ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.889.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 889/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2005 o dovolání obviněného J. Z. nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 12 To 101/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 255/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 3 T 255/2003, byl obviněný J. Z. uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za toto trestné jednání byl podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné psychiatricko – sexuologické léčení ústavní formou.
Výše uvedený rozsudek napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 12 To 101/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 17. 5. 2003 kolem 03.00 hod. poblíž budovy G. B. N. v H. K., v úmyslu vykonat soulož s M. M., ji povalil na zem, svlékl ji a pokoušel se do ní vniknout ztopořeným údem, což se mu pro její odpor nepodařilo. Za tento pokus trestného činu jej podle §241 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ho zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Rovněž mu podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. uložil ochranné psychiatricko sexuologické léčení ústavní formou.
Proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. M. R. dovolání, které vymezil dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a že v rozsudku bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Oba takto označené dovolací důvody obviněný v obsahu svého dovolání opřel především o to, že soudy nižšího stupně nesprávně posoudily věrohodnost výpovědi poškozené M. M. Obsah její výpovědi sám označil za nevěrohodný a poukázal v podrobnostech na skutečnosti, z nichž takový závěr činí, když zejména zpochybnil jí popisovaný sled událostí předmětné noci a místa, na kterých se měla nacházet nebo údaje o intenzitě jeho útoku vůči ní. Pokud soudy pro své závěry o vině obviněného z její výpovědi vycházely, považoval takto učiněná skutková zjištění za nesprávná a nedostatečná. Naopak jako logickou a přesvědčivou vyhodnotil svou vlastní verzi skutkového děje a soudům vytkl, že pochybily, pokud k ní nedůvodně nepřihlédly. Za nedostatek též považoval, že se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nezabývaly rozpory ve svědeckých výpovědích a skutečnosti z nich vyplývající vyhodnotily k jeho tíži, tedy že nepostupovaly ve smyslu zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Neztotožnil se ani s argumentací nalézacího soudu, proč nebyly provedeny jím navrhované důkazy. Tuto výhradu vznesl zejména ohledně konfrontace mezi poškozenou a svědkem H. Další námitky zaměřil proti doplňku znaleckého posudku zpracovaného znalcem MUDr. Z., který označil za provedený v rozporu se zásadami stanovenými k vypracování znaleckých posudků a jejich doplňků a jako takový ho posoudil za nepoužitelný. Nebylo proto možné k němu jako k listinnému důkazu přihlížet, a to i proto, že znalec neměl k dispozici celý spis. Své výhrady obviněný vyjádřil taktéž k průběhu rekognice „in natura“ provedené dne 26. 8. 2003 a vyslovil názor, že v jejím průběhu nebyly dodrženy zásady tohoto procesního úkonu a soud k ní jako k důkazu neměl přihlížet, stejně jako k rekognici podle fotografie provedené v průběhu přípravného řízení i v řízení před soudem. Soudu prvního stupně mimo jiné vytkl, že neprovedl výslech poškozené a prověrku na místě, neboť neprovedením jejího výslechu před soudem se cítil být zkrácen na svých obhajovacích právech, protože mu bylo znemožněno klást poškozené otázky a vyjádřit se k její výpovědi. Závěrem dovolatel uvedl, že od počátku trestního stíhání svoji vinu popírá, nikdy uváděné skutečnosti neměnil, přičemž skutkový děj popisoval vždy podrobně a logicky, a tudíž jeho výpověď měl vzít soud prvního stupně za podklad svého rozhodnutí. Ze všech těchto důvodů shledal právní posouzení skutku nesprávným, neboť z provedeného dokazování nevyplývá, že by došlo ke spáchání trestného činu tak, jak je popsán ve výroku rozsudku napadeného dovoláním, ani že tento skutek spáchal obviněný.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
K předmětnému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že s obdobnou argumentací obviněného se zcela perfektně vypořádal již soud druhého stupně, a proto dovolání obviněného shledala zjevně neopodstatněným. Navrhla, aby jako takové bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., na který obviněný ve svém dovolání pouze odkázal, lze dovolání podat tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Obviněný však ve svém dovolání neuvedl žádné argumenty, které by takto zákonem vymezený důvod obsahově naplnily.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Dovolatelem namítané nedostatky proto musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí anebo v nezákonném uložení ochranného léčení, a nelze jimi vytýkat nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.
Z obsahu podaného dovolání v rozporu s těmito zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se primárně netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení nebo toho, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Výhrady dovolatele směřují výlučně proti způsobu, jakým soudy obou stupňů vedly dokazování a hodnotily provedené důkazy, zejména jednotlivé svědecké výpovědi a listinné důkazy, na jejichž základě následně učinily závěr o vině dovolatele.
Je tak zřejmé, že obviněný, byť v dovolání formálně deklaroval dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř., ve skutečnosti uplatnil námitky, jejichž prostřednictvím se domáhal především změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Z takové změny až následně vyvozoval, že se skutek kladený mu za vinu vůbec nestal, event. že se jej on nedopustil nebo že pro uložení ochranného léčení nebyly splněny stanovené zákonné podmínky. Namítl-li ve vztahu k rekognici provedené dne 26. 8. 2003 nedodržení procesních zásad při tomto úkonu, ani touto výhradou se nelze blíže zabývat, neboť obviněný nevytkl žádné konkrétní pochybení, jehož se orgány činné v trestním řízení měly dopustit. Jelikož se evidentně jedná o výhrady, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) nebo j) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Z. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová