ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1565.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1565/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2005 o dovolání obviněného R. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 2 To 91/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 7/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 10 T 7/2005, byl obviněný R. K. uznán vinným v bodě 1/ trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a v bodě 2/ trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., a za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo rozhodnuto rovněž o zabrání pistole ČZ 27 Browning, ráže 7.65 mm, 1 ks zásobníku, 12 ks nábojů ráže 7,65 mm. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 2 To 91/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině pod bodem 1. a ve výrocích o trestu a o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že v rozsahu tohoto zrušení obviněného uznal vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění upravených soudem druhého stupně dopustil tím, že „dne 23. 12. 2004 kolem 17:15 hod. v P., vstoupil do osobního automobilu Mazda 6 v hodnotě 552.000,- Kč s úmyslem se s ním projet a poté jej odstavit, přitom namířil na řidiče - poškozeného M. H. pistoli ČZ ráže 7.65 Browning s tím, že jde o přepadení a zbraň je nabitá, přiměl jej z osobního automobilu vystoupit a sám s ním odjel po území P., kde v M. ul. byl zadržen policejní hlídkou, neboť naproti domu havaroval, a na uvedeném osobním automobilu tak způsobil škodu 80.000,- Kč; přitom byl odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 3 T 378/98, pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, který vykonal 19. 4. 2004, a pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 16 T 64/98, pro trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. k dalšímu trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, z jehož výkonu byl 30. 9. 2004 podmíněně propuštěn“.
Za tento trestný čin a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2. nedotčen, jej odsoudil podle §234 odst. 1, §42 odst. 1, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Taktéž rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku vrchního soudu v návaznosti na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 10 T 7/05, podal obviněný R. K. prostřednictvím obhájce JUDr. F. P. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsahu svého dovolání obviněný především poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který vypracovala v nyní posuzované trestní věci znalkyně MUDr. M. H., podle něhož u něj nebyla zjištěna závislost na návykových látkách a nebylo navrhováno uložení žádného druhu ochranného léčení. S těmito závěry se obviněný neztotožnil, považoval je za nesprávné, a na dotvrzení svých odlišných názorů se odvolával na znalecký posudek vypracovaný v již pravomocně skončené trestní věci sp. zn. 14 T 133/98, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, pro obdobnou trestnou činnost, který zpracovali znalci MUDr. B. a MUDr. J., kteří učinili závěr, že při dalším zneužívání pervitinu dojde ke vzniku psychotických poruch, a proto navrhli uložení ochranného léčení protitoxikomanického ústavní formou. Svůj závěr o nesprávnosti znaleckého posudku zpracovaného znalkyní MUDr. M. H. obviněný zdůraznil tím, že při hlavním líčení u Městského soudu v Praze vypověděl, že kritického dne byl pod vlivem většího množství léků a navíc si „šňupnul“ dávku pervitinu. Pokud tato znalkyně, která byla přítomna u hlavního líčení, ani poté neshledala u dovolatele známky psychotické poruchy navozené pervitinem, a to, že je schopen od drogy abstinovat, označil jí vypracované závěry za neobjektivní. Soudu prvního stupně vytkl, že dokazování k jeho návrhu nedoplnil o nový znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, popřípadě posudek znaleckého ústavu, aby byly odstraněny rozpory mezi znaleckým posudkem MUDr. M. H. a znaleckým posudkem MUDr. B. a MUDr. J.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. 10 T 7/05, i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 2 To 91/05, a následně aby vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ve svém stanovisku po shrnutí stavu dokazování provedeného soudem prvního stupně a obsahu dovolání konstatovala, že je třeba souhlasit se závěry soudů obou stupňů, které náležitým způsobem vyhodnotily inkriminovaný znalecký posudek z odvětví psychiatrie. Jelikož z obsahu spisu zjistila, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a vyjádřila souhlas s tím, aby rozhodnutí bylo učiněno za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z těchto zásad lze dovodit, že dovolatelem namítané nedostatky musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nemohou jimi být vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.
Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito rozvedenými zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti způsobu a rozsahu ve věci provedeného dokazování a na jeho základě učiněným skutkovým zjištěním, jimiž zjevně usiluje o změnu právní kvalifikace. Své výhrady obviněný zaměřil především proti způsobu, jakým soud prvního stupně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil provedené důkazy, zejména znalecký posudek MUDr. M. H., o jehož závěry své rozhodnutí opřel, a který obviněný považuje za neobjektivní a nevěrohodný. Těmito výhradami obviněný zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, která byla následně potvrzena také soudem odvolacím, neboť v rozporu s nimi předkládá svou vlastní verzi obhajoby spočívající v tom, že v době spáchání trestného činu se nacházel pod vlivem návykové látky, a to jednak „… většího množství léků a navíc si „šňupnul“ dávku pervitinu“. Tato jeho argumentace však odporuje zjištěním, která vyplývají jak z dovoláním napadených rozhodnutí, tak i ze znaleckého posudku MUDr. M. H., jakož i z jejího vyjádření učiněného při hlavním líčení dne 3. 6. 2005 (č. l. 96 a násl., č. l. 188 a násl. spisu). Je tudíž zřejmé, že obviněný tvrdí zcela jiné skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení jeho viny, než jsou popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Z obsahu podaného dovolání tudíž v rozporu se zákonnými požadavky vyplývá, že námitky obviněného se primárně netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti závěrům znalkyně MUDr. H. popsaným ve znaleckém posudku, který zpracovala a o nějž soud odvolací opřel své rozhodnutí o vině obviněného. Obviněný svým dovolání tudíž brojí výhradně proti skutkovým zjištěním, k nimž na základě provedeného dokazování soudy obou stupňů dospěly.
V tomto případě proto nebyl materiálně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová