ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1459.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1459/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2005 o dovolání obviněného V. E., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. – P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 67 To 100/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 25/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. E. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 21 T 25/2004, byl obviněný V. E. uznán vinným, že
„po dohodě s již odsouzeným J. B., že tento založí u K.B., a. s., expozitura P., běžný účet a následně z něj vybere peníze, které na účet budou převedeny, předal odsouzenému B. tři příkazy k úhradě se zfalšovaným podpisem příkazce F.v částce celkem 1.284.906,50 Kč na vrub účtu poškozené společnosti W., a. t. s., jejíž byl V. F. v té době jednatelem, a to ve prospěch účtu založeného dne 08. 08. 2002 u K. b., a. s., odsouzeným B. na společnost V. E., s. r. o., a poté, co odsouzený B. dne 22. 8. 2002 příkazy předal v bance v P., P. M., kam jej přivezl, dne 23. 08. 2002 dále odvezl odsouzeného B. na pobočky K.B., a. s., v P., kde odsouzený B. postupně vybral z účtu částku v celkové výši 1.072.000,- Kč, kterou obžalovanému V. E. předal a poškozené K. b., a. s., regionální pobočka P., která zfalšované převodní příkazy W., a. t. s., s. r. o., nahradila, tak způsobil škodu ve výši 1.284.906,50 Kč, a to přesto, že dne 21. 11. 1996 byl Krajským soudem v Českých Budějovicích rozsudkem sp. zn. 9 T 19/96 – 1660 odsouzen mimo jiné pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona a přípravy podle §7 odst. 1 tr. zákona k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 15. 02. 2000 na zkušební dobu v trvání pěti let“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za to mu uložil podle §250 odst. 3, §35 odst. 2 tr. zák. za použití §42 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 21 T 25/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 9 To 480/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozenou K. b., a. s., podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Městský soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2005, a rozsudkem sp. zn. 67 To 100/2005 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uloženém trestu a způsobu jeho výkonu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jenž obviněný spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., obviněného odsoudil podle §250 odst. 3 za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §42 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 21 T 25/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 9 To 480/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Posledně citovaný rozsudek soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. L. P. dovoláním, v němž v obecné rovině odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech obviněný rozvedl argumenty, které měly uplatněný důvod dovolání naplňovat. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a připomenutí teoretických závěrů soudů vztahujících se k předpokladům aplikace zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. vyslovil názor, že v jeho trestní věci nebyla splněna zákonná tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. Podle jeho přesvědčení musí být odchýlení od obecné trestní sazby v aplikační praxi podloženo zcela mimořádnými a náležitě odůvodněnými okolnostmi. Dovozoval, že odvolací soud postupoval nesprávně, jestliže na jedné straně nepřihlédl k tomu, že od jeho posledního odsouzení v roce 1996 uplynula již značná doba, a na straně druhé přecenil význam jeho předchozích odsouzení z roku 1983 a 1986. Vzhledem k tomu obviněný navrhl, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 67 To 100/2005, podle §265k tr. ř. zrušil a podle §265l tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření navrhla, aby dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, což lze učinit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Uvedla, že je třeba souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, který hodnotil stejnou argumentaci obviněného, a to v rámci řádného opravného prostředku, jakým bylo odvolání; tento soud právně dospěl k závěru, že v daném případě byla naplněna i materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy, neboť obviněný je speciálním recidivistou ve vztahu k páchání majetkové trestné činnosti. Poukázala na to, že prvá dvě odsouzení nebyla do hodnocení zařazena, neboť se jednalo o ustanovení, která byla zrušena po roce 1990. Šlo však vždy o majetkovou trestnou činnost, která by z pohledu dnešního trestního zákona byla kvalifikována jako trestný čin krádeže podle §247 tr. zák. či zpronevěry podle §248 tr. zák. Dodala, že byť se obviněný v podmíněných propuštěních osvědčil, uložené tresty zahlazeny nebyly. Pokud jde o poslední odsouzení Krajským soudem v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, jednalo se o velmi rozsáhlou trestnou činnost, kdy přístup obviněného byl v podstatě totožný s přístupem k projednávané věci, kdy odmítal vypovídat a odmítal svoji odpovědnost. Státní zástupkyně měla tudíž za to, že právní kvalifikace jednání obviněného jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák. je zcela namístě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný ve svém dovolání uplatnil výhrady, které by důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Z hlediska napadeného rozsudku a podaného dovolání je významná otázka, zda soud osobu obviněného posoudil důvodně jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný totiž namítl, že s ohledem na dobu, jež uplynula od jeho posledního odsouzení, není splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy a aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. nemá v jeho trestní věci opodstatnění.
Takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda dovolání obviněného je důvodné.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§41 odst. 1 tr. zák.). Zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (§41 odst. 2 tr. zák.).
Ve smyslu §42 odst. 1 tr. zák. horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody. Podle §42 odst. 2 tr. zák. nesmí horní hranice trestní sazby ani po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat patnáct let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let nesmí horní hranice převyšovat dvacet pět let.
Nejvyšší soud v uvedených souvislostech připomíná, že zvlášť nebezpečná recidiva je nejzávažnějším, kvalifikovaným případem recidivy, proto je (na rozdíl od jiných forem recidivy) předmětem zvláštní úpravy v trestním zákoně. Smyslem takové úpravy je důraznější postup proti zvlášť nebezpečným recidivistům a jejich citelnější trestání. V aplikaci ustanovení o zvlášť nebezpečné recidivě se výrazně projevuje represivní stránka trestního práva a zdůrazňuje jeho ochranná funkce. Tím se trestní zákon snaží omezit opětovné páchání zvlášť závažných úmyslných trestných činů.
Pro posouzení, zda obviněný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, jehož se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že (obviněný) společným jednáním ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil na cizím majetku takovým činem značnou škodu, přičemž znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují jak zákonné znaky jmenovaného trestného činu, tak i znaky nezbytné pro spolehlivé posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák.
Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují vedle následku, tj. způsobení značné škody, též jednání obviněného, které mělo povahu uvedení jiného v omyl v úmyslu se ke škodě cizího majetku obohatit, a vyplývá z nich i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a způsobením škody značného rozsahu poškozené K.B., a. s. Stejně tak je z těchto zjištění patrné, že obviněný se předmětného jednání dopustil přesto, že již byl v minulosti pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán [naposledy se tak stalo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 9 T 19/1996, mimo jiné pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, z jehož výkonu byl (obviněný) podmíněně propuštěn dne 15. 2. 2000 na zkušební dobu v trvání pěti let].
Za těchto okolností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů použitá právní kvalifikace jednání obviněného je zcela důvodná a přiléhavá. Z jejich rozhodnutí je zcela jednoznačné, na podkladě jakých skutečností učinily jak závěr o tom, že obviněný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud poznamenává, že tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy záleží v tom, že pachatel může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného (pozdějšího) trestného činu pro společnost. Zákon sice uvádí jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen, dobu, která uplynula od posledního odsouzení, je však třeba mít na zřeteli, že délku této doby nelze předem vymezit ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti a kdy už nikoli. Vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností v konkrétním případě (je zřejmé, že čím kratší doba uplynula od předchozího odsouzení, tím je spáchání dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro společnost více nebezpečné). Vedle doby, která od posledního odsouzení uplynula, přitom nutno hodnotit i délku doby od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat. Dále bude důležité ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, jeho chování ve výkonu trestu, způsob života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, délku trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu, páchání i jiných trestných činů v rozhodné době apod. Závažným hlediskem je i komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, věku apod.
Z uvedených skutečností je evidentní, že z hlediska spolehlivého posouzení existence tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. (formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy obviněný nikterak nezpochybňoval) není rozhodné pouze a jen zjištění týkající se délky doby, jež uplynula od posledního odsouzení, jak se dovolatel mylně domníval. Právě naopak, při hodnocení zákonných podmínek zvlášť nebezpečné recidivy je nezbytné přihlédnout k celé řadě dalších okolností, které charakterizují jak trestnou činnost obviněného, tak i jeho osobu. Proto nebylo lze námitkám obviněného přitakat. Současně je třeba dodat, že v daném případě se jednalo právě o situaci, kdy odchýlení od obecné trestní sazby je podloženo mimořádnými a náležitě odůvodněnými okolnostmi, tudíž ani tyto výhrady obviněného nemohly obstát.
Ze spisového materiálu se podává, že obviněný se projednávaného skutku sice dopustil v období necelých šesti let poté, co byl naposledy pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin (a to trestný čin stejného charakteru) odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 9 T 19/1996, avšak přehlédnout nelze to, že obviněný se této trestné činnosti dopustil v období pouhých dvou let a šesti měsíců poté, co byl z výkonu trestu odnětí svobody pro zmíněný předchozí zvlášť závažný úmyslný trestný čin podmíněně propuštěn, a to na zkušební dobu pěti let, jež mu měla uplynout ke dni 15. 2. 2005. Jinými slovy řečeno, předchozí odsouzení obviněného zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti nyní projednávaného trestného činu zejména proto, že obviněný byl nepřetržitě až do dne 15. 2. 2000 ve výkonu trestu odnětí svobody (z něhož byl, jak výše uvedeno, podmíněně propuštěn), na svobodě pobýval v mezidobí pouze po dobu dvou let a šesti měsíců a přesto se znovu dopustil zvlášť závažné trestné činnosti. Odhlédnout v daných souvislostech nelze ani od dalších předešlých odsouzení obviněného z let 1983 a 1986, která dosud nebyla zahlazena, ani od stejného, tj. majetkového charakteru předchozí a současné trestné činnosti.
V dalším je možné v plném rozsahu odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se otázkou splnění znaků zvlášť nebezpečné recidivy z tohoto pohledu pečlivě zabýval. Ani tento soud námitkám obviněného, že posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. je nedůvodné proto, že od jeho posledního odsouzení uplynula značná doba, nepřisvědčil. Ve shodě s názorem dovolacího soudu upozornil na to, že obviněný byl v minulosti třikrát odsouzen pro úmyslnou trestnou činnost majetkové povahy, přičemž posledním odsuzujícím rozsudkem byl shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 9 T 19/1996, kdy byl uznán vinným mimo jiné trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 15. 2. 2000 za současného stanovení zkušební doby v trvání pěti let. Z těchto odsouzení odvolací soud dovodil, že obviněný je tzv. speciálním recidivistou ve vztahu k páchání majetkové trestné činnosti, který si z předchozích odsouzení, přestože byl vždy z trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, nevzal žádné ponaučení.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a