ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1475.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1475/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2005 o dovolání obviněného Ing. J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 3 To 81/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 15/1997, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. J. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 45 T 15/1997, uznán vinným, že
„poté, kdy mu byla dne 31. 8. 1994 udělena majitelem firmy J. J. – C. T., se sídlem v R. p. R., plná moc k zastupování této firmy, uzavřel jejím jménem ve dnech 2. 9. 1994 a 16. 9. 1994 kupní smlouvy s dodavatelem B. H., spol. s r. o., na dodávky motorové nafty, na jejichž základě následně v době od 12. 9. 1994 do 6. 10. 1994 odebral celkem 8.664,04 t motorové nafty v celkové hodnotě 138.039.586,50 Kč s vědomím, že cenu odebraného zboží neuhradí, což se také stalo, neboť z následně vystavených faktur, a to:
- 50 ks faktur ze dne 12. 9. 1994, s datem splatnosti 26. 9. 1994, na celkové množství 2.352,76 t motorové nafty za částku 37.989.310,- Kč,
- 8 ks faktur ze dne 14. 9. 1994, s datem splatnosti 30. 9. 1994, na celkové množství 370,94 t motorové nafty za částku 6.114.745,90 Kč,
- 10 ks faktur ze dne 19. 9. 1994, s datem splatnosti 3. 10. 1994, na celkové množství 467,2 t motorové nafty za částku 7.389.559,- Kč,
- 11 ks faktur ze dne 21. 9. 1994, s datem splatnosti 5. 10. 1994, na celkové množství 514,54 t motorové nafty za částku 8.136.738,90 Kč,
- 35 ks faktur ze dne 22. 9. 1994, s datem splatnosti 6. 10. 1994, na celkové množství 1.662,88 t motorové nafty za částku 26.296.047,- Kč,
- 27 ks faktur ze dne 26. 9. 1994, s datem splatnosti 10. 10. 1994, na celkové množství 1.268,05 t motorové nafty za částku 20.047.109,- Kč,
- 6 ks faktur ze dne 3. 10. 1994, s datem splatnosti 17. 10. 1994, na celkové množství 277,86 t motorové nafty za částku 4.394.929,- Kč,
- 12 ks faktur ze dne 5. 10. 1994, s datem splatnosti 19. 10. 1994, na celkové množství 575,16 t motorové nafty za částku 9.095.608,- Kč,
- 2 ks faktury ze dne 6. 10. 1994, s datem splatnosti 19. 10. 1994, na celkové množství 93,18 t motorové nafty za částku 1.473.518,70 Kč,
- 9 ks faktur ze dne 6. 10. 1994, s datem splatnosti 20. 10. 1994, na celkové množství 1.081,47 t motorové nafty za částku 17.102.021,- Kč,
do současné doby kupní cenu zboží nezaplatil, kdy pouze v rámci celního řízení byla z jednotlivých obchodů uhrazena spotřební daň, daň z přidané hodnoty a clo v celkové výši 100.649.009,- Kč, přičemž odebranou motorovou naftu dále prodal a neuhrazením kupní ceny zboží způsobil B. H., spol. s r. o., H., škodu v celkové výši 37.390.577,50 Kč.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsoudil jej podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků; pro výkon tohoto trestu jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného S. M., spol. s r. o., B., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Oproti tomu podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněné Ing. J. V., J. J., M. N. a uprchlého M. B. pro část jednání obžaloby.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 15. 6. 2005, a usnesením sp. zn. 3 To 81/2005 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného S. M., spol. s r. o., B. Jinak zůstal napadený rozsudek v odsuzující části nezměněn.
