ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1379.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1379/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2005 o dovolání obviněného nstržm. R. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 67 To 181/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 193/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného nstržm. R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný nstržm. R. P. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 2 T 193/2003, uznán vinným jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a jednak pomocí k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250a odst. 1, 3 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl za podmínek §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně mu byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce u Policie ČR a v bezpečnostních službách na dobu tří let. Poškozená Č. p., a. s., pobočka L., se sídlem L., byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2004, a rozsudkem sp. zn. 67 To 181/2004 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
„jako policista Dopravního inspektorátu PČR v P. v přesněji nezjištěné době, nejméně od 20. 8. 1998 do 1. 9. 1998, vyhotovil záznam o malé dopravní nehodě, č. j. DN 1715/98, ke které mělo dojít 20. 8. 1998 v 08:15 hod. v P., C. ulici, mezi vozidly Škoda 120, řízeným údajnou pachatelkou M. K., a vozidlem Audi, řízeným údajnou poškozenou M. H., a nezjištěným nákladním vozidlem, ačkoliv se taková nehoda nestala, čímž umožnil, aby Č. p., a. s., pobočka L., událost likvidovala jako škodní a vyplatila neoprávněně M. H. částku 194.897,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud druhého stupně právně posoudil jednak jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 [v písemném vyhotovení citovaného rozsudku je v důsledku písařské chyby uveden §159] odst. 1 písm. a) tr. zák. a jednak jako pomoc k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250a odst. 1, 3 tr. zák. a uložil mu podle §158 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců; výkon tohoto trestu za podmínek §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně mu podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. stanovil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo funkce u Policie ČR a v bezpečnostních službách na dobu tří let. Poškozenou Č. p., a. s., pobočku L., se sídlem L., odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně JUDr. V. H. dovoláním, které v obecné rovině vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech obviněný soudům obou stupňů vytkl, že při svém rozhodování o jeho vině nezohlednily skutečnost, že se stal obětí dobře organizované skupiny, která páchala trestnou činnost takového charakteru promyšleně a po dlouhou dobu. Měl za to, že provedené důkazy neskýtají dostatečný podklad pro závěr o vině; za zásadní pochybení považoval, že jej soud uznal vinným přesto, že soudní znalec (jeho jméno obviněný neuvedl) v rámci své výpovědi učiněné ve veřejném zasedání u odvolacího soudu výslovně uvedl, že „obviněný nemohl rozpoznat, že nehoda se stala jinde, jindy a jinak“ a že „plánek nehody odpovídá poškození vozidla“. Zpochybnil argumentaci obsaženou v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a zopakoval své tvrzení z předchozích stadií řízení, podle něhož si ani na projednávanou dopravní nehodu (včetně jejích účastníků), ani na vyhotovení předmětného záznamu o malé dopravní nehodě nevzpomíná, přičemž právě z tohoto důvodu pochyboval o vyplnění příslušného záznamu o dopravní nehodě. Setrval na svém tvrzení, že charakter poškození vozidla „by oklamal kteréhokoliv policistu, který bude nehodu vyšetřovat“, a zdůraznil časové souvislosti případu (předmětné vozidlo bylo havarováno v Německu dne 18. 8. 1998, následující den bylo v České republice opatřeno státní poznávací značkou a převedeno na M. H. a dne 20. 8. 1998 byla dopravní nehoda oznámena na Policii ČR). V dalším obviněný vyjádřil nesouhlas s tím, že soud své závěry důsledně opřel o vnitřně zcela rozporné výpovědi svědkyň M. H. a M. K. (tyto osoby mají být navíc velmi těsně provázány s osobou Z. W.) zatímco jeho návrhy na doplnění dokazování, jež v dovolání podrobně rozepsal, zamítl.
Dovolávaje se zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby „odsuzující rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a obžalovaný aby byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu“.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného sice připustil, že popis skutku v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku soudu druhého stupně není z hlediska použitých právních kvalifikací zcela výstižný, neboť ve vztahu k pomoci k trestnému činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250a odst. 1, 3 tr. zák. jsou v něm jen velmi kuse zmíněny okolnosti hlavního trestného činu, ke kterému účastenství směřovalo (ze skutkové věty není mimo jiné patrno, zda hlavní pachatelkou byla M. H. nebo jiná osoba), a rovněž zde není jednoznačně vyjádřena subjektivní stránka trestné činnosti (pouze v odůvodnění posléze zrušeného rozsudku soudu prvního stupně se konstatuje, že obviněný vyhotovil záznam o malé dopravní nehodě, přestože věděl, že nehoda se nestala, a aniž by byl na místě konkrétní nehody přítomen), avšak vůči těmto nedostatkům námitky obviněného nesměřovaly. Podle názoru státního zástupce obviněný toliko polemizoval s hodnocením důkazů soudy a s úplností provedeného dokazování, přičemž jeho námitky vyúsťují v závěr, že jeho vina nebyla jednoznačně prokázána. Takové výhrady však formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Státní zástupce dodal, že skutkové námitky obsažené v dovolání jsou poněkud roztříštěné, místy emocionální a mnohdy se netýkají podstaty věci (např. pokud obviněný odkázal na obsah záznamu o malé dopravní nehodě, aniž se zmínil o tom, zda byl fyzicky přítomen na místě údajné dopravní nehody a zda zde prováděl nějaké šetření).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby dovolací soud takové rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání; s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Se zřetelem k uvedeným skutečnostem námitky obviněného, že závěr soudu o jeho vině nemůže obstát proto, že se stal obětí trestné činnosti dobře organizované skupiny a neměl možnost uvedený pojistný podvod odhalit, či jeho výhrady, že soud neprovedl v dostatečném rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy (zejména že zamítl návrhy na doplnění dokazování), stejně jako jeho tvrzení, že soud nesprávně vycházel především z nevěrohodných svědeckých výpovědí M. H. a M. K., zatímco nepřihlédl k tvrzení znalce, podle něhož (obviněný) nemohl poznat, že ke škodě na vozidle došlo na jiném místě, v jiný okamžik a jiným způsobem, resp. že plánek nehody odpovídá poškození vozidla, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Na tomto závěru přitom nemůže nic změnit tvrzení, že si obviněný na celý průběh dopravní nehody, její účastníky ani vyhotovení příslušného záznamu nevzpomíná. Nejvyšší soud uzavřel, že v uvedeném rozsahu nejde v žádném případě o výhrady, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným); naopak jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval nutnost zproštění jej obžaloby. Vůči právnímu posouzení skutku, tak jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně však žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jak již bylo výše zdůrazněno, námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Přestože popisu skutku, tak jak je vymezen ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, lze vytknout určité nedostatky co do jeho úplnosti a výstižnosti [zejména ve vztahu k popisu okolností, za nichž byl spáchán hlavní trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., k němuž účastenství obviněného ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. směřovalo, a dále pokud jde o vyjádření subjektivní stránky zmíněného trestného činu ve vztahu k jednání obviněného], nebylo lze k těmto nedostatkům přihlížet, neboť dovolací výhrady obviněného proti těmto nedostatkům nesměřovaly.
Jestliže obviněný rovněž poukazoval na to, že soud v řízení porušil zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Konečně k argumentům obviněného, jejichž podstatou bylo zpochybnění správnosti a rozsahu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je třeba poznamenat, že podle §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a