvislosti s předstíraným převodem podle §158c tr. ř. blížilo v důsledku jeho nelegálnosti až provokaci, uvést, že i když není pochyb o tom, že Policie České republiky prostřednictvím osoby vystupující pod jménem J. V. jako utajený svědek podle §55 odst. 2 tr. řádu vstoupila do skutkového děje rozhodného v této věci, nelze učinit skutkový závěr odlišný od toho, na němž je založeno napadené rozhodnutí, tedy že by trestnou činnost obviněných sama vyprovokovala nebo jinak nepřípustně iniciovala. Ostatně otázkou legálnosti předstíraného převodu se velmi podrobně zabýval a náležitě se s ní vypořádal ve svém rozsudku již soud prvního stupně a vyjadřoval se k ní i soud odvolací. Podle jejich závěrů Policie České republiky postupovala zcela v souladu s ustanovením §158c tr. ř. a veškerou činnost realizovala prostřednictvím utajeného svědka J. V. až na základě aktivních podnětů obviněného Ing. J. V., který určoval jednotlivé kroky směřující k uzavření předmětného obchodu. Byli to jednoznačně obvinění, kteří iniciovali uskutečnění prodeje jimi nabízeného radioaktivního materiálu. Proto lze odmítnout úvahy, že by obvinění jednali proto, že by k takovému jednání byli policií vyprovokováni (nejedná se o situaci obdobné té, z níž vychází Nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 710/01 publikovaný pod č. 100 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a dovolání obviněných v této části tudíž není opodstatněné.
Z dalších relevantně uplatněných námitek Nejvyšší soud shledal dovolání obou obviněných důvodná ve vztahu k pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. u obviněného Ing. J. V. a podle §8 odst. 1 tr. zák. k §187 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. u obviněného P. M.
V obecné rovině je nejprve nutné uvést, že podle §187 odst. 1 tr. zák. se trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory.
V daném případě se podle tzv. právní věty uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně obvinění měli ve vztahu k tomuto trestnému činu dopustit jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby neoprávněně dovezli a prodali jinému jed.
Za jedy se ve smyslu §187, §187a a §188 tr. zák., nejde-li o léčiva, považují a) chemické látky uvedené v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 114/1999 Sb., kterým se pro účely trestního zákona stanoví, co se považuje za jedy, nakažlivé choroby a škůdce, jak vyplývá ze změn provedených nařízením vlády č. 40/2002 Sb. [dále jen nařízení vlády č. 114/1999 Sb.], b) chemické přípravky, které obsahují nejméně 7 % takové chemické látky. V příloze č. 1 nařízení vlády č. 114/1999 Sb. jsou uvedeny v abecedním pořadí chemické látky, které se pro účely trestního zákona považují za jedy a mezi jiným je zde uveden i „uran“.
Podle §2 písm. f) zák. č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých zákonů, jsou vysoce toxické látky takové látky nebo přípravky, které při vdechnutí, požití nebo při průniku kůží ve velmi malých množstvích způsobují smrt nebo akutní nebo chronické poškození zdraví. Podle §2 písm. g) cit zák. jsou toxické látky takové látky nebo přípravky, které při vdechnutí, požití nebo při průniku kůží v malých množstvích způsobují smrt nebo akutní nebo chronické poškození zdraví.
Vhodné je rovněž upřesnit, že za jed se v daném případě považuje uran, latinsky Uranum, chemické značky U, což je chemický prvek, aktinoid, oxidačního č. 3-6, atomové č. 92.
Podle skutkových zjištění popsaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, se obvinění pokusu uvedeného činu dopustili tím, že se bez povolení a neoprávněně pokusili prodat policistovi jednajícímu v rámci předstíraného převodu věci podle §158c tr. ř. radioaktivní – štěpný materiál obsahující radionuklidy Uranu 235 – přírodní uran v kovové formě o celkové hmotnosti 2.831,02 gramů za částku 200.000 USD za 1 kg radioaktivního materiálu.
Z obsahu spisu lze na základě provedeného dokazování uvést, že byl dostatečně objasněn charakter zajištěného materiálu. Z odborného vyjádření C. a. l. v Ú. j. v. v Ř. (č. l. 229 - 230 spisu) se podává, že se jedná o přírodní uran v kovové formě o celkové hmotnosti 2.831,02 g, který není neutronovým zdrojem (neutrony jsou emitovány pouze ze spontánního štěpení U-238). Ve smyslu příslušných právních předpisů jde o výchozí jaderný materiál, kovový přírodní uran. Výroba čistého uranu bývá obvykle rozdělena do dvou technologických celků. V chemické úpravně, kde se buď přímo louží ruda nebo upravuje již výluh (v případě chemické těžby), se získává tzv. chemicky koncentrát, který prochází dalšími popsanými procesy sloužícími k jeho využitelné formě. Jedná se proto o významný výchozí jaderný materiál.
Z výpovědi svědka Ing. F. S., CSc., vedoucího skupiny spektrometrie záření v Ú. j. v. v Ř., a z přípravného řízení (č. l. 229 a násl.) i hlavního líčení (č. l. 473 a násl.) ve vztahu k jeho jedovatosti vyplynulo, že je rozhodné, jakým způsobem je jedovatá látka do organizmu přijata, zda vdechnutím nebo stravou, a vyhláška stanoví koeficienty pro jednotlivé chemikálie. Z pohledu toxicity jsou nebezpečnější ty látky, které jsou ve vodě rozpustné, neboť se v organizmu převádí do iontové formy. Látky, které jsou ve vodě nerozpustné, nebo látky kovové, se do iontové formy převést nemohou, takže jejich toxicita je poměrně nízká. Podle znalce RNDr. L. B. (č. l. 475) je uran jako každý těžký kov toxická látka, ale nicméně naprosto nerozpustná ve vodě, je těžko chemicky rozpustný v jiných látkách, takže z hlediska toxicity se přírodní uran v kovovém stavu použít nedá. Po chemické úpravě by jej bylo možno použít jako toxickou látku v případě, že by se chemicky rozpustil, ale nikoliv ve vodě. Jeho toxicitu přirovnal k jiným těžkým kovům a jako příklad uvedl olovo. Svědek prof. RNDr. J. P. DrSc., profesor toxikologie na k. t. V. l. a. v H. K. (č. l. 104 - 106) uvedl, že nebezpečnost uranu spočívá v jeho účinku na zdraví, přičemž tento účinek je dvojího druhu. Za prvé uran má vlastní chemickou toxicitu, která se projevuje u člověka především v poškození ledvin. Za druhé je radioaktivním prvkem, který emituje částice alfa a je potencionálně nebezpečný po vniknutí do organizmu. Z hlediska toxikologického je nebezpečnost všech izotopů uranu stejná, přičemž v té formě, v níž se zadržený uran nachází a v níž byl zkoumán, jej nelze použít k otrávení člověka přímo. Musel by být převeden na některou z rozpustných sloučenin uranu, tedy do formy rozpustné sloučeniny. K tomu je ovšem nutná znalost chemie a minimální laboratorní vybavení, tj. nádobky, zkumavky a potřebné chemikálie, např. kyseliny solné, dusičné apod. Jednoznačně nutné však je, aby osoba takto konající měla alespoň minimální, tedy základní chemické znalosti. V zajištěné formě by uran mohl být zneužit toliko jako munice s vysokou průrazností. Kromě mechanického účinku takovéto uranové střely, jejíž podstata spočívá v tom, že je schopna prorazit i běžné pancíře obrněných vozidel, působí další efekt vycházející z pyroforické povahy uranu, že jemně rozptýlený kovový prášek se v přítomnosti vzduchu samovolně vznítí, ohrožuje posádku obrněného vozidla vyvinutým teplem a kouřem a dále tím, že prach je radioaktivní a jedovatý.
Ve výpovědi utajeného svědka vystupujícího pod krycím jménem J. V. (č. l. 95 - 103a, 455 spisu) ohledně předmětu, který mu obviněný Ing. V. za přítomnosti obviněného P. M. nabízel, vždy hovořil jako o radioaktivním materiálu, k němuž obviněný Ing. J. V. konkrétně uvedl, že skutečně mají radioaktivní materiál s tím, že se jedná o uran a mají zájem o uskutečnění obchodu; na dotvrzení svých slov o pravosti prodávané věci obviněný použil digitální měřáček a říkal, že když ho k tomuto materiálu přiloží, tak se objeví cvrlikání, potvrzující, že se skutečně jedná o radioaktivní materiál.
Obviněný Ing. J. V. ve své výpovědi v přípravném řízení i před soudem popisoval své jednání a ve všech případech, kde přiznával okolnosti prodeje předmětné věci, jej popsal jako materiál a vyjádřil, že se jedná o přírodní uran 235, který při manipulaci není nebezpečný.
Na základě těchto skutečností je patrné, že předmět, který obvinění nabízeli k uvedenému obchodu, nebyl v takovém stavu, aby splňoval kritéria pro jed nebo jedovatou látku, jak jsou shora stanovená, aby tomu tak bylo, musel by se nacházet v té formě, v níž se jeho jedovatost, kterou je uran jako jed charakterizován, projevuje, což však nastává jen za určitých, shora přesně specifikovaných podmínek, které se u obviněnými obchodovaného předmětu neprojevily.
Soud prvního stupně i soud odvolací, když trestné jednání na základě shora popsaného skutku posoudily též jako pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 k §187 odst. 1 tr. zák., nezkoumaly důsledně ze všech shora vyjádřených a zákonných podmínek, zda obvinění naplnili všechny znaky této skutkové podstaty, a to jak z hlediska jeho objektivní tak i subjektivní stránky.
Nejvyšší soud ve smyslu obecných podmínek významných pro posouzení, zda byly znaky uvedené skutkové podstaty naplněny (§3 odst. 1 tr. zák.), v napadených rozhodnutích zcela postrádá zákonem požadované odůvodnění (§120 tr. ř.) těchto závěrů a za nedostačující v tomto kontextu považuje závěry, o něž soud prvního stupně použití uvedené právní kvalifikace opřel, pokud na č. l. 61 odůvodnění svého rozsudku k objektivní stránce uvedl, že „… podle Přílohy č. 1 nařízení vlády České republiky ze dne 9. 11. 2002, č. 40/2002 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 1 nařízení 114/1999 Sb., jímž se pro účely trestního zákona stanoví, co se považuje za jedy, nakažlivé choroby a škůdce, jsou uran a jeho sloučeniny chemickými látkami, které se pro účely trestního zákona považují za jedy. Z toho vyplývá, že zajištěný přírodní uran v kovové formě je nutné považovat za jed ve smyslu trestního zákona …“. Ve vztahu k úmyslu obviněných, aniž by se zabýval každým trestným činem zvlášť, shrnul své úvahy ve vyjádření na č. l. 62 tak, že „… se oba obvinění dopustili uvedené trestné činnosti úmyslně ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák., tj. formou tzv. přímého úmyslu, neboť oba obvinění věděli o tom, že prodávají utajenému svědkovi J. V. přírodní uran v kovové formě, obviněný Ing. J. V. tuto skutečnost doznal a obviněný P. M. o této skutečnosti musel vědět …“.
Odvolací soud takto nedostatečnou argumentaci a absenci úvah směřujících k vyjádření opodstatněnosti a správnosti použití této právní kvalifikace nenapravil ani neodstranil, neboť v této souvislosti pouze uvedl, v odůvodnění svého rozhodnutí na č. l. 14 „… Z hlediska právního posouzení předmětného protiprávního jednání obviněných je třeba zvýraznit závěry znaleckých posudků a vyjádření odborníků na jaderné materiály, jak je krajský soud popisuje na stranách 32 - 41 odůvodnění napadeného rozsudku. Tyto závěry jsou zaštítěny nejen autoritami příslušných úřadů, ale i osob, které je zpracovaly a ani obhajoby obviněných či jimi předložené listinné materiály cílené snahou snížit stupeň společenské nebezpečnosti jejich počínání a prodávaného množství uranu, na nich nemohou nic změnit. Nalézací soud proto správně na základě těchto odborných posudků a vyjádření dospěl k závěru o právní kvalifikaci jednání obou obviněných, neboť jejich jednání v kritické době bezprostředně směřovalo k tomu, aby bez povolení dovezli, jinému obstarali radioaktivní materiál a současně jed a získali takovým činem prospěch velkého rozsahu, avšak k dokonání trestného činu nezávisle na vůli obou obviněných nedošlo ...“. V dalším pak odkázal na přesvědčivé právní závěry nalézacího soudu.
Takto, byť stručně vyjádřené úvahy odvolacího soudu v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně Nejvyšší soud shledal správnými jen ve vztahu k právní kvalifikaci podle §8 odst. 1 k 186 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. u obviněného Ing. J. V. a podle §186 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. u obviněného P. M., jak bude rozvedeno dále. Nemohl je však považovat za uspokojivé pro závěr, že v jednání obou obviněných byly po všech stránkách naplněny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 k §187 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud se s ohledem na to, jak byl skutek ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, a v návaznosti na provedené a zhodnocené důkazy, s takto konstatovanými právními skutečnostmi obou soudů neztotožnil, neboť jak popis skutku, tak ani výsledky provedeného dokazování, nedávají potřebný podklad pro závěry, že obvinění se dopustili pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 k §187 odst. 1, odst. 4 písm. b), event. odst. 3 písm. a) tr. zák.
Jestliže vina obviněných podle popsaných skutkových zjištění spočívá v tom, že se bez povolení a neoprávněně pokusili prodat policistovi jednajícímu v rámci předstíraného převodu věci podle §158c tr. ř. radioaktivní – štěpný materiál obsahující radionuklidy Uranu 235 – přírodní uran v kovové formě, pak shora uvedeným způsobem zjištěný skutek neobsahuje žádnou skutečnost svědčící o tom, že by v rámci předstíraného převodu obvinění prodávali tento materiál rovněž jako jed nebo toxickou látku. Taková okolnost neplyne ani ze žádných jiných skutkových okolností, za nichž byl čin spáchán, neboť ve všech výpovědích, které byly učiněny utajenými svědky J. V. a R. V., nebo z jiných důkazních prostředků, nevyplývá žádná informace o tom, že by obvinění v souvislosti s prodejem tohoto materiálu zmínili též možnost jeho prodeje jako toxické látky či jakkoli jinak tuto vlastnost vyjádřili.
Jestliže skutková podstata trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. spojuje s neoprávněnou činností (výroba, dovoz, vývoz, průvoz, nabízení, zprostředkování, prodej nebo jiné opatření nebo přechovávání pro jiného) mimo jiné jed, musí se jednat o takovou látku, která má v době této neoprávněné činnosti zákonem předpokládané toxické vlastnosti. Za takovou látku z uvedených důvodů nelze považovat materiál, který tyto předpokládané toxické vlastnosti sám o sobě v době činu nemá, pokud se u něj projeví až provedením chemických, biochemických, fyzikálních postupů nebo jiných procesů, jimiž se teprve jeho toxické vlastnosti vyvolají, jestliže nebylo provedeným dokazováním zjištěno, že obvinění směřovali svým jednáním k nakládání právě s touto, v době činu se neprojevující toxickou formou předmětné látky. Tato podmínka platí i tehdy, když jde o materiál za takovou látku obecně považovaný proto, že je zapsána pro účely trestního řízení jako jed ve vyhlášce č. 114/1999 Sb. Proto je např. i rtuť, která je rovněž uvedena jako jed v citované vyhlášce používána zcela běžně jako rtuťová náplň v teploměrech, aniž by s ní byly v této podobě spojovány důsledky ve smyslu §187 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvedená skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve formě pokusu podle §8 odst. 1 k §187 odst. 1 tr. zák., neboť v tomto popisu skutku chybí zjištění, že při uzavíraném obchodu byl uvedený materiál prodáván též jako jed s uvedením dalších skutečností vyjadřujících, že tento materiál může být za určitých okolností použit jako toxická látka. Předmětná skutková věta popisující znaky vztahující se ke skutkové podstatě trestného činu nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky podle §186 odst. 1 tr. zák. ve formě pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a znaky pro jeho kvalifikovanou podobou, uvedený znak skutkové podstaty ve podle §187 odst. 1 tr. zák. neobsahuje.
Pokud právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uvádějí, že se obvinění dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby neoprávněně dovezli a prodali jinému jed a takovým činem spáchali značný prospěch, event. prospěch velkého rozsahu, ze skutkové části výroku o vině ani z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, jak je shora rozvedeno, není patrno, jakými skutečnostmi bylo prokázáno, že obvinění jednali s vědomím, že toto jim za vinu kladené jednání směřuje též k prodeji jedu.
Ve vztahu ke všem uvedeným závěrům Nejvyšší soud shledal právní posouzení skutku popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně za nesprávné, pokud v něm byly shledány i znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 k §187 odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. u obviněného Ing. J. V. a podle §8 odst. 1 k §187 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. u obviněného P. M., neboť zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání obou obviněných v částí týkající se výhrad proti této právní kvalifikaci je důvodné, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 2 To 12/2005, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2004, sp. zn. 40 T 9/2004, v celém rozsahu, neboť ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř., věta za středníkem, zrušil-li zčásti výrok o vině, musel zrušit zároveň i celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, též i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud dále podle §265m odst. 1 tr. ř. znovu rozhodl o vině obou obviněných na základě skutkového stavu zjištěného v napadeném rozhodnutí, neboť byl vázán tím, že v řízení o dovolání Nejvyšší soud nepřezkoumává napadené rozhodnutí z hlediska jeho skutkových zjištění.
Do výroku o vině, o němž znovu rozhodoval, dovolací soud převzal ta skutková zjištění, která soud prvního stupně učinil ve výroku, jak je shora popsán, a tento čin právně posoudil u obviněného Ing. J. V. jako pokus trestného činu nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky podle §8 odst. 1 k §186 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a u obviněného P. M. jako pokus trestného činu nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky podle §8 odst. 1 k §186 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Pro úplnost je nejprve vhodné uvést, že trestného činu nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky podle §186 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí, proveze, vyveze, přechovává anebo jinému obstará radioaktivní materiál nebo vysoce nebezpečnou látku nebo předměty určené k její výrobě.
Ve vztahu k této právní kvalifikaci, podle níž bylo popsané trestné jednání obviněných posouzeno, dovolací soud neshledal žádné nedostatky ve smyslu její správnosti, naopak ji považuje za plně korespondující jak s popsanými skutkovými okolnostmi, tak i provedeným dokazováním, jehož výsledky byly objasněny a zjištěny všechny znaky její skutkové podstaty. Dovolací soud, který se převážně ztotožnil se závěry a právními úvahami, jež soudy obou stupňů v daném směru učinily a ve svých rozhodnutích pečlivě vysvětlily a zdůvodnily, upravil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně formu jednání, jakým obvinění tuto skutkovou podstatu naplnili. V souladu s popsanými skutkovými zjištěními totiž shledal, že bylo spolehlivě prokázáno pouze to, že obvinění jinému obstarali radioaktivní materiál, a proto ve svém rozhodnutí v právní větě uvedl pouze „obstarání“ jako jednu variantu z dalších alternativ činností v ustanovení §186 odst. 1 tr. zák. vyjmenovaných. Nejvyšší soud neshledal dostatek skutkových zjištění pro závěr, že obvinění dovezli radioaktivní materiál. I když se v rámci provedeného dokazování soud prvního stupně snažil objasnit, odkud předmětný radioaktivní materiál pochází, především z výpovědi znalce RNDr. L. B. vyplynulo, že ze zadržených kovových válců přírodního uranu znalec nedokázal ani pravděpodobně určit místo jejich původu, protože na našem území se takový materiál nepoužíval. Připustil možnost, že mohly být exportovány z Ruska, kde byly vyrobeny, pro využití v J. B. Mohly však být využity i v nějakých vojenských laboratořích jako demonstrační materiál, odkud se mohly ztratit, mohly však být odcizeny i někde jinde. Jestliže se nepodařilo zjistit, odkud tento materiál pochází, vznikají pochybnosti o tom, zda byl materiál obviněným dovezen ze zemí bývalého Sovětského svazu nebo zda byl jiným způsobem obstarán v naší republice.
Dovolací soud dále ve vztahu k závěrům učiněným soudem prvního i druhého stupně se neztotožnil s tím, aby u tohoto obviněného bylo použita mírnější právní kvalifikace [podle §186 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.], než která byla shledána u obviněného Ing. J. V. [podle §186 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.]. Zcela nemůže obstát argument, který ve vztahu k této otázce vyložil ve svém rozhodnutí (č. l. 61, 62) soud prvního stupně, který naplnění znaků této kvalifikované skutkové podstaty odůvodnil výší finančního prospěchu vycházející ze smluvené částky 50.000 USD představující značný prospěch ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. Tento nesprávný právní názor se pokusil odstranit v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud (viz č. l. 13, 14), jenž uvedl, že v této otázce nalézací soud pochybil, jestliže shledal, že jednání obviněného M. směřovalo pouze k prospěchu 50.000 USD, neboť v případě spolupachatelství spoluobviněných jednání obou obviněných směřovalo k prospěchu velkého rozsahu [podle §186 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.] přestavovanému částkou 600.000 USD [a nemohlo tudíž u obviněného P. M. vést jen ke značnému prospěchu podle §186 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. představovanému výši částky jemu slíbené odměny]. I přes odlišný právní závěr však odvolací soud (č. l. 15) uvedenou právní kvalifikaci u obviněného P. M. považoval za správnou proto, že stupeň společenské nebezpečnosti u tohoto obviněného shledal nižší, než tomu bylo u obviněného Ing. J. V.
Nejvyšší soud takto odvolacím soudem vyjádřený názor neshledal opodstatněným. Jednání obviněného P. M. bylo zcela správně právně posouzeno jako spáchané ve spolupachatelství v souladu se zákonnými podmínkami vyjádřenými v ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., jak vyjádřil a vyhodnotil soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (č. l. 58 - 59) a odvolací soud se s ním v případě této otázky plně ztotožnil (č. l. 13, 14 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Pokud však odvolací soud na základě popsaných skutkových zjištění u obviněného P. M. považoval za okolnosti vylučující použití vyšší trestní sazby jeho výrazně nižší podíl na spáchané trestné činnosti, tuto skutečnost přecenil. Nevyhodnotil totiž další okolnosti, za nichž se obviněný P. M. tohoto jednání dopustil a které nebezpečnost činu zvyšují. I když to byl Ing. J. V. kdo v rámci předstíraného převodu věci vedl jednání se všemi zúčastněnými osobami a organizačně průběh obchodu zajišťoval, obviněný P. M. se obchodních setkání (kromě jednoho) též osobně účastnil a byl o všech důležitých okolnostech informován. Byl na výsledku obchodu rovněž finančně zainteresován.
I s touto výhradou však Nejvyšší soud obviněného P. M. a uznal vinným ve shodě s tím, jak bylo nesprávně soudy obou nižších stupňů rozhodnuto, poněvadž s ohledem na zásadu zákazu změny k horšímu (reformationis in peius) nelze uvedené pochybení zpřísněním právní kvalifikace napravit, neboť by šlo o rozhodnutí v neprospěch obviněného P. M., což by bylo v rozporu s ustanovením §265m odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kromě zmíněné výhrady se však Nejvyšší soud ztotožnil s tím, jak ohledně této právní kvalifikace v ostatních souvislostech soud prvního stupně i soud odvolací rozhodly, a pro stručnost na jejich jinak správná a podrobná rozhodnutí pouze odkazuje. K námitkám, které ve spojitosti s touto právní kvalifikací oba obvinění uplatnili, považuje dovolací soud za vhodné uvést, že nebyl shledán nedostatek materiálního znaku pro použití uvedené právní kvalifikace, a to ať již v její základní podobě nebo ve vztahu ke kvalifikovaným znakům. Oba soudy řádně zhodnotily okolnosti určující požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti činu a vyjádřily je v souladu ustanovením §3 odst. 4 tr. zák.
V daném případě je zcela zjevné, že obvinění svým činem závažným způsobem ohrozili zájem chráněný trestním zákonem, jímž je v daném případě ochrana bezpečnosti společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolované výroby, dovozu, vývozu, průvozu, přechovávaní nebo obstarávání radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky. S ohledem na závažnost tohoto materiálu a obecnou nebezpečnost pro lidstvo v případě jeho nekontrolovaného využití či zneužití jsou podmínky při nakládání s radioaktivním (jaderným) materiálem stanoveny zákonem č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů. Je tedy zřejmé, že společenská nebezpečnost tohoto trestného činu v jeho základní podobě vychází ze skutečnosti, že je s radioaktivním materiálem nakládáno v rozporu s tím, jak upravuje atomový zákon v ustanoveních §3 a §39 a násl., podle nichž radioaktivní materiály podléhají evidenci a kontrole, což je činnost, která je svěřena S. ú. p. j. b., jenž vydává povolení mimo jiné i k nakládání s jadernými matriály [viz §5 písm. e) atomového zákona]. Kromě této skutečnosti nelze přehlédnout ani to, že uran není, vzhledem ke svým specifickým vlastnostem, běžně obchodovatelným zbožím, ale obchodování s ním spadá pod zárukový systém Mezinárodní agentury pro atomovou energii, pod jehož kontrolou je obchodován na surovinových komoditních burzách. Z obecného hlediska jde tedy o materiál, který není možné volně, resp. svévolně prodávat.
Obvinění tudíž naplnili po materiální stránce znaky trestného činu nedovolené výroby a držení radioaktivního materiálu a vysoce nebezpečné látky podle §186 odst. 1 tr. zák. tím, že se pokusili radioaktivní materiál bez povolení prodat. Proto je tuto základní skutkovou podstatu z hlediska obecného společenského zájmu na ochraně před svévolným a nekontrolovatelným nakládání s radioaktivním materiálem nutno shledávat za naplněnou. I když je pro určení výše stupně společenské nebezpečnosti významné, jaký charakter má předmětná látka, v konkrétním případě, není okolnost, že v prodávaném stavu nevykazovala život ohrožující nebo jiné nebezpečné vlastnosti, natolik významná, aby bylo možné dojít k závěru, že není dán potřebný zákonem požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti (vyšší než nepatrný podle §3 odst. 2 tr. zák.), jak se toho ve svých dovoláních obvinění domáhali. Je naopak třeba poukázat na některé významné skutečnosti, které z obsahu spisu vyplynuly a které zcela správně soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích zmínily a jež naopak činí čin obviněných nebezpečnějším. Jedná se především o skutečnost, že obviněný Ing. J. V., jak vyplynulo z výpovědi utajeného svědka J. V., zmínil v rámci realizovaného obchodu, že je schopen dodat nejenom tento již zajištěný materiál, ale i další, což svědčí o tom, že měl příležitost obstarat i jiné, tedy větší množství tohoto materiálu, jehož původ nebyl odhalen, což je okolnost, která společenskou nebezpečnost zvyšuje. Nelze souhlasit ani s tou argumentací dovolatelů, že by se nejednalo pro jeho okamžitou nevyužitelnost o materiál bezvýznamný. Jak bylo totiž z výpovědi prof. J. P. i z výpovědi znalce L. B. zjištěno, existuje více možností, jak se dá tento materiál použít. Nelze přehlédnout, jak bylo v napadených rozhodnutích konstatováno, že jde o radioaktivní materiál, ale zdůraznit je nutné i jeho pyroforické vlastnosti včetně použití jako munice s tím, že v uvedené formě by mohl být zneužit pro výrobu střel s vysokou průrazností.
Kvalifikované znaky této skutkové podstaty v projednávané trestní věci byly bez pochyby rovněž naplněny, neboť v obou závažnějších odstavcích trestného činu podle §186 tr. zák. je zvýšený stupeň společenské nebezpečnosti shledáván v tom, že prodejem takovéto věci obvinění chtěli získat značný prospěch [odst. 2 písm. b)] nebo prospěch velkého rozsahu [odst. 3 písm. b) cit. zákonného ustanovení]. Uvážíme-li částku, ke které obvinění směřovali, jde o výraznou společenskou nebezpečnost, neboť se obvinění snažili získat částku 600.000 USD, kterou obvinění při prodeji požadovali. O vysoké závažnosti tohoto jednání obviněných, svědčí i zjištění vyplývající z výpovědí utajených svědků J. V. a V., že obvinění velmi naléhavě a cíleně působili na své obchodní „partnery“, aby je přesvědčili o kvalitách předmětu obchodu a velmi aktivně se snažili prodej co nejdříve zrealizovat a zajistit si tím smluvený finanční výtěžek.
Ze všech těchto hledisek se dovolací soud s použitou právní kvalifikací i z hlediska naplnění materiální stránky uvedeného trestného činu s rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně ztotožnil.
Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že jednání obviněných zůstalo ve formě pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. V tomto vývojovém stádiu trestný čin zůstal proto, že prodej radioaktivního materiálu byl prováděn v rámci předstíraného převodu ve smyslu ustanovení §158c tr. ř., podle něhož jde o předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění včetně převodu věci. Z povahy tohoto úkonu plyne, že zákon pověřeným policejním orgánům umožňuje předstírání právního úkonu, tedy simulování takových zdánlivě skutečných okolností, které však jsou ze strany policejních orgánů na jedné straně takového právního vztahu domněle navozovány. Podstatná je v tomto případě skutečnost, že právní úkon není činěn opravdově (po právu) se všemi právem mu přiznávanými a garantovanými důsledky, tedy i svobodně a vážně, ale jde o úkon jinak absolutně neplatný (§37 obč. zákona). Byť je tato neplatnost stanovena ve veřejném zájmu, přímo ze zákona, není výsledkem takto realizovaného převodu změna jinak zákonem zaručených právních vztahů, tedy fakticky pro prodávajícího (jak tomu bylo v projednávaném případě) nemohou nastat účinky spojené s prodejem (převodem) věci. Jestliže zákon již tyto skutečnosti v souvislosti s předstíraným převodem spojuje, trestný čin, za účelem jehož odhalení se předstíraný převod provádí, není dokonán, neboť nedojde zejména k následku, k němuž odhalovaná trestná činnost směřuje, event. nejsou naplněny jiné znaky skutkové podstaty takového činu.
Ve vztahu k dalším námitkám, jež obvinění v dovolání uplatnili, lze jen dodat, že pokud byli uznáni vinnými pokusem uvedeného trestného činu, nebylo možné v jednání obviněného P. M. shledávat naplnění znaků jiného trestného činu, např. nepřekažení, jak se tento obviněný ve svém dovolání domáhal.
Nejvyšší soud, pokud uvedeným způsobem rozhodl o vině obviněných, ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. znovu rozhodoval i o trestu.
Především je v zájmu stručnosti vhodné uvést, že Nejvyšší soud, který se při vyměření trestu obou obviněných řídil zásadami pro ukládání trestu, jak je upravuje ustanovení §31 odst. 1 tr. zák. a vycházel přitom z účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. s tím, že za podklad svých úvah vzal skutečnosti, o něž své rozhodnutí ve směru ukládaného trestu opřel soud prvního stupně, který dostatečně vyjádřil všechny podstatné a významné okolnosti, k nimž je v této souvislosti potřeba přihlížet a na něž i dovolací soud nyní pouze odkazuje.
Pro úplnost Nejvyšší soud sám vyžádal na oba obviněné jednak nové opisy rejstříku trestů, z nichž zjistil stejně jako i dříve soud prvního stupně, že obvinění se před spácháním nyní projednávané trestné činnosti jiných deliktů nedopustili a nyní projednávaná trestná činnost je jediná, která je v rejstříku trestů zaznamenána. Z hodnocení vězeňské služby, V. V., o niž dovolací soud též dokazování sám rozšířil, bylo zjištěno, že oba obvinění se po celou dobu výkonu vazby i trestu chovají řádně a nejsou k nim žádné negativní připomínky, jedná se o řádně se chovající vězně bez kárných provinění či jiných nedostatků.
Shrnul-li dovolací soud takto nově získané poznatky s těmi, jež ve svém rozhodnutí zjistil a rozvedl soud prvního stupně, uložil obviněným tresty podle trestní sazby, u obviněného Ing. J. V. podle §186 odst. 3 tr. zák., v rozpětí od osmi do patnácti let a u obviněného P. M. podle §186 odst. 2 tr. zák. v sazbě od dvou roků do deseti let. Při porovnání s výší trestních sazeb, podle kterých oběma obviněným byly ukládány tresty rozsudkem soudu prvního stupně (v sazbě od deseti do patnácti let u obviněného Ing. J. V. a od osmi do dvanácti let u obviněného P. M.), je tedy zjevné, že při ukládání trestu dovolacím soudem, jsou obvinění trestáni podle mírnějších ustanovení. Tuto okolnost dovolací soud hodnotil ve prospěch obviněných tím, že jim oběma uložil tresty v nižší výměře a to rovněž i s přihlédnutím k tomu, že nebylo možné poté, co byla odvolacím soudem upravena právní kvalifikace a obvinění byli uznáni vinnými pouze jedním trestným činem, jim k tíži přičítat přitěžující okolnost ve smyslu §34 písm. j) tr. zák., že spáchali více trestných činů.
Na základě těchto úvah a všech uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že je přiměřené a všem posuzovaným okolnostem odpovídající, aby oběma obviněným byly za těchto podmínek uloženy tresty u každého z nich o dva roky nižší. Obviněnému Ing. J. V. byl proto dovolacím soudem uložen trest ve výměře osmi let. Pro jeho výkon byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou ve smyslu §39a odst. 3 tr. zák. Dovolací soud s ohledem na pozitivní hodnocení obviněného z dosavadního výkonu trestu odnětí svobody dospěl k závěru, že s ohledem na předchozí zachovalost obviněného, u něhož nebyly zjištěny okolnosti svědčící pro výraznější narušení jeho osobnosti, když nebyl v minulosti trestán a jde nyní o jeho první výkon trestu odnětí svobody, postačí výkon trestu odnětí svobody v mírnějším režimu jeho výkonu, než do kterého by s ohledem na zákonné podmínky stanovené §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. patřil (věznice se zvýšenou ostrahou).
Obviněnému P. M. Nejvyšší soud uložil trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. rovněž do věznice s ostrahou, neboť pro tento typ režimu odpovídají všechny zjištěné skutečnosti a jde o takový režim, který s ohledem na zjištěné okolnosti není pro obviněného výrazně nepříznivý.
Nejvyšší soud ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně rozhodl rovněž o trestu vyhoštění u obou pachatelů podle §57 odst. 1, 2 tr. zák., a to na dobu neurčitou, neboť se stejnou argumentací, jakou v této souvislosti ve svém rozhodnutí použil i soud prvního stupně, dovolací soud shledal opodstatněnost tohoto trestu, neboť pro jeho uložení jsou splněny všechny zákonné podmínky, když nebyly zjištěny takové okolnosti, které by uložení tohoto trestu vylučovaly. Z obdobných důvodů bylo rozhodnuto též o uložení trestu propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Pro úplnost dovolací soud na závěr svého rozhodnutí považuje za vhodné zmínit, že se ve svém rozhodnutí nezabýval tou částí dovolání obviněných, v níž obvinění na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítali okolnosti na tento dovolací důvod nedopadající, neboť na jejich podkladě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
S tímto dovolacím důvodem obsahově nekorespondují ty argumenty, jimiž se obvinění domáhali jiného způsobu hodnocení provedených důkazů, event. důkazy považovali za provedené v rozporu se zákonem, o něž neměly soudy svá rozhodnutí opírat. Takovou námitkou byla především argumentace, kterou uplatnili oba obvinění ve vztahu k postupu policie a státní zástupkyně při realizaci předstíraného převodu podle §158c tr. ř. Oba obvinění své výhrady vyjádřili z hlediska časového sledu probíhajících událostí. Brojili proti tomu, že povolení státní zástupkyně ze dne 11. 11. 2003 nezahrnuje tu dobu, během níž byl vlastní převod uskutečněný dne 14. 11. 2003 ve dnech 6. 11. 2003 a 7. 11. 2003 dojednáván. Oba obvinění v zásadě shodně namítali, že zákonem obligatorně vyžadované písemné povolení státního zástupce nesplňuje formální požadavky uvedené v ustanovení §158c odst. 1 až 4 tr. ř., především mu vytýkali opožděnost s tím, že pro dodatečné podání žádosti o vydání takového povolení nebyla splněna podmínka bezodkladnosti a že nešlo o takovou situaci, při níž by byla zachována také podmínka věci, která nesnese odkladu. Z obsahu takto vyjádřených námitek je zřejmé, že obvinění brojili pouze proti formálním náležitostem a procesním podmínkám, za nichž byl tento operativně pátrací prostředek realizován.
Dovolací soud se rovněž nezabýval námitkami obviněného P. M., že soudy nesprávně posoudily jeho podíl na trestném jednání spoluobviněného Ing. J. V., protože jimi vytýkal především způsob, jakým soudy postupovaly při hodnocení ve věci provedených důkazů.
Ohledně těchto námitek Nejvyšší soud shledal, že svým obsahem či charakterem nemají hmotně právní povahu nebo se netýkají problematiky dopadající na oblast hmotného práva, ale napadají výhradně způsob, jímž bylo postupováno v rámci přípravného řízení, eventuelně při hodnocení provedených důkazů. Jelikož se jedná o výhrady, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu obě dovolání ve vztahu k těmto námitkám přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová