ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1544.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1544/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. prosince 2005 o dovolání obviněného M. Á., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 1 To 42/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 9/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Á. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 49 T 9/2004, byli obvinění M. Á. a M. K. uznáni vinnými, že
„po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu fyzicky napadnout poškozeného M. D. v místě jeho trvalého bydliště, zneškodnit jej, prohledat jeho byt a odcizit větší finanční obnos, o němž se domnívali, že se tam nachází, společně dne 19. 6. 2004 kolem 16:00 hod. v K. – N. M., okres K., přišli k bytu v domě na ulici M., ve kterém je trvale hlášen k pobytu M. D., zazvonili na zvonek umístěný u vstupních dveří a současně zakryli rukou kukátko vstupních dveří a obžalovaný M. Á. si přes hlavu přetáhl dámskou punčochu, aby tak zabránil identifikaci jeho osoby ze strany poškozeného D., neboť tento je znal, a když M. D. otevřel vstupní dveře bytu, obžalovaný M. Á. jej vtlačil do prostor bytu a udeřil jej pěstí do obličeje tak velkou intenzitou, že v důsledku úderu poškozený D. upadl na podlahu bytu na břicho, obžalovaný Á. k němu přiskočil, následně jej přiklekl, držel mu ruce za zády, aby tak překonal jeho aktivní fyzický odpor, několikráte jej udeřil pěstí do celého těla, do hlavy a pokoušel se mu kolem krku omotat provaz a ucpat ústa obvazem, které měl za tím účelem při sobě, což se mu nepodařilo pro aktivní odpor poškozeného, dále jej doposud nezjištěným bodnořezným předmětem o délce čepele 4 – 5 cm dvakráte bodl do pravého boku, obžalovaný K. poškozenému rozbil o hlavu několik prázdných i plných skleněných lahví, kopali do něj, obžalovaný Á. mu udeřil hlavou o spodní skleněnou výplň dveří takovou intenzitou, že došlo k rozbití této skleněné výplně, ale když se poškozenému D. podařilo zvednout hlavu z podlahy a pronesl větu „já tě znám“, oba obžalovaní z obavy ze svého možného odhalení ihned z bytu uprchli, a to obžalovaný M. K. oknem obývacího pokoje bytu a obžalovaný M. Á. vstupními dveřmi bytu, aniž by stačili něco odcizit a tímto jednáním způsobili M. D. poranění v podobě tržně zhmožděné rány, lokalizované v levé týlní krajině hvězdicovitého tvaru o velikosti 3 cm, tržně zhmožděné rány příčného směru délky 4 cm v pravé týlní krajině, komplex oděrek a drobných ranek na čele, oděrek kůže na pravé tváři, řezné rány v dlani pravé ruky o délce 2 cm, drobných řezných ranek na vnitřní straně pravého ukazováku, řezné rány na hřbetní straně levého ukazováku v oblasti záprstního kloubu o délce 2 cm, řezné rány na hřbetní straně levého ukazováku o délce 2 cm, tržné rány na pravém koleni o délce 5 cm, tržné rány pod pravým kolenem o délce 1 cm, bodné poranění v oblasti bederní krajiny vpravo o délce 3 cm, bodné poranění v oblasti bederní až křížové krajiny u páteře o délce 4 cm, kdy bodný kanál zasahuje měkkými tkáněmi a je přibližně 4 – 5 cm dlouhý, přičemž ze soudně lékařského hlediska se jedná o zranění středně těžké, t. j. že průměrná doba léčení bude delší než 7 dnů, ale nepřekročí dobu 6-ti týdnů, a dále jednáním obou obžalovaných byla u poškozeného vyvolána posttraumatická stresová porucha s následnou dobou léčení do současné doby“.
Takto zjištěné jednání obviněných soud prvního stupně právně posoudil jednak jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to odsoudil obviněného M. Á. podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let nepodmíněně, pro jehož výkon jej za podmínek §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a obviněného M. K. podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. V dalším uložil oběma obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit společně a nerozdílně jednotlivým poškozeným náhradu škody.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, která projednal Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 11. 8. 2005, a usnesením sp. zn. 1 To 42/2005 je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. T. Ch. dovoláním, jež opřel o důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že ačkoli se na přípravě a organizaci v rozsudku soudu prvního stupně popsané trestné činnosti podíleli stejnou měrou celkem tři pachatelé (tj. včetně R. S., jehož soud od počátku chybně označil za svědka), k odsouzení došlo pouze u dvou z nich. Neúplnost skutkových zjištění se pak prý promítla i do následného nesprávného právního hodnocení předmětného skutku. Domáhal se právního posouzení jeho trestné činnosti toliko jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák., neboť tvrdil, že původním záměrem jeho jednání bylo pouhé vloupání se do bytu poškozeného (s jehož přítomností v tomto bytě nepočítal a byl jí zaskočen, a proto jej – nad rámec původního plánu – svázal). Dovozoval, že mezi použitým násilím a nedokonanou krádeží neexistuje příčinná souvislost. Dále obviněný poukázal na odlišnou verzi popisu událostí spoluobviněného M. K. a zmínil, že na základě provedených důkazů nebylo nade vší pochybnost zjištěno, který z obviněných rozbíjel skleněné lahve o hlavu poškozeného, ani kdo a jakým předmětem způsobil poškozenému bodné poranění na jeho těle (závěr soudu o tom, že to byl právě obviněný M. Á., je údajně pouhou domněnkou). Nesouhlasné stanovisko vyslovil také s mírou objasněnosti otázky vzniku posttraumatické poruchy u poškozeného s tím, že objektivita tvrzení poškozeného o úzkosti, poruchách spánku a emotivity v návaznosti na projednávanou trestnou činnost obviněných je neprokazatelná; příčinou úzkostných pocitů poškozeného podle jeho názoru nemusí být nutně vliv projednávané trestné činnosti obviněných, nýbrž stejně tak jí může být neuspořádaný život samotného poškozeného, který půjčuje okolním obyvatelům finanční částky za vysoké úroky, které pak na nich vymáhá.
Ze všech shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby „rozhodnutí soudu prvního stupně co do viny i uloženého trestu bylo zrušeno a nahrazeno novým, ve kterém bude dovolatel uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. a krádeže podle §247 tr. zák., neboť takové právní hodnocení prokázaných skutků se jeví býti více přiléhavým a odpovídá skutečnému respektování zásady in dubio pro reo“.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření uvedl, že ačkoli obviněný podal své dovolání s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti jeho konkrétní výhrady vycházejí z odlišného skutkového stavu, než k jakému dospěl nalézací soud. Dovolání tak fakticky směřuje toliko proti hodnocení provedených důkazů a soudem učiněným skutkovým zjištěním. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a aby tak učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání přitom vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud učinil rozhodnutí jiné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný ve svém dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z tohoto pohledu námitky obviněného, shledal-li naplnění deklarovaného důvodu dovolání v tom, že byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. na podkladě neúplných skutkových zjištění (zejména prý nebyla objasněna otázka, který z obviněných rozbíjel skleněné lahve o hlavu poškozeného a způsobil mu bodné poranění na těle, resp. co bylo příčinou vzniku posttraumatické poruchy poškozeného), že soud nevzal v potaz to, že se na přípravě a organizaci uvedené trestné činnosti podílel taktéž R. S., jehož soud chybně považoval toliko za svědka, ne za spolupachatele, stejně jako jeho tvrzení, že jeho primárním záměrem nebylo použít vůči poškozenému násilí a že jeho úmysl dopustit se trestného činu loupeže podle citovaného ustanovení neplyne z provedených důkazů, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav věci. Stejný charakter má rovněž ta argumentace obviněného, jíž se domáhal posouzení svého jednání jako trestného činu krádeže podle §247 tr. zák. [změny právní kvalifikace se v tomto směru domáhal pouze ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.] s poukazem na neexistenci přímé příčinné souvislosti mezi páchaným násilím a nedokonanou krádeží. Nejvyšší soud uzavřel, že v tomto případě nejde v žádném případě o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově uplatnil námitky skutkové, jimiž se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že právní kvalifikace jeho jednání jakožto trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. není na místě. Jinými slovy, obviněný svými výhradami nevyjádřil pochybnosti, které by měly právní charakter, ale jen takové, které směřují proti popsanému skutku, neboť namítl, že se skutek nestal tak, jak byl soudy zjištěn. Změnu právní kvalifikace svého jednání tak podmiňoval předestíráním vlastních skutkových okolností případu, zatímco vůči právnímu posouzení skutku, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně a následně potvrzen odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Z formulace konkrétních dovolacích námitek obviněného lze dále dovodit, že (obviněný) měl taktéž za to, že v uvedené trestní věci nebyla důsledně respektována zásada „in dubio pro reo“. K tomu je ovšem třeba uvést, že i tato výhrada směřuje do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a