ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1343.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1343/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. listopadu 2005 o dovolání obviněného A. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici S. p. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 55 To 231/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 136/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný A. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 5 T 136/2004, uznán vinným, že
„dne 9. 5. 2004 kolem 06:45 hodin v H. n. N. pod pohrůžkou ublížení na zdraví přiloženým nožem na hrudník nutil k vydání finanční hotovosti pracovníka H. baru H. D. H., a když tento na jeho výzvu nereagoval, sáhnul mu do kapsy kalhot, ze které mu pak odcizil finanční hotovost ve výši 5.000,- Kč, a z místa odešel“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej za podmínek §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve veřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2005, a usnesením sp. zn. 55 To 231/2005 je jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. I. M. dovoláním, jež vymezil důvodem dovolání uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný soudům obou stupňů vytkl jednak to, že se důsledně nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí v této trestní věci, a dále to, že v důsledku vadných skutkových zjištění dospěly k neadekvátnímu posouzení otázky jeho viny a trestu. Vyjádřil názor, že okolnosti svědčící v jeho prospěch a neprospěch nebyly ze strany soudů prvního a druhého stupně objasněny se stejnou pečlivostí a stejně tak prý nebyly hodnoceny ve vzájemné souvislosti a návaznosti jednotlivé důkazy. Za nesprávné považoval, jestliže soudy plně uvěřily výpovědi poškozeného H. D. H. a toliko o tvrzení tohoto poškozeného, jež jsou prý zcela nevěrohodná (tuto skutečnost obviněný dovozoval z údajně odchylného popisu rozhodných skutečností ze strany poškozeného v jednotlivých stadiích řízení, jež se týkaly zejména popisu samotného útoku, jeho směru, odejmutí finanční hotovosti a jejího následného uložení apod.) opřely svůj závěr o vině. V této spojitosti obviněný poukázal na svůj neměnný popis okolností konfliktu s poškozeným a opětovně popřel, že by poškozenému odcizil jakoukoli finanční hotovost či mu vyhrožoval ublížením na zdraví. Dodal, že ani žádný z provedených důkazů nedokládá, že by poškozenému vyhrožoval přiloženým nožem na hrudník (žádný nůž u něho prý ostatně nikdy nebyl nalezen). Zaujal názor, že nepodařilo-li se naznačené rozpory ve výpovědi poškozeného rozptýlit provedenými důkazy, měl soud postupovat podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“.
Ze shora uvedených důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud „ve smyslu ust. §265k tr. řádu … zrušil napadená rozhodnutí, věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí“.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Takové případné vyjádření Nejvyšší soud ke dni konání neveřejného zasedání neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z tohoto pohledu námitky obviněného, v jejichž rámci spatřoval nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, v chybných skutkových zjištěních, ke kterým soud dospěl jednak proto, že vycházel toliko z výpovědi poškozeného, jež je nevěrohodná a trpí četnými vnitřními rozpory, a jednak proto, že nehodnotil se stejnou pečlivostí a ve vzájemných souvislostech skutečnosti svědčící ve prospěch a neprospěch obviněného, či jeho argumenty, jimiž spáchání předmětné trestné činnosti v celém rozsahu popřel (včetně odcizení finanční částky poškozenému či pohrůžek bezprostředního násilí), jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jimiž – jak bylo výše podrobně vyloženo – je dovolací soud vázán, se totiž podává, že obviněný „… pod pohrůžkou ublížení na zdraví přiloženým nožem na hrudník nutil k vydání finanční hotovosti pracovníka H. baru H. D. H., a když tento na jeho výzvu nereagoval, sáhnul mu do kapsy u kalhot, ze které mu pak odcizil finanční hotovost ve výši 5.000,- Kč a z místa odešel“. Nejvyšší soud proto uzavřel, že se rozhodně nejedná o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Obdobně je tomu tak i ohledně výhrad, jimiž obviněný vytkl soudům prvního a druhého stupně nedostatečné objasnění všech rozhodných okolností daného případu či poukázal na to, že provedené důkazy nesvědčí pro závěr, že by vůči poškozenému použil nůž (který u něho navíc ani nebyl nalezen). Lze tak shrnout, že ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Se zřetelem k uvedeným skutečnostem je patrné, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval citovaný dovolací důvod, fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a následně potvrzen odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Jestliže obviněný rovněž poukazoval na to, že soud v řízení porušil zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, když na takové pochybení usuzoval z toho, že soud jej uznal vinným, přestože vnitřní rozpory ve výpovědi poškozeného nebyly v průběhu řízení spolehlivě odstraněny dalšími důkazy, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a