ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1522.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1522/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2005 o dovolání obviněného V. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 8 To 163/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 4 T 81/1999 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 4 T 81/1999, byl obviněný V. F. uznán vinným, že
1) dne 24. 9. 1998 kolem 07:30 hod. v P. v suterénu domu v S. ulici, zezadu přistoupil k P. N., kterou nejprve odhodil na zeď, rukou se jí snažil zakrýt ústa, v pravé ruce držel nůž a křičel „drž hubu, nebo tě zabiju“, to vše v úmyslu odcizit jí peníze, ta však začala křičet, proto ji pustil a z domu utekl,
2) dne 24. 9. 1998 kolem 22:30 hod. v P., L. ulici, v domě, pod vlivem alkoholu, když M. P., odemkla mříž zajišťující vstup na pavlač uvedeného domu, ji jednou rukou chytil za hlavu, v druhé přitom držel nůž a se slovy „nekřič, nebo tě podříznu“, ji zatlačil zpět do bytu, kde jí s nožem v ruce nařídil, aby zhasla, svlékla se, což ze strachu před použitím nože učinila, pak ji přinutil s nožem v ruce k pohlavnímu styku, přičemž u něj došlo k vyvrcholení, po uskutečněném pohlavním styku ji svázal provazem do tzv. kozelce, jelikož se zalekl projíždějícího vozidla Policie ČR, tak ji rozvázal a dovolil jí, aby se oblékla a sám pak z bytu odešel,
3) v době od 17:15 hod. do 22:15 hod. dne 26. 9. 1998 nezajištěným oknem vnikl ve Š., okr. P. – j., do domu, zde vypáčil plechovou skříň tím, že urazil oba zámky, a z této skříně odcizil pistoli ČZ vzor 50, ráže 7,65 mm v koženém pouzdru se zásobníkem a 8 ks nábojů a krabičku s 24 kusy nábojů ráže 7,65 mm v celkové hodnotě 2.972,20 Kč, vše ke škodě E. Š. a do 26. 10. 1998 tuto pistoli nosil bez povolení u sebe,
4) dne 1. 10. 1998 kolem 20:00 hod. v P., v provozovně S. – S. E., v K. ulici, po ukončení projekce, když byl vyzván majitelem J. T., aby uhradil poplatek za videoprojekci, místo toho vytáhl na něj a dalšího zákazníka pistoli, kterou před tím odcizil E. Š., proto, aby poplatek zaplatit nemusel, namířil na ně pistoli se slovy „tak to uděláme takhle“ a poručil oběma, aby šli za prodejní pult, kde však J. T. stiskl tlačítko akustického alarmu, a když jej obviněný uslyšel, z provozovny utekl,
5) od měsíce června 1996 nejpozději do 26. 10. 1998 v P., ani nikde jinde, neplnil svoji vyživovací povinnost dle zákona o rodině svému synovi P. K. tak, jak se dohodl s jeho matkou M. F. v částce 600,- Kč měsíčně k jejím rukám,
přičemž rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 23. 5. 1990, sp. zn. 5 T 211/1989, byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., dále rozsudkem téhož soudu ze dne 25. 6. 1990, sp. zn. 7 T 38/1990, byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., rozsudkem Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 14. 12. 1990, sp. zn. 1 T 26/1989, byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 1991, sp. zn. 5 To 21/1991, a z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody za všechny trestné činy pak byl dne 30. 11. 1995 rozhodnutím Okresního soudu Sokolov, č. j. PP 138/1995, podmíněně propuštěn.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., v bodě 3) jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a jako trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., v bodě 4) jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a v bodě 5) jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §231 odst. 1 tr. zák. Za to jej odsoudil podle §234 odst. 1 za použití §41 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obviněný a v jeho prospěch také státní zástupce odvolání, která projednal Krajský soud v Plzni ve veřejném zasedání konaném dne 17. 5. 2004, a rozsudkem sp. zn. 8 To 163/2004 rozhodl v bodě 1) tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině jej odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře jedenácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a v bodě 2) tak, že odvolání státního zástupce jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Posledně citovaný rozsudek soudu druhého stupně obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně JUDr. D. K. dovoláním, jež opřel o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domníval se totiž, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný vyjádřil nesouhlas s aplikací ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. na skutky, jež jsou popsány v bodech 1), 2) rozsudku soudu prvního stupně, a to s poukazem na údajnou neexistenci tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Vyjádřil, že sama skutečnost, že se znovu dopustil zvlášť závažného úmyslného trestného činu, ač již byl pro takový trestný čin potrestán, neznamenala v daném případě – vzhledem k délce doby, která uplynula od jeho posledního odsouzení – zvýšení stupně nebezpečnosti projednávaných trestných činů pro společnost. Třebaže odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku prý správně poukázal na čtyřletou nečinnost nalézacího soudu a nutnost zadostiučinění vyplývajícího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, měl pochybit, jestliže na tuto skutečnost reagoval toliko tak, že obviněnému zkrátil uložený trest odnětí svobody o jeden rok. V daných souvislostech obviněný připomněl, že se od 25. 9. 1999 nedopustil žádné trestné činnosti a od 5. 8. 2001, kdy byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, žije řádným životem, pracuje, řádně hradí jednotlivé splátky hypotečního úvěru, ze své iniciativy dochází na protialkoholní léčení a na svou předchozí trestnou činnost pohlíží kriticky.
V dalším obviněný požádal o odklad výkonu uloženého trestu do doby rozhodnutí dovolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle §265k tr. ř. ve výroku uvedeném pod bodem 1) zrušil a podle §265l tr. ř. věc přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ve věci sám podle §265m tr. ř. rozhodl (obviněný konkrétně neuvedl, jakým způsobem by mělo být rozhodnuto).
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření uvedl, že argumenty obviněného sice v obecné rovině odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, avšak nelze jim přisvědčit. Konstatoval, že doba, která uplynula mezi potrestáním obviněného (tj. jeho propuštěním z výkonu trestu) pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin a opakovaným spácháním dalšího zvlášť závažného deliktu, je při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy prvotním, avšak nikoli jediným kriteriem. V případě obviněného došlo k jeho propuštění z výkonu trestu v původní celkové délce přes 11 let, jenž mu byl uložen pro několikanásobný trestný čin znásilnění, dne 30. 11. 1995 a byla mu stanovena zkušební doba na pět let. Státní zástupce podotkl, že již v září a říjnu roku 1998, tj. po uplynutí necelých tří let, se však obviněný – navíc ve zkušební době podmíněného odsouzení – dopustil opět velmi závažných úmyslných deliktů, pro něž bylo vedeno toto řízení. To je doba z hlediska ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. relativně velmi krátká, která v žádném případě nemůže jakkoli ovlivnit posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty. V tom se státní zástupce ztotožnil se stanoviskem odvolacího soudu, na jehož úvahy obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal i stran zbývajících výhrad dovolatele, které nevyhovují ani deklarovanému, ani jinému ze zákonných dovolacích důvodů.
Státní zástupce měl za to, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž souhlasil s tím, aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání státní zástupce vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z pohledu uvedených východisek Nejvyšší soud konstatoval, že námitky obviněného v té části, pokud poukazoval na čtyřletou nečinnost soudu prvního stupně, se kterou se odvolací soud v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vypořádal toliko snížením výměry uloženého trestu odnětí svobody o jeden rok, jsou právně irelevantní, neboť mají ryze procesní povahu a v žádném případě se netýkají otázky tzv. právní posouzení skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným. Tyto výhrady tak stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud k nim nemohl přihlížet.
Pokud by obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil pouze tyto výhrady, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém dovolání uplatnil také argumenty, které by důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Z hlediska napadeného rozsudku a podaného dovolání je významná otázka, zda soud osobu obviněného důvodně posoudil v případě skutků popsaných pod body 1), 2) odsuzujícího rozsudku jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. Podle přesvědčení obviněného nelze s ohledem na dobu, jež uplynula od jeho posledního odsouzení, usuzovat na splnění tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, a proto je aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. v jeho trestní věci chybná.
Takové výhrady obsahově naplňují dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda dovolání obviněného je v rozsahu těchto námitek důvodné.
Pro posouzení otázky, zda obviněný jednáním popsaným pod body 1), 2) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně naplnil znaky trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., spáchaných za podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., či nikoliv, jsou rozhodující skutky uvedené v tzv. skutkových větách výroku o vině pod body 1), 2) zmíněného rozsudku, případně rozvedené v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však mají i navazující tzv. právní věty výrokové části tohoto rozsudku.
Právě z těchto právních vět pod body 1), 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky trestných činů loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jichž se obviněný dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že (obviněný) jednak proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci [bod 1)] a jednak násilím donutil ženu k souloži [bod 2)] a těchto trestných činů se dopustil, ač již byl pro takové zvlášť závažné úmyslné trestné činy potrestán, neboť tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti uvedených trestných činů pro společnost.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body 1), 2) ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují – vedle zákonných znaků jmenovaných trestných činů – veškeré znaky nezbytné pro spolehlivé posouzení obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. Proto nemohly námitky obviněného stran existence tzv. materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy obstát.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný předmětného jednání dopustil skutky popsanými již shora pod body 1) a 2) výrokové části odsuzujícího rozsudku (ve spojení s návětou v posledním odstavci výroku).
Opíraje se o tam popsaná skutková zjištění, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy obou stupňů použitá právní kvalifikace jednání obviněného je přiléhavá a výstižná. Soudy prvního i druhého stupně důkladně zhodnotily a zohlednily všechny skutečnosti, jež jsou pro kvalifikaci jednání obviněného ve vztahu k zákonným předpokladům zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. podstatné, a jejich úvahám nelze vytknout žádných nedostatků.
K tomu je ovšem nejprve v obecné rovině třeba uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento (trestní) zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let (§41 odst. 2 tr. zák.).
Ve smyslu §42 odst. 1 tr. zák. horní hranice trestní sazby odnětí svobody stanovené v tomto zákoně se u zvlášť nebezpečného recidivisty zvyšuje o jednu třetinu. Zvlášť nebezpečnému recidivistovi soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody.
K obviněným zpochybňované tzv. materiální podmínce zvlášť nebezpečné recidivy Nejvyšší soud poznamenává, že tento znak záleží v prvé řadě v tom, že pachatel může být uznán za zvlášť nebezpečného recidivistu jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného (pozdějšího) trestného činu pro společnost. Je však třeba zdůraznit, že pokud jde o dobu, která uplynula od posledního odsouzení, pak z dikce citovaného ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. plyne, že tuto podmínku zákon výslovně uvádí toliko jako příklad skutečnosti, vzhledem k níž by byl stupeň společenské nebezpečnosti podstatně zvýšen.
Jinými slovy řečeno, z hlediska spolehlivého posouzení okolností významných pro závěr o existenci tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. (formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy obviněný nikterak nezpochybňoval) není rozhodné pouze a jen zjištění týkající se délky doby, jež uplynula od posledního odsouzení, jak se dovolatel mylně domníval. Délku této doby nelze ani nikterak předem vymezit či paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti a kdy už nikoli. Vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností v konkrétním případě (je zřejmé, že čím kratší doba uplynula od předchozího odsouzení, tím je spáchání dalšího zvlášť závažného úmyslného trestného činu pro společnost více nebezpečné), tzn. vedle doby, která od posledního odsouzení uplynula, je nutno hodnotit i délku doby od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody, neboť v průběhu výkonu tohoto trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat.
Odhlédnout nelze v této souvislosti ani od ostatních okolností spáchané trestné činnosti, zejména od její celkové závažnosti a povahy trestných činů, za něž byl pachatel v předchozích trestních řízeních potrestán, jeho chování ve výkonu trestu, způsob života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, délku trestu dříve uloženého i trvání jeho skutečného výkonu, páchání i jiných trestných činů v rozhodné době apod. Podstatným hlediskem je i komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, věku apod.
V této trestní věci je proto třeba vycházet ze zjištění soudů obou stupňů, že obviněný byl v minulosti opakovaně (nad rámec další méně závažné trestné činnosti) odsouzen a potrestán pro zvlášť závažné úmyslné trestné činy (konkrétně pro trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák.), a to rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 23. 5. 1990, sp. zn. 5 T 211/1989, k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 25. 6. 1990, sp. zn. 7 T 38/1990, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, a rozsudkem Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 14. 12. 1990, sp. zn. 1 T 26/1989, k trestu odnětí svobody v trvání šesti let (na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 byla celková délka uložených trestů snížena o dva roky), přičemž z výkonu těchto trestů odnětí svobody byl dne 30. 11. 1995 podmíněně propuštěn na zkušební dobu v trvání pěti let, která mu měla uplynout dne 30. 11. 2005. Nyní projednávaných skutků se obviněný dopustil v období toliko (necelých) tří let poté, kdy byl z výkonu trestu odnětí svobody pro předchozí tři zvlášť závažné úmyslné trestné činy podmíněně propuštěn, a navíc ve zkušební době podmíněného propuštění.
Předchozí odsouzení obviněného tak zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti nyní projednávaných trestných činů zejména proto, že obviněný byl nepřetržitě až do dne 30. 11. 1995 ve výkonu trestu odnětí svobody pro zvlášť závažné úmyslné trestné činnosti násilné povahy (z něhož byl, jak výše uvedeno, podmíněně propuštěn), na svobodě pobýval v mezidobí pouze po dobu necelých tří let a přesto se znovu dopustil zvlášť závažné trestné činnosti (jež je navíc shodná s charakterem trestného jednání, pro které byl předtím opakovaně odsouzen). Relevantní je v tomto ohledu také četnost nyní projednávaných útoků včetně razantního způsobu jejich provedení. Vedle toho je zapotřebí zmínit i odsouzení obviněného na základě rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 4. 1998, sp. zn. 20 T 24/1998, pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců.
V dalším je možné v plném rozsahu odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se otázkou splnění znaků zvlášť nebezpečné recidivy v tomto směru pečlivě zabýval. Ani tento soud námitkám obviněného, že posouzení jeho osoby jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák. je nedůvodné proto, že od jeho posledního odsouzení uplynula značná doba, nepřisvědčil. Ve shodě s názorem dovolacího soudu zmínil, že obviněný byl v roce 1990 odsouzen postupně pro tři zvlášť závažné úmyslné trestné činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. k trestům odnětí svobody v celkové výměře 11 let a šesti měsíců. Z výkonu trestů byl podmíněně propuštěn dne 30. 11. 1995 se stanovením zkušební doby na pět let. V této zkušební době spáchal další tři zvlášť závažné úmyslné trestné činy, a to trestný čin loupeže podle §235 odst. 1 tr. zák., znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Současně uvedený soud poukázal na další odsouzení obviněného na podkladě rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 4. 1998, sp. zn. 20 T 24/1998, a to pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., za nějž byl mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku. Správně pak dodal, že jednání obviněného popsané pod body 1), 2) výroku o vině napadeného rozsudku je typickým jednáním zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu §41 odst. 1. tr. zák. Tyto závěry nemá Nejvyšší soud důvod jakkoli zpochybňovat.
Zbývá dodat, že na závěru o důvodnosti hodnocení osoby obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty nemůže nic změnit tvrzení obsažené v podaném dovolání, že obviněný v současné době vede řádný život a dochází ze své vlastní iniciativy na protialkoholní léčení, neboť tyto skutečnosti jsou z pohledu zákonných znaků zvlášť nebezpečné recidivy zcela irelevantní.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. při předkládání spisu dovolacímu soudu učinil návrh, aby mu byl odložen výkon trestu odnětí svobody, nebyl tento návrh ze strany předsedy senátu Okresního soudu Plzeň – město učiněn. Bez takového návrhu se Nejvyšší soud nemohl podnětem obviněného zabývat. Pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a