ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1529.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1529/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2005 o dovolání obviněného A. M. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 7 To 312/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 2 T 337/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný A. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 2 T 337/2001, uznán vinným, že
„dne 1. 8. 2001 kolem 22:30 hodin v B., okr. B., v domě, přišel s plastovým kanistrem do obývacího pokoje, kde se v té době nacházela jeho žena společně s M. Z., který přišel na návštěvu, a z tohoto kanistru odšrouboval víčko a začal rozlévat hořlavinu na podlahu v kuchyni, držel v ruce zapalovač a křičel, ať návštěva vypadne, že zde nemá co dělat, poté, co jeho žena vyprovodila Z., přikázal jí, aby odemkla ložnici, vzal kanistr s jeho obsahem, o němž tvrdil, že je to hořlavina, polil ložní prádlo v ložnici, poté, co si jeho žena sedla ke stolu v jídelně a plakala, on k ní přistoupil, dal jí mobilní telefon do ruky a přikázal jí, ať napíše dětem, které byly v té době na dovolené v Ch., SMS zprávu, že ji načapal s chlapem v posteli a aby se s dětmi rozloučila, že on vyhodí barák do povětří a děti se nebudou mít kam vrátit, když odmítla jeho žena M. M. zprávu poslat, mobilním telefonem ji udeřil do ucha a způsobil jí zranění, následně odešla M. M. do ložnice s tím, že se jí chce spát, obžalovaný ji po chvilce následoval, vzal stolní lampu a svítil jí do obličeje se slovy, že spát nebude, když se pokusila M. M. z domu utéct balkónovými dveřmi, vtáhl ji za ruku do domu, povalil ji v ložnici na postel a zde přes její odpor jí svázal ruce za zády a nohy přes kotníky kabelem od telefonního přístroje a odešel odšroubovat vnitřní kliku od balkónových dveří, potom telefonní kabel na rukou a nohou své ženy přeřezal, chytil ji za ruku a se slovy „pojď M., já Ti slibuji, že to nebude bolet“ ji donutil jít do jídelny, kde ji nutil pít alkohol s tím, aby to necítila, že to vyletí do povětří, kolem 03:30 hodin, když odešel do dílny, M. M. tohoto využila a utekla na dvůr, kde se schovala a když obžalovaný zjistil, že jeho žena není v domě, odjel pryč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a odsoudil jej podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podmíněně odložil podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání tří let. Současně obviněnému uložil podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit poškozené Z. p. M. v. ČR, pobočka B., se sídlem B., na náhradě škody částku ve výši 447,- Kč.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které projednal Krajský soud v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2004, a usnesením sp. zn. 7 To 312/2004 jej jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. K. H. dovoláním, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. S poukazem na podané odvolání – jehož obsahem se soud druhého stupně prý vůbec nezabýval – obviněný setrval na svém tvrzení, že se žádného trestného činu nedopustil a že byl k uvedenému jednání vyprovokován ze strany své manželky M. M. (která jednala vždy impulzivně) a M. Z. se záměrem jej poškodit. Dovozoval, že opřel-li soud svůj závěr o jeho vině důsledně o výpovědi M. M. a svědka M. Z., které jsou údajně lživé a vnitřně zcela nekonsistentní, zatímco zcela stranou své pozornosti ponechal výpovědi svědků D. Ch. a Ing. J. U. (kteří měli potvrdit to, že M. M. chtěla dostat obviněného „do blázince nebo do kriminálu“), jednalo se o postup chybný. Zmínil také to, že na koberci nebyla nalezena přítomnost těkavých látek a že u jeho manželky nebyla objektivně zjištěna žádná zranění. Dále vytkl odvolacímu soudu, že se nedostatečně vypořádal se závěry znaleckého posudku vztahujícími se k osobnostním rysům jeho manželky a vyjádřil přesvědčení, že byl odsouzen nespravedlivě a v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej obžaloby zprostí.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření uvedl, že ačkoli obviněný podal své dovolání s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti namítl toliko vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadl soudem učiněná skutková zjištění. Vycházeje z těchto skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a aby tak učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání přitom vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud učinil rozhodnutí jiné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem námitky obviněného, pokud spáchání trestného činu, jímž byl uznán vinným, v celém rozsahu popřel s tím, že byl k uvedenému jednání cíleně vyprovokován ze strany své manželky M. M. a svědka M. Z., kteří jej chtěli tímto způsobem poškodit, stejně jako jeho argumenty, že soud chybně hodnotil provedené důkazy (resp. že nesprávně vyšel ze lživých a vnitřně rozporných výpovědí M. M. a M. Z., zatímco výpovědi svědků D. Ch. a Ing. J. U., výsledky odborné expertízy stran nepřítomnosti těkavých látek na kobercích a závěr znaleckého posudku svědčícím o emoční labilitě a impulzivním chování M. M. zcela opomenul), jsou ve své podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav věci. Obdobným způsobem je nutno hodnotit také námitky obviněného, že byl nespravedlivě odsouzen, že odvolací soud se náležitou měrou nezabýval jeho odvolací argumentací a že u M. M. nebyla zjištěna žádná zranění. Nejvyšší soud proto uzavřel, že v uvedeném rozsahu nejde v žádném případě o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky své výhrady orientoval primárně proti tomu, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav, a domáhal ze změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se žádného trestného činu nedopustil. Jinými slovy, obviněný změnu právní kvalifikace jeho jednání podmiňoval změnou skutkových zjištění, zatímco vůči právnímu posouzení skutku, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a následně potvrzen odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Domníval-li se obviněný rovněž, že soud v řízení porušil zásadu „in dubio pro reo“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že i tato výhrada směřuje do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a