ECLI:CZ:NS:2006:11.TCU.102.2006.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 17. srpna 2006 v neveřejném zasedání návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky na zápis odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů a rozhodl takto:
Podle §4 odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb. se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají údaje o odsouzení občanky České republiky Ž. P. , r. R. ,
I. rozsudkem Obvodového soudu Heidelberg, Spolková republika Německo, ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 10 Ds 21 Js 15895/02, a to pro trestný čin podvodu, pro pokus trestného činu podvodu a pro trestný čin padělání listin podle §22, §23, §53, §52, §263, §267 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a pěti měsíců,
II. rozsudkem Obvodového soudu Brandenburg an der Havel, Spolková republika Německo, ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 21 Ls 16/03 480 Js 36483/02, a to pro trestný čin podvodu a pro trestný čin padělání listin podle §263 odst. 1, §267 odst. 1, §25 odst. 1 druhý případ, odst. 2, §52, §53 trestního zákoníku Spolkové republiky Německo, k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Obvodového soudu Heidelberg, Spolková republika Německo, jenž nabyl právní moci dne 29. 11. 2004, byla Ž. P. uznána vinnou trestným činem podvodu, pokusem trestného činu a trestným činem padělání listin podle shora uvedených ustanovení právních předpisů Spolkové republiky Německo a odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a pěti měsíců.
Trestné činnosti, pro kterou byla Ž. P. odsouzena shora uvedeným rozsudkem Obvodového soudu Heidelberg, se dopustila podle zjištění uvedeného soudu tím, že:
1. dne 30. 1. 2002 spolu s W. E. navštívila v H. na adrese W. jeho bratra E. E. , kterému předložila soudní usnesení v českém jazyce ze dne 7. 1. 2002, které bylo paděláno, a předstírala, že z citovaného usnesení vyplývá, že jí na základě dědictví přísluší po smrti jejího otce částka ve výši 400 000 EUR, uložená u Komerční banky v Teplicích, přičemž lživě uvedla, že předpokladem pro vyplacení zděděné částky je předchozí úhrada dědické daně a poplatků. Poškozený E. E. odsouzené uvěřil a aby jí pomohl, předal jí na základě smlouvy o půjčce a proti stvrzence částku 10 000 EUR. Při podpisu uvedené smlouvy odsouzená předstírala, že bude schopna a ochotna ze zděděné částky půjčku splatit. I když se zavázala, že do týdne splatí poškozenému dvojnásobnou částku, než jakou si půjčila, tuto částku nesplatila a způsobila tak poškozenému škodu ve výši 10 000 EUR. Z obdržených 10 000 EUR následně odsouzená předala W. E. částku ve výši 4 500 EUR,
2. dopisem ze dne 13. 4. 2002, sepsaným neznámou osobou a podepsaným jménem odsouzené se dne 13. 4. 2002 opět obrátila na poškozeného E. E. , přičemž lživě předstírala, že zemřela její nevlastní sestra a opět žádala půjčit částku ve výši 10 000 EUR, přičemž v dopise slibovala vrátit částku ve výši 25 000 EUR, přestože měla od počátku v plánu po obdržení 10 000 EUR nesplatit ani tuto částku, a ani částku 25 000 EUR, a způsobit tak poškozenému škodu ve výši 10 000 EUR. Poškozený však odsouzené částku nepoukázal,
3. blíže nezjištěného dne před 10. 5. 2002, sepsala dopis, v němž uvádí odhadní cenu hotelu v L. a tento dopis podepsala jako advokát S. Tento dopis pak nechala zaslat E. E. , aby jej údajným dědictvím dále uváděla v omyl, přičemž dne 22. 5. 2002 W. E. na prosbu odsouzené, která využila jeho neznalosti, navštívil poškozeného E. E. a požádal ho, aby mu půjčil částku ve výši 5 000 EUR pro odsouzenou. W. E. , který o skutečném pozadí dědictví po nevlastní sestře odsouzené nic nevěděl, přitom poškozenému vysvětlil, že odsouzená k uskutečnění prodeje údajně zděděného hotelu v L. a obytného domu v C. potřebuje částku ve výši 5 000 EUR, kterou pak splatí. Odsouzená ovlivnila W. E. , aby předstíral její schopnost a ochotu dlužnou částku splatit. Poškozený předal W. E. požadovanou částku a ten ji pak dne 23. 5. 2003 předal odsouzené. Tím způsobila odsouzená poškozenému škodu ve výši 5 000 EUR,
4. H. E. J. P. , rozvedený manžel odsouzené, který o skutečném pozadí dědictví v České republice nic nevěděl, dne 28. 5. 2002 zavolal na prosbu odsouzené poškozenému E. E. , aby jej požádal o 1 500 EUR, aby mohl vyrovnat dluhy zesnulé sestry odsouzené, přičemž jej odsouzená ovlivnila v tom smyslu, aby předstíral její schopnost a ochotu dluh splatit. Poškozený požadovaný obnos poukázal,
5. na základě prosby H. E. J. P. poukázal dále poškozený E. E. odsouzené dne 3. 6. 2002 částku ve výši 5 000 EUR a dne 18. 6. 2002 částku ve výši 700 EUR.
Shora uvedeným rozsudkem Obvodového soudu Brandenburg an der Havel, Spolková republika Německo, jenž ve vztahu k odsouzené Ž. P. nabyl právní moci dne 6. 9. 2005, byla odsouzená uznána vinnou trestným činem podvodu a trestným činem padělání listin podle shora uvedených ustanovení právních předpisů Spolkové republiky Německo a odsouzena k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let.
Trestné činnosti, pro kterou byla Ž. P. odsouzena shora uvedeným rozsudkem Obvodového soudu Brandenburg an der Havel, se dopustil podle zjištění uvedeného soudu tím, že:
1. začátkem července 2002 nepravdivě namluvila svému manželovi H. E. J. P. , že v důsledku dědictví v České republice získala majetek a potřebuje pro dědické řízení peníze. Tímto způsobem jej přemluvila, aby si dne 23. 7. 2002 půjčil od firmy A. A. G. částku ve výši 2 500 EUR, přičemž mu předala kopie dokladů, které měly údajné dědictví doložit, ač věděla, že jsou falešné. Maje za to, že H. E. J. P. půjčku na základě dědictví ze dne 1. 8. 2002 splatí, vyplatil J. A. H. E. J. P. požadovanou částku, a ten ji neprodleně předal odsouzené, která ji odvezla do T.
2. Česká republika) a vydala ji svému tehdejšímu milenci, přičemž k vrácení peněz nedošlo, jak ostatně odsouzená předem zamýšlela,
3. dne 29. 7. 2002 se odsouzená a její manžel H. E. J. P. odebrali do bytu poškozeného R. P. , E. , B., kde odsouzená v rozporu s pravdou předstírala, že dědila v České republice, avšak k ujmutí se dědictví potřebuje peníze na právního zástupce. Na její prosbu vydal poškozený P. požadovanou částku H. E. J. P. , přičemž před vydáním peněz odsouzená předložila fotokopie dokladů, které měly údajné dědictví doložit. K vrácení peněz, v souladu s plánem odsouzené, nedošlo,
4. dne 12. 9. 2002 se odsouzená a její manžel H. E. J. P. opět odebrali do bytu poškozeného R. P. , E. B. , kde mu v rozporu s pravdou předstírali, že potřebují další půjčku ve výši 500 EUR, aby odsouzená mohla zaplatit dědickou daň a ujmout se tak svého dědictví v České republice. Poškozený P. vydal požadovanou částku H. E. J. P. v domnění, že odsouzená v blízké době získá dědictví a půjčené peníze mu vrátí. H. E. J. P. byl již od srpna 2002 informován odsouzenou, že žádné dědictví neexistuje. Jak bylo dopředu oběma zamýšleno,
odsouzená ani H. E. J. P. půjčenou částku poškozenému R. P. nevrátili,
5. dne 27. 9. 2002 vyhledala odsouzená společně s H. E. J. P. poškozeného E. T. v jeho bytě ve F. , B. , kde odsouzená v rozporu s pravdou uvedla, že zdědila hotel v C. potřebuje částku ve výši 5 100 EUR, aby mohla dědictví převzít. S vírou, že odsouzená částku během několika dnů vrátí, šel poškozený s H. E. J. P. do banky a provedl převod žádané částky. Předtím odsouzená vysvětlila svědkyni W. S. , životní partnerce poškozeného a matce H. E. J. P. , že si nemá dělat žádné starosti, neboť sdělení o dědictví je pravdivé. Jak bylo odsouzenou a H. E. J. P. od počátku společně zamýšleno, peníze, které jim byly převedeny, poškozenému nevrátili,
6. blíže nezjištěného dne v květnu 2003 přelepila odsouzená jméno na svém českém cestovním pase na „Ž. K. “ a podepsala povolení k pobytu se slovy „časově neomezený“, přičemž dále přelepila jméno svého přihlašovacího lístku, vystaveného primátorem města B. an der H. , jménem „Ž. R. K. “, a blíže nezjištěného dne mezi 19. 5. 2003 a 31. 5. 2003 předložila oba shora uvedené dokumenty při smluvních jednáních se zaměstnancem J. der S. E. –H. , S. , B. –S. , čímž chtěla zastřít svoji pravou identitu a vzbudit dojem, že se jmenuje Ž. K.
Ministerstvo spravedlnosti České republiky podalo dne 1. 8. 2006, pod sp. zn. 2899/2005–MO–M/13, podle §4 odst. 2 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen „zákon“), Nejvyššímu soudu České republiky návrh na zapsání výše uvedeného odsouzení německými soudy do evidence Rejstříku trestů České republiky. Tento návrh byl doručen Nejvyššímu soudu České republiky dne 3. 8. 2006.
Nejvyšší soud České republiky věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny zákonné podmínky pro zápis odsouzení cizozemskými soudy do evidence Rejstříku trestů.
Především je třeba uvést, že podle §4 odst. 2 zákona může Nejvyšší soud České republiky na návrh Ministerstva spravedlnosti České republiky rozhodnout, že se do evidence Rejstříku trestů zaznamenají též údaje o odsouzení občana České republiky cizozemským soudem, jestliže se týká činu, který je trestným i podle právního řádu České republiky a zápis do evidence je odůvodněn závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen. Dále je nutno připomenout, že pokud Nejvyšší soud České republiky rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence Rejstříku trestů, hledí se na takové odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky (§4 odst. 4 zákona).
Z podaného návrhu a z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že odsouzená je občