ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1443.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1443/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2005 o dovoláních obviněných A. L., t. č. ve vazbě ve Vazební věznici O., a M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 9 To 373/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 112/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. L. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. N. odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění A. L., K. S. a M. N. byli rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 5. 2003, sp. zn. 3 T 112/2002, uznáni vinnými, že
„I. všichni obvinění společně
1) dne 15. července 2002 v době kolem 02:00 hodin v A., okres Ch., po předchozí domluvě na okradení nějakého občana SRN, obv. N v A. zastavila tudy projíždějícího K. D. S., se kterým pod záminkou poskytnutí sexuálních služeb odjela jeho osobním automobilem tovární značky Škoda Octavia, na předem domluvené místo v objektu bývalé sušičky v K. u A., okr. Ch., kde následně k vozidlu přistoupili oba spoluobvinění A. L. a K. S., poté, co obv. N. otevřela poškozeným centrálně uzamčené dveře a z vozidla vystoupila, do tohoto si přisedl obv. K. S. s kuklou na hlavě, a zatímco obv. L. stál u vozidla, pod pohrůžkou užití nože požadoval vydání peněz, poškozenému vytrhl z ruky pánskou koženou peněženku černé barvy v hodnotě 400,- Kč, v níž byla finanční částka 25,- Eur v hodnotě 715,50 Kč a 300,- Kč, platební karty EC a VISA, služební průkaz, řidičský průkaz a OTP vozidla, poté sundal ovládací panel autorádia v hodnotě 3.352,- Kč, který podal obv. L. a pomocí nože se pokusil odcizit autorádio zn. Blaupunkt, což se mu však nepodařilo, když vystoupil, do vozidla vnikl obv. L., který prohledal přihrádku palubní desky, kde nic nenalezl, a poté z místa utekli, když před tím propíchli u vozidla poškozeného přední a zadní pneumatiku zn. Goodyear, a způsobili tak pošk. K. D. S. na odcizených věcech a finančních prostředcích škodu ve výši nejméně 4.767,50 Kč a na vozidle zničením pneumatik škodu ve výši nejméně 5.332,- Kč,
2) dne 11. srpna 2002 kolem 01:00 hodin na blíže nezjištěném místě v A., okres Ch., po předchozí domluvě, obv. N. zastavila tudy projíždějícího H. K. pod záminkou poskytnutí sexuálních služeb nastoupila do jeho osobního automobilu tovární značky Hyundai, a odjela s ním na předem domluvené místo k objektu bývalé sušičky v K. u A., okres Ch., kde k vozidlu přistoupili spoluobvinění A. L. a K. S., otevřeli oboje přední dveře vozidla, jeden z nich přiložil pošk. K. na krk nůž a při tomto mu z vozidla odcizili pánskou peněženku černé barvy v hodnotě 50,- Kč s finanční částkou 1.300,- Kč, 110,- Eur v hodnotě 3.290,10 Kč a 1 US dolar v hodnotě 30,80 Kč, mobilní telefon zn. Alcatel v hodnotě 3.500,- Kč, sportovní látkovou tašku zelené barvy v hodnotě 150,- Kč, pánské triko zn. Puma bez rukávů v hodnotě 200,- Kč, pánské triko bez rukávů zn. Nike v hodnotě 150,- Kč, krátké riflové kalhoty nezjištěné značky v hodnotě 300,- Kč, dva páry ponožek v celkové hodnotě 80,- Kč, ruční holící strojek zn. Windson v hodnotě 180,- Kč, dlouhé riflové kalhoty v hodnotě 300,- Kč, opasek na kalhoty v hodnotě 120,- Kč, dvě krabičky cigaret zn. KARO a F6 v celkové hodnotě 80,- Kč a řetízek ze žlutého kovu s přívěskem střelce v hodnotě 200,- Kč, vše v celkové výši 9.930,90 Kč,
II. obv. K. S. a A. L. společně
dne 16. srpna 2002 kolem 20:30 hodin v zahradě u rekreační chaty v D., okres Ch., obv. K. S. v podnapilém stavu vnikl do zde zaparkovaného neuzamčeného osobního automobilu tovární značky VW Passat, majitele P. P., s úmyslem užít jej k jízdě, vozidlo nastartoval klíčky v zapalování a s tímto se opakovaně pokoušel ze zahrady vyjet, při couvání narazil postupně do letní houpačky, zděného rozvaděče elektrické energie, následně projel oplocením u rekreační chaty manželů M. a V. K., narazil do oplocení u rekreační chaty J. H., kde byl dostižen pošk. P. P., který jej z vozidla vytáhl a držel na zemi, při tomto jej obv. A. L. zezadu udeřil dvakrát do temene hlavy a poté jej oba obvinění bili pěstmi do obličeje a způsobili mu tak dvě tržné rány na temeni hlavy, jednu tržnou ránu na čele a pod levým okem, přičemž obv. K. S. při pokusu s vozidlem z místa ujet, u tohoto utrhl přední nárazník, zničil zadní nárazník, poškodil levé přední dveře a levý blatník, rozbil sklo okna levých předních dveří, urazil zpětné vnější zrcátko a narazil práh dveří a způsobil tak škodu ve výši nejméně 60.055,70 Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě I./1), 2) jako dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (všichni obvinění společně), v bodě I./1) jednak jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a jednak jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (obvinění A. L. a K. S.), v bodě II. jednak jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (obvinění A. L. a K. S. společně) a jednak jako pokus trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §8 odst. 1 k §249 odst. 1 tr. zák. (obviněný K. S.). Za to je odsoudil: obviněného A. L. podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, obviněného K. S. podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a obviněnou M. N. podle §234 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně ohledně této obviněné zrušil podle §35 odst. 2 tr. zák. výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 4 T 73/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozhodl ve věci ve veřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2003 rozsudkem sp. zn. 9 To 373/2003 jednak tak, že k odvolání poškozeného P. P. napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. doplnil tak, že obviněnému K. S. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil zaplatit poškozenému P. P., na náhradu škody částku 60.055,70 Kč [bod 1)], a dále tak, že odvolání obviněných A. L., K. S. a M. N. jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl [bod 2)].
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli obvinění A. L. a M. N. dovoláními, přičemž obviněný A. L. tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. J. V. a obviněná M. N. prostřednictvím obhájkyně JUDr. H. P. Oba obvinění ve svých dovoláních odkázali shodně na dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný A. L. především popřel svoji účast na jednání, jež bylo soudem právně kvalifikováno jako dvojnásobný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., s tím, že se ničeho takového nedopustil. Polemizoval s argumentací soudu druhého stupně uvedenou v odůvodnění jeho rozhodnutí, týkající se zejména pasáží o obsahu výpovědi spoluobviněné M. N., a tvrdil, že tato obviněná byla k výpovědi nezákonným způsobem donucena (touto informací prý obviněný disponuje z toho důvodu, že v předmětné době žil s obviněnou ve společné domácnosti jako druh a družka) a tudíž z ní nelze vycházet. Závěr soudu o jeho vině tímto jednáním prý ovšem nemůže obstát ani proto, že jej nikdo z poškozených nepoznal a ohledáním na místě činu nebyly zjištěny žádné stopy dokládající jeho přítomnost. Nesouhlasné stanovisko tento obviněný vyjádřil i pokud jde o jednání kvalifikované jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. V této spojitosti zopakoval, že se dopustil toliko jednání, spočívajícího v „zákroku … proti svědku P., když již zcela zbytečně a nepřiměřeně fyzicky napadal jeho bratra K. S.“, a znovu ze svého pohledu – podobně jako v odvolání – podrobně rozepsal okolnosti fyzického střetu mezi ním a poškozeným P. P.; současně připomněl, že k této činnosti se v předchozích stadiích řízení doznal. Dovozoval, že jeho fyzický útok vůči uvedenému poškozenému byl zcela oprávněný, neboť jednal v nutné obraně ve prospěch obviněného K. S., a úvahy soudu druhého stupně obsažené v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, na jejichž podkladě tento soud dospěl k opačnému závěru (tj. že v nutné obraně jednal toliko poškozený), jsou zcela chybné. V závěru svého dovolání tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí soudu druhého stupně zrušil a zprostil jej obžaloby.
Rovněž obviněná M. N. označila právní kvalifikaci jednání popsaného pod body I./ 1), 2) jako dvojnásobného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. za vadnou. Dovolání zaměřila i proti rozhodnutí soudu prvního stupně a vytkla rozpor mezi skutkovou a právní větou výroku o vině vztahující se k jejímu jednání s tím, že v předmětných skutkových větách chybí konkrétní údaj o tom, s kým měla uzavřít dohodu o oloupení obou poškozených. Protože se s obviněnými A. L. a K. S. údajně dohodla toliko na odcizení věcí poškozeným, zatímco násilné jednání spoluobviněných vůči poškozeným již bylo vybočením z rámce vzájemné dohody, za které obviněná nenese odpovědnost, a současně s ohledem na to, že její úmysl nesměřoval k násilnému odcizení věcí poškozeným, domáhala se posouzení obou skutků toliko jako dvou trestných činů krádeže podle §247 tr. zák.
Z uvedených důvodů jmenovaná obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 9 To 373/2003, tak i rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 9. 5. 2003, sp. zn. 3 T 112/2002, a Okresnímu soudu v Chebu uložil tuto věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opisy dovolání obviněných zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného A. L. zaujal názor, že toto dovolání sice bylo podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však obviněný namítá toliko vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění (to se týká i námitky, že v případě skutku uvedeného v bodě II. výroku o vině jednal v nutné obraně ve prospěch obv. K. S.), a dále údajné vady procesního charakteru, které dovoláním rovněž napadat nelze. Ve vztahu k dovolání obviněné M. N. státní zástupce dospěl k závěru, že se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Vyložil, že ačkoli lze připustit, že by bylo výstižnější použít v obou skutkových větách slovního spojení „po předchozí vzájemné domluvě“, je nepochybné, že trestní stíhání v dovolávané věci bylo vedeno proti obviněným A. L., K. S. a M. N. a v návětí skutkových vět vztahujících se k bodům I./1), 2) je výslovně uvedeno „všichni obvinění společně“. Z toho podle něj jednoznačně vyplývá, že zmíněná předchozí domluva byla uzavřena právě mezi všemi třemi shora uvedenými obviněnými a namítaný rozpor mezi skutkovou a právní větou je toliko zdánlivý. V dalším státní zástupce poukázal na to, že dohodnutý způsob provedení činu, který předpokládal odcizení věcí poškozeným zcela nezakrytým způsobem, sebou nutně nesl srozumění dovolatelky přinejmenším pohrůžkou násilí, neboť nebylo možno předpokládat, že by se poškození nechali okrást bez jakéhokoliv odporu.
S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. L. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a dovolání obviněné M. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Souhlasil s tím, aby obě navrhovaná rozhodnutí dovolací soud učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, když s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiných než navrhovaných rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterými byli obvinění uznáni vinnými. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obvinění ve svých dovoláních (byť obviněná M. N. pouze v části svého podání) činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutků, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z tohoto pohledu námitky obviněného A. L., že se jednání, jež soud prvního stupně právně posoudil jako dvojnásobný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nedopustil, že z výpovědi obviněné M. N. ve vztahu k tomuto jednání nelze vycházet, neboť byla k výpovědi nezákonným způsobem donucena, či jeho argumenty, jejichž prostřednictvím brojil proti právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. s tím, že soud neakceptoval jeho tvrzení (které již ostatně uplatnil jak v řízení před soudem prvního, tak druhého stupně), že jednal v nutné obraně ve prospěch obviněného K. S. (obviněný v této souvislosti popsal jeho verzi fyzického střetu s poškozeným P. P.), jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudem prvního stupně hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Uvedené platí i pro část výhrad obviněné M. N., pokud tvrdila, že její úmysl násilně odcizit věci poškozených neplyne z provedených důkazů. Nejvyšší soud uzavřel, že v uvedeném rozsahu nejde v žádném případě o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků (jimiž byli obvinění uznáni vinnými). Ze strany obviněných jde naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obvinění, ačkoliv ve svých dovoláních formálně deklarovali dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnili v tomto rozsahu námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se trestného jednání, jímž byli uznáni vinnými, nedopustili (resp. že obviněný A. L. jednal v bodě II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v nutné obraně). Vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem prvního a následně potvrzeny soudem druhého stupně, v tomto směru žádnou konkrétní námitku neuplatnili. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatelé (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Jestliže obviněný A. L. dále brojil proti správnosti a přesvědčivosti argumentace odvolacího soudu obsažené v odůvodnění jeho rozsudku, pak je s odkazem na ustanovení §265b odst. 4 tr. ř. nutné upozornit na to, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Jelikož obviněný A. L. ve vztahu k namítanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neuvedl žádné argumenty, které by jej mohly zakládat, Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv tohoto dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolání obviněné M. N., v níž tato obviněná – nad rámec námitek skutkového charakteru, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal výše – v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně vytkla jednak rozpor mezi skutkovou a právní větou výroku o vině, vztahující se k jednání popsanému pod body I./1), 2) rozsudku soudu prvního stupně (v dovolání mělo být správně uvedeno „… mezi skutkovými a právními větami …“, neboť se jedná o dva samostatné skutky), jež bylo právně posouzeno jako dva trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a jednak nedostatek subjektivní stránky trestného činu loupeže podle citovaného ustanovení. Nejvyšší soud shledal, že takto vznesené argumenty by mohly citovaný důvod dovolání obsahově naplnit, a proto dále řešil otázku, zda podané dovolání obviněné je v rozsahu těchto výhrad opodstatněné.
