ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.926.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 926/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2005 o dovolání obviněného P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 8 To 15/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 14/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. S. byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2004, sp. zn. 1 T 14/2004, uznán vinným, že
„poté, co se dne 21. 7. 2002 kolem 21:30 hodin v P., v M. ulici, seznámil s poškozenou L. B., poskytující sexuální služby za úplatu, dohodl se s ní na poskytnutí sexuálních služeb a osobním automobilem ji převezl do lesního prostoru v katastru obce Ř., okres P. – z., kde ji poblíž silnice v blíže nezjištěné době dne 21. 7. 2002 mezi 22:00 hodin až 24:00 hodin donutil se svléknout, a poté ji v úmyslu usmrtit fyzicky napadl za použití různých mechanismů, a to údery, bodnými ranami nožem, škrcením a přejetím osobním automobilem, přičemž poškozené způsobil zejména tržně zhmožděné rány v obličeji, vylomení zubů a zlomeninu alveorálního výběžku, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních, zlomeninu pravého velkého rohu jazylky, zlomeninu levého velkého rohu chrupavky štítné, krevní výron ve svalstvu na zadní ploše hrtanu, strangulační rýhy na krku, čtyři bodnořezné rány v oblasti pravého prsu pronikající do dutiny hrudní s průbodem středního laloku pravé plíce, čtyři bodnořezné rány pravé poloviny hrudníku, z nichž dvě pronikly do dutiny hrudní a dvě do dutiny břišní s bodným poraněním jater, čtyři bodnořezné rány pravé poloviny břicha pronikající do dutiny břišní s bodným poraněním jater, malé předstěry a pravé ledviny, bodnořeznou ránu pod pravou klíční kostí pronikající do podkoží, čárovité a kruhovité oděrky na hrudníku, břiše, pravém boku, pravém stehně a na zádech, přičemž poškozená v důsledku úrazového šoku při bodných ranách pravé plíce, jater a pravé ledviny na místě zemřela“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a podle §219 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu stanovil ochranné léčení sexuologické ústavní formou.
Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho prospěch taktéž jeho rodiče J. S. a Mgr. A. S. a bratr Ing. J. S. odvolání, která projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2005, a rozsudkem sp. zn. 8 To 15/2005 rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let; pro výkon tohoto trestu jej ve smyslu §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 4. 7. 2003, sp. zn. 1 T 414/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 11 To 368/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. L. S. včas dovolání, v němž odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění uplatněného důvodu dovolání obviněný spatřoval zejména v absenci důkazů spolehlivě svědčících o jeho vině a měl za to, že měl být obžaloby zproštěn. Namítl porušení práva na spravedlivý proces, zásady presumpce neviny a nerespektování ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud podle jeho názoru provedl neúplné a tendenčně zaměřené důkazy, jež následně nesprávně interpretoval a hodnotil jednostranně pouze ve prospěch obžaloby. Nedostatky shledal v tom, že závěr o vině se opírá především o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, a výpověď svědkyně L. D.; tuto výpověď prý nelze považovat za věrohodnou, neboť vykazovala četné vnitřní logické rozpory, jež obviněný ve svém podání podrobně rozebral (zmíněné rozpory se týkaly popisu chůze obviněného, jeho postavy, vystupování, oblečení, auta, apod.). Nesouhlasil se způsobem hodnocení jeho výpovědi ze strany soudu a uvedl, že závěr soudu účelovosti této výpovědi není podložen objektivními argumenty. Dále se podle §112 tr. ř. domáhal přečtení v dovolání vyjmenovaných úředních záznamů z přípravného řízení a vyslechnutí jejich zpracovatelů. Vytkl, že soud nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování a odmítnutí těchto důkazů v odůvodnění rozsudku řádně nezdůvodnil. Zpochybnil postup orgánů činných v trestním řízení při provádění rekognice a vyslovil názor, že rekognice nebyla provedena v souladu s ustanovením §104b tr. ř. Soud druhého stupně údajně pochybil, přihlédl-li ke znaleckému posudku vypracovanému znalcem Ing. A. M. (tento znalecký posudek předložil obviněný) pouze jako k listinnému důkazu (bez toho, aby jmenovaného znalce vyslechl). Trval na tom, že v době, kdy měl být předmětný trestný čin spáchán, nekouřil, a poukázal na to, že nebyly zajištěny žádné přímé stopy, bezprostředně svědčící o tom, že se této trestné činnosti dopustil právě on. Odmítl závěr soudu o tom, že měl jednat v tzv. programové agresi, a v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že k úmrtí poškozené došlo později, než je uvedeno v příslušném znaleckém posudku. Současně obviněný s odkazem na ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. navrhl, aby mu byl výkon uloženého trestu odnětí svobody odložen s tím, že bude akceptovat dohled probačního úředníka a bude se zdržovat na adrese svého trvalého bydliště.
Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 8 To 15/2005, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby jej podle §265m odst. 1 tr. ř. obžaloby zprostil.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Takové případné vyjádření dovolací soud v době svého rozhodnutí k dispozici neměl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s §41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dále třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Z tohoto pohledu námitky obviněného, že se uvedeného jednání nedopustil (neměl žádný motiv ani nevlastnil žádnou zbraň) a že způsob spáchání uvedeného trestného činu nevylučuje účast více pachatelů, jeho výhrady, že soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny a provedeny všechny potřebné důkazy ve smyslu ustanovení §89 a násl. tr. ř. (tj. zejména že soud v hlavním líčení nepřečetl úřední záznamy z přípravného řízení či nevyslechl znalce Ing. A. M., pořizovatele zmíněných úředních záznamů a obviněným navrhované svědky – přičemž neprovedení těchto důkazů náležitě nezdůvodnil), resp. že vycházel z nespolehlivých a neucelených důkazů (tj. zejména z nevěrohodné výpovědi svědkyně L. D. a znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie), které jednotlivě ani ve vzájemném spojení neprokazují, že trestný čin spáchal, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byl nalézacím soudem zjištěn skutkový stav a jak byly hodnoceny provedené důkazy. Stejným způsobem je nutné pohlížet i na ta tvrzení obviněného, že o jeho vině nesvědčí žádné přímé důkazy, že nebyl proveden důkaz vyhodnocením genetického profilu DNA, nebylo zjištěno vozidlo, jímž měla být poškozená v předmětný večer odvezena, a že orgány činné v trestním řízení blíže nevyhodnotily záznamy telekomunikačního provozu mobilního čísla registrovaného u sítě T. v době spáchání trestného činu a pominuly zabývat se výpisem z tzv. nekonečné telefonní karty sítě O. Nejvyšší soud uzavřel, že v uvedeném rozsahu nejde v žádném případě o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Charakter výhrad právních, jež by byly způsobilé deklarovaný důvod dovolání naplnit, nemají ani argumenty obviněného zpochybňující jednak dodržení zásady práva na spravedlivý proces podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a jednak zákonný postup orgánů činných v trestním řízení při provádění vyšetřování, zejména rekognice.
Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a následně potvrzen odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Jestliže obviněný rovněž poukazoval na to, že soudy v řízení porušily zásadu „in dubio pro reo“, pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů a nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo „in dubio pro reo“, které vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se právě jen otázek skutkových.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby předsedkyně senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. při předkládání spisu dovolacímu soudu učinila návrh, aby mu byl odložen, případně přerušen výkon trestu odnětí svobody, nebyl tento návrh ze strany předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze učiněn. Předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. srpna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a