Uvedené usnesení odvolacího soudu – konkrétně výrok, podle nějž zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn – obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. D. dovoláním, v němž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento důvod dovolání obviněný uplatnil v přesvědčení, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek, jímž byl uznán vinným. Namítl vnitřní rozpor výroku o vině v tom směru, že skutková věta neodpovídá větě právní. Rozvedl, že skutková věta neobsahuje buď žádné, nebo jen blanketní tvrzení o jeho úmyslu dopustit se trestného činu podvodu; stejně tak v ní prý není zahrnut žádný údaj, zda a jakým způsobem se on (případně třetí osoba) na úkor poškozeného obohatili. Z těchto nedostatků obviněný usuzoval na nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. po stránce subjektivní ani objektivní, přičemž poznamenal, že při uzavírání předmětných obchodů jednal toliko v zastoupení (na základě plné moci) společnosti J. J. – C. T., tj. jménem této společnosti a na její účet. Citoval teoretické závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 1967 sp. zn. 3 Tz 5/1967, ze dne 27. 1. 1977 sp. zn. 1 Tz 1/1977 a ze dne 19. 7. 2000 sp. zn. 5 Tz 146/2000 a konstatoval, že žádné zjištěné skutečnosti nehovoří pro závěr, že věděl či mohl vědět, že kupní cena sjednaná na základě uzavřených smluv mezi společností B. H., spol. s r. o., a firmou J. J. – C. T. nebude uhrazena. Stejně tak zmínil, že ačkoli byla společnosti B. H., spol. s r. o., způsobena škoda, nestalo se tak v důsledku podvodného jednání, nýbrž v návaznosti na druhotnou platební neschopnost firmy J. J. – C. T. Jednáním, jímž byl uznán vinným, tak prý nedošlo k obohacení ani společnosti J. J. – C. T. ani jeho osoby.
V další části dovolací argumentace se obviněný podrobně zaobíral úvahami soudů obou stupňů obsaženými v odůvodnění jejich rozhodnutí, přičemž tato odůvodnění označil v části, v níž soudy hodnotily věrohodnost výpovědí svědků J. T. a M. K., za zcela neurčitá a nepřezkoumatelná, a v části, v níž soudy řešily otázku jeho zavinění, za rozporuplná. Vyjádřil nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování a objektivitou následného hodnocení důkazů a domníval se, že soud v jeho trestní věci dospěl k vadným skutkovým zjištěním. S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/03 a I. ÚS 55/04 pak vyjádřil názor, že takováto chybná skutková zjištění ve svém důsledku vedla i k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Zdůraznil, že při uzavírání kupních smluv v zastoupení firmy J. J. – C. T. se společností B. H., spol. s r. o., důvodně předpokládal, že vzájemné závazky budou vyrovnány řádně, včas a s přiměřeným ziskem. Nemohl prý předvídat, že v konečné fázi nedojde k uhrazení kupní ceny za dodanou motorovou naftu a firma J. J. – C. T. tak nebude schopna dostát svému závazku vůči společnosti B. H., spol. s r. o.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 3 To 81/2005, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 20. 10. 2005, jež bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 24. 10. 2005, obviněný své dovolání doplnil. Jak ovšem vyplývá z časové řady rozhodné pro běh lhůty pro podání dovolání, byl tento doplněk učiněn až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, v níž lze podle §265f odst. 2 tr. ř. měnit rozsah a důvody podaného dovolání. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl k argumentaci obviněného obsažené v uvedeném doplňku přihlížet.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyšší státního zastupitelství v písemném vyjádření zaujala názor, že uplatněnému důvodu dovolání odpovídají námitky obviněného v tom rozsahu, pokud vytkl nedostatek vyjádření způsobeného škodlivého následku a zavinění ve skutkové větě. Uvedla, že s tímto názorem se však nelze ztotožnit, neboť všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného trestného činu podvodu byly jak po stránce objektivní, tak i subjektivní beze zbytku naplněny. Státní zástupkyně poukázala na zjištění obsažená ve skutkové větě výroku o vině, z nichž se podává, že dovolatel nezaplatil kupní cenu odebraného zboží a neuhrazením kupní ceny zboží způsobil poškozené společnosti B. H., spol. s r. o., škodu v tam uvedené výši. Této části skutkové věty pak také odpovídá ten právní závěr výroku o vině, že se ke škodě cizího majetku obohatil. Pokud obviněný namítl, že jednal na základě plné moci J. J. a tedy ve prospěch jeho firmy C. – T., pak mu nelze přisvědčit, neboť na tomto podkladě zinkasované finanční částky na účet jím zastoupené společnosti již nepředal. Dodala, že z popisu přisouzené skutkové věty je rovněž tak zřejmé, že za uvedených skutkových okolností obviněný jednal s vědomím, že cenu odebraného zboží neuhradí a tedy podle tomu odpovídající věty právní tím uvedl jiného v omyl. Přitom právní závěr o tom, že šlo o jednání v podvodném záměru, je dostatečně podložen zejména těmi skutkovými zjištěními, ze kterých je zřejmé, že dovolatel mystifikoval zástupce poškozeného obchodního partnera o způsobu placení jeho již splatných pohledávek a poté při vědomí těchto neuspokojených závazků, jakož i naprosté insolventnosti jeho zmocnitelské firmy (která byla založena jen za tímto účelem) jej znovu uváděl v omyl, že svým závazkům za další a další dodávky značného množství odebrané motorové nafty dostojí. Svým závazkům, přijatým za uvedených okolností, však ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. ani dostát nechtěl, ponechával-li si platby od J. T. – jako jediný finanční zdroj jejich uspokojení – výlučně pro vlastní potřebu.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že se jako zjevně neopodstatněné odmítá. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek vznesených v rámci jeho dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Ta část dovolacích námitek obviněného, spatřoval-li nesprávné právní posouzení jeho jednání v chybně zjištěném skutkovém stavu, k němuž soud dospěl na základě nedostatečně provedeného dokazování a neucelených a vnitřně rozporných důkazů, které měl nesprávně hodnotit (zejména pokud jde o důkazy ve prospěch obviněného), stejně jako jeho výhrady, že nemohl předpokládat, že se společnost J. J. – C. T. dostane do druhotné platební neschopnosti a nebude schopna dostát svým finančním závazkům za odebranou naftu vůči společnosti B. H., spol. s r. o., a tím jí způsobí škodu, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. Stejným způsobem je třeba hodnotit i ta tvrzení obviněného, že výpovědi svědků J. T. a M. K. jsou v mnoha ohledech zcela nevěrohodné a soud pochybil, pokud se s jednotlivými rozpory v těchto výpovědích nevypořádal, že nebyla prokázána subjektivní stránka uvedeného trestného činu a že měl být proveden důkaz jeho daňovým přiznáním. Nejvyšší soud uzavřel, že v uvedeném rozsahu nejde v žádném případě o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z uvedených skutečností je evidentní, že obviněný, ačkoli v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval absenci jakéhokoli trestného jednání. Vůči právnímu posouzení skutku, jež mu je kladen za vinu, žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zpochybnil-li obviněný současně rozsah, správnost a přesvědčivost odůvodnění napadeného rozsudku a označil je za neurčité, rozporuplné a nepřezkoumatelné, je třeba uvést, že podle §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn jednak v té části, v níž dovolatel vytkl (byť ne výslovně) extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným právním hodnocením, a dále v části, v níž namítl nesprávné právní posouzení svého jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.).
Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále se proto zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto ohledu opodstatněné.
K námitkám obviněného, jejichž podstatou bylo tvrzení o extrémním nesouladu mezi větou skutkovou a právní, je třeba uvést, že ačkoliv obviněný s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/2003 a I. ÚS 55/2004 uvedl, že v jeho trestní věci jsou judikované podmínky výjimečného zásahu do skutkových zjištění dány, jeho argumenty, kterými toto své stanovisko podpořil, pro uvedený závěr nehovoří.
Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu je namístě pouze tehdy, pokud by pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu byly takové intenzity, že by již nepřicházelo v úvahu přijetí právního závěru na jeho podkladě dovozeného, resp. kdy by rozhodnutí soudu svědčilo o možné libovůli v jeho rozhodování (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/2004). Tento předpoklad aplikace uvedeného zásahu však v daném případě naplněn nebyl. Založil-li obviněný svoji argumentaci v tomto směru toliko na tvrzení, že jeho jednání nebylo zahrnuto podvodným záměrem, neboť společnost J. J. – C. T., za kterou byl zplnomocněn jednat, se dostala do druhotné platební neschopnosti, zpochybnil tím opět pouze skutkový stav, k němuž dospěly soudy obou stupňů. Tato tvrzení sama o sobě nestačí pro závěr, kdy by bylo možné usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními úvahami soudu.
Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů použily v daném případě obvyklé metody výkladu právních norem, přičemž interpretace a aplikace jednotlivých hmotně právních ustanovení trestního zákona provedená soudem nevykazuje znaky libovůle a nikterak nevybočuje ze zákonných mezí. Své závěry stran podřazení zjištěného skutkového stavu pod příslušnou skutkovou podstatu trestného činu soud náležitě odůvodnil a nesouhlas obviněného se závěrem soudu o jeho vině nemůže v tomto směru sám o sobě založit odůvodněnost dovolání.
Jinými slovy řečeno, třebaže námitky obviněného v tomto rozsahu lze po stránce formální pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout, svou povahou se i zde jedná pouze o výhrady, jimiž obviněný toliko vyslovil nesouhlas s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění napadených rozhodnutí soudy obou stupňů, a jež uplatněný důvod dovolání po stránce věcné nenaplňují. Proto jim nelze přiznat opodstatnění.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je dále významná otázka, zda byly znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) v případě výše popsaného jednání naplněny po stránce subjektivní i objektivní. Obviněný jednak vytkl, že jeho jednání nebylo vedeno úmyslem ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatit, a současně vyjádřil názor, že v případě jeho jednání nelze spatřovat znaky spočívající v obohacení sebe nebo třetí osoby.
V daných souvislostech je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Škodou velkého rozsahu se podle §89 odst. 11 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) rozumí částka dosahující nejméně 5.000.000,- Kč.
Z formulace citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda velkého rozsahu a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí.
Z těchto znaků je patrné, že k tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, musí existovat jednak příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. O podvod jde i tehdy, kdyby mýlící se osoba učinila stejnou majetkovou dispozici z jiného důvodu, aniž by se mýlila. Při úvaze o příčinné souvislosti totiž nelze nahrazovat skutečné příčiny jinými, které by vedly ke stejnému následku.
Z hlediska zavinění je v případě tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Společná pro oba tyto druhy úmyslu je jednak existence složky intelektuální i složky volní a dále to, že pachatel si představoval (intelektuální složka) porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti alespoň jako možné.
Bylo-li výše zdůrazněno, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, je pro posouzení, zda obviněný trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) spáchal či nikoliv, rozhodující popis skutku uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.
Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že soud prvního stupně považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle citovaného ustanovení v té jeho variantě, podle níž obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu (proto nebylo možné přihlížet k námitce obviněného zpochybňující obohacení třetí osoby).
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky uvedeného trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují vedle následku, tj. způsobení na cizím majetku škody velkého rozsahu, též jednání obviněného, které mělo podvodný charakter a bylo zaměřeno na uvedení společnosti B. H., spol. s r. o., v omyl; stejně tak z nich vyplývá i příčinná souvislost mezi jednáním obviněného, způsobením škody velkého rozsahu jmenované společnosti a obohacením osoby obviněného.
Podstata jednání obviněného v podobě zjištěné soudem prvního stupně spočívala v tom, že (obviněný) jakožto zplnomocněný zástupce společnosti J. J. – C. T. uzavřel v průběhu měsíce září roku 1994 se společností B. H., spol. s r. o., kupní smlouvy na dodávky motorové nafty, na jejichž základě následně odebral celkem 8.664,04 t motorové nafty v celkové hodnotě 138.039.586,50 Kč, ačkoli věděl, že cenu odebraného zboží neuhradí, což také neučinil, když z uskutečněných obchodů byla v rámci celního řízení uhrazena pouze spotřební daň, daň z přidané hodnoty a clo v celkové výši 100.649.009,- Kč; obviněný přitom odebranou motorovou naftu dále prodal a neuhrazením její kupní ceny způsobil společnosti B. H., spol. s r. o., škodu v celkové výši 37.390.577,50 Kč.
Opíraje se o tato skutková zjištění Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace jednání obviněného, tak jak k ní dospěl soud prvního stupně, je důvodná a přiléhavá. Z odůvodnění uvedeného rozsudku je zcela zřejmé, jakými úvahami byl soud prvního stupně veden, učinil-li závěr o tom, že obviněný úmyslně uvedl za účelem obohatit se poškozenou společnost B. H., spol. s r. o., v omyl a svým jednáním (jež jednoznačně vykazovalo podvodný charakter) způsobil ke škodě jejího majetku škodu velkého rozsahu. Proto shora uvedené výhrady obviněného stran právní kvalifikace jeho jednání – ať už po stránce subjektivní či objektivní – jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. nemohly obstát.
Pokud jde o závěr soudu o existenci zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněného dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Nejvyšší soud dovodil, že subjektivní stránka jednání obviněného je ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsána zcela dostatečným způsobem. Záměr obviněného uvést poškozenou společnost v omyl totiž nemusí být výslovně vyjádřen slovem „úmyslně“, naopak vhodné a pro posouzení úmyslné formy jeho zavinění je postačující, pokud v popisu skutku je obsažena taková formulace, která o úmyslu obviněného způsobit zákonem předpokládaný následek nepochybně svědčí. Právě tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy jednotlivé fragmenty skutkové části výroku o vině o úmyslném zavinění obviněného jednoznačně svědčí („… poté, kdy mu byla udělena majitelem firmy … plná moc k zastupování této firmy, uzavřel jejím jménem … kupní smlouvy s dodavatelem … na dodávky motorové nafty, na jejichž základě následně … odebral celkem … s vědomím, že cenu odebraného zboží neuhradí, což se také stalo … přičemž odebranou motorovou naftu dále prodal a neuhrazením kupní ceny způsobil … škodu …“).
Jestliže obviněný – třebaže jako zplnomocněný zástupce společnosti J. J. – C. T. – uzavřel se společností B. H., spol. s r. o., kupní smlouvy na dodávky motorové nafty, tuto naftu v celkovém množství 8.664,04 t následně odebral, to vše s vědomím, že cenu odebraného zboží neuhradí (což také neučil), jednal právě tak, jak předpokládá skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., a jeho jednání bylo evidentně zahrnuto od samého počátku úmyslem přímým podle §4 písm. a) tr. zák. uvést za účelem obohacení se uvedenou poškozenou společnost v omyl a získat tak neoprávněný majetkový prospěch.
Konkrétní způsob, jímž se obviněný takto obohatil, pak spočíval právě v tom, že neuhradil sjednanou kupní cenu za odebranou motorovou naftu, tuto naopak dále prodal a se získanými finančními prostředky naložil blíže nezjištěným způsobem. Na tomto závěru přitom nemůže nic změnit tvrzení obviněného, dovolával-li se plné moci, na jejímž základě měl při uzavírání a realizaci předmětných obchodů jednat jménem a na účet společnosti J. J. – C. T.; obviněný totiž z realizovaných obchodů získané finanční prostředky zastoupené společnosti nepředal a ponechal si je pro vlastní potřebu.
V dalším Nejvyšší soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je zjevné, že tento soud věnoval právnímu posouzení jednání obviněného mimo jiné i z hlediska úvah vztahujících se k hodnocení znaků subjektivní a objektivní stránky dostatečnou pozornost a vypořádal se se všemi skutečnostmi, jež jsou pro spolehlivý závěr o jeho vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. podstatné. Na str. 21 svého rozsudku zejména správně rozvedl, že obviněný za účelem získání vlastního finančního obohacení odebral od společnosti B. H., spol. s r. o., jednotlivé dodávky motorové nafty, ačkoliv již v okamžiku uzavírání kupních smluv věděl, že tuto motorovou naftu nezaplatí. Zdůraznil přitom, že tuto naftu obviněný odebíral jako zástupce firmy J. J. – C. T., která byla založena pouze za účelem provedení těchto obchodních transakcí, neboť tato firma nikdy nevyvíjela žádné větší obchodní aktivity a sám J. J. nikdy nepodnikal, naopak byl v té době zaměstnán v T. R.; také na účtu firmy C. T., vedeném u I.P.B. R. p. R., se v době od jeho založení v srpnu 1994 až do konce října 1994 nacházela pouze částka ve výši 500,- Kč, která představovala pouze základní vklad.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a