Podle přesvědčení obviněné výrok o vině pod body I./1), 2) odsuzujícího rozsudku jakkoli nespecifikuje, s kterou konkrétní osobou, resp. konkrétními osobami, měla být předem na oloupení poškozených domluvena. Vzhledem k tomu, že se s obviněnými A. L. a K. S. dohodla toliko na odcizení věcí poškozeným, přičemž jejich násilné jednání vůči poškozeným bylo vybočením z rámce vzájemné dohody a její úmysl oloupení poškozených nezahrnoval, měla za to, že na místě je právní kvalifikace těchto skutků toliko jako dvou trestných činů krádeže podle §247 tr. zák.
Tyto výhrady nemohl Nejvyšší soud akceptovat.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pod pojmem násilí je třeba rozumět použití fyzické síly k překonání zmíněného odporu a musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Naproti tomu pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka.
Z hlediska subjektivní stránky je zde vyžadováno úmyslné zavinění. Úmysl pachatele, byť eventuální, se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který by se jinak nemohl věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Pro posouzení, zda obviněná (dvojnásobný) trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. spáchala či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě – resp. v tomto případě ve skutkových větách) pod body I./1), 2), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta, resp. v tomto případě právní věty výrokové části rozsudku, vztahující se k jednání popsanému pod body I./1), 2).
Právě z této právní věty, resp. právních vět výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se mimo jiné podává, že soud považoval za naplněné ty znaky dvojnásobného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., které spočívají v tom, že „všichni obvinění společně proti jinému užili pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“.
Skutková část výroku o vině pod body I./1), 2) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění pak obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu, a to jak ve vztahu ke konkrétnímu jednání obviněné(ných), tak i pokud jde o konkrétní následek tohoto trestného činu.
Podstata jednání obviněné(ných) popsaného pod body I./1), 2) rozsudku soudu prvního stupně spočívala v obou případech v tom, že obviněná po předchozí domluvě s oběma spoluobviněnými na přepadení německého občana zastavila kolem projíždějící poškozené, které pod záminkou poskytnutí sexuálních služeb navigovala (s jejich osobními automobily) na předem domluvené odlehlé místo, kde těmto poškozeným následně společným jednáním se spoluobviněnými pod pohrůžkou ublížení na zdraví pomocí nože odcizili peníze a věci.
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů právní kvalifikaci jednání obviněné(ných) mimo jiné jako dvou trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. přesvědčivě odůvodnily, přičemž se náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi, jež jsou pro spolehlivé posouzení jednání obviněné(ných) podstatné.
K obviněnou namítanému rozporu mezi skutkovou a právní větou, resp. skutkovými a právními větami té části výroku o vině, jež popisuje jednání obviněné(ných) v bodech I./1), 2), Nejvyšší soud dovodil, že přestože je třeba (ve shodě se stanoviskem státního zástupce) připustit, že v daném případě bylo přiléhavější použít v předmětných skutkových větách výrokové části rozsudku soudu prvního stupně namísto formulace „po předchozí domluvě“ slovního spojení „po předchozí vzájemné domluvě“ (případně uvést i to, v čem konkrétně tato vzájemná domluva spočívala), nelze tuto nepřesnost považovat za podstatnou okolnost vedoucí k pochybnostem o použité právní kvalifikaci. Dovolací soud shledal, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí tuto nejasnost upřesnil, když na straně 10 vysvětlil, že „všichni obžalovaní po vzájemné dohodě napadli poškozené, kterým vyhrožovali ublížením na zdraví, když při vyhrožování použili nože a takto jednali v úmyslu zmocnit se cizí věci vydáním peněz a věcí, a v konečné fázi se finančních prostředků a dalších věcí také zmocnili“. Nevznikají proto pochybnosti o tom, že obviněná M. N. se na páchání zmíněné trestné činnosti předem domlouvala právě se spoluobviněnými A. L. a K. S., tj. jednalo se o předchozí vzájemné domluvy mezi nimi. K tomu přistupuje fakt, že v tzv. návětí skutkových vět popisujících jednání obviněných v bodech I./1), 2) rozsudku soudu prvního stupně je přesně vymezen okruh pachatelů, jež se této trestné činnosti účastnili. I z této skutečnosti proto nade vší pochybnost vyplývá, že předmětná předchozí domluva byla uzavřena mezi všemi třemi shora uvedenými obviněnými. Námitky obviněné tudíž v tomto směru nebyly případné.
Z obsahu další dovolací argumentace obviněné je patrné, že (obviněná) rovněž zpochybnila existenci jejího zavinění ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. s poukazem na to, že předmětem domluvy mezi ní a spoluobviněnými bylo toliko odcizení věcí poškozeným (pouze k odcizení věcí měl také směřovat její úmysl), nikoliv jejich násilné přepadení. Proto se domáhala posouzení tohoto jednání jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák.
Ani tato její tvrzení nejsou opodstatněná.
Celkový způsob provedení předmětné trestné činnosti v podobě zjištěné soudem zcela jednoznačně svědčí o tom, že jednání obviněné bylo od počátku zahrnuto úmyslem – byť úmyslem nepřímým ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. – odcizit poškozeným věci a peníze za použití pohrůžky bezprostředního násilí. Nejvyšší soud sdílí názor soudů obou stupňů, že pokud se obviněná se spoluobviněnými předem domluvila na tom, že pod záminkou poskytnutí sexuálních služeb vyláká poškozené na předem domluvené opuštěné místo, kde budou spoluobvinění připraveni vyčkávat na jejich příjezd za účelem okradení poškozených, musela si být vědoma toho, že tito poškození požadované věci nevydají dobrovolně a že bude třeba použít nějaké formy donucení. Jestliže přesto jednala způsobem uvedeným v bodě I./1), 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, musela být s loupežným charakterem jednání spoluobviněných přinejmenším srozuměna.
V uvedených souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněné(ho) dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatelky(e) k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelčina(ova) činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu.
Nad rámec řečeného je třeba doplnit, že i kdyby dovolací soud přisvědčil tvrzení obviněné, že původní domluva nesměřovala k násilnému přepadení poškozených, ale toliko k odcizení jejich věcí bez použití jakýchkoli forem donucení, nemohlo by to na právní kvalifikaci jejího jednání ničeho změnit. Je tomu tak proto, že o loupež jde také tehdy, když se pachatel sice pokusil o krádež, ale k jejímu dokonání použil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. rozhodnutí č. 1/1980, příp. č. 51/1976 – II. Sb. rozh. trest.).
O takovou situaci však v dané věci nešlo, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně jednoznačně svědčí o tom, že všichni tři obvinění jednali v loupežném úmyslu od samého počátku. Přehlédnout nelze ani to, že všichni obvinění se této trestné činnosti dopustili (minimálně) ve dvou případech, tudíž obviněná (přinejmenším) v případě popsaném bod bodem I./2) z předchozí zkušenosti dobře věděla, jakým způsobem se spoluobvinění vydání věcí od poškozených domáhali, a přesto i v tomto případě postupovala – po předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněnými – stejným způsobem. Proto soudy obou stupňů postupovaly zcela správně, jestliže dovodily, že obviněná od počátku jednala v úmyslu [byť úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.] zmocnit se věcí a finančních prostředků jednotlivých poškozených za pomocí násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, čímž naplnila všechny znaky skutkové podstaty obou trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Pro úplnost je třeba dodat, že oba tyto trestné činy spáchali všichni tři obvinění jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Pro závěr o spolupachatelství na loupeži totiž není rozhodující, zda každý ze spoluobviněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. rozh. č. 18/1994 Sb. rozh. trest.). Spolupachatelé si mohou účast na loupeži rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí (nebo jím bezprostředně hrozit), druhý toho využije a věci se zmocní (srov. rozh. č. 67/1971 Sb. rozh. trest.).
V soudní praxi není sporu ani o tom, že jako spolupachatelství jsou posuzovány i případy, kdy účast některého ze společníků nespočívá v přímém naplňování zákonných znaků trestného činu loupeže, ale „jen“ ve vylákání oběti na opuštěné místo, kde vlastní loupežný útok provedou další společníci (srov. rozh. č. 1/1981 či č. 23/1994 Sb. rozh. trest.). Právě tak tomu bylo i v daném případě, v němž obviněná M. N. byla v pozici tzv. „volavky“, oba poškozené vylákala (pod záminkou poskytnutí sexuálních služeb) na odlehlé místo, kde se loupežného ataku dopustili spoluobvinění A. L. a K. S. Jednání obviněné M. N. tak bylo článkem řetězu (prvotním a nikoli nevýznamným), v němž jednotlivé činnosti na sebe navazovaly a směřovaly k předem domluvenému cíli – oloupení poškozených. Tohoto cíle všichni spoluobvinění také dosáhli a není již rozhodující, že obviněná na samém konci tohoto řetězu již aktivně nejednala.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné M. N. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
O dovolání obou obviněných dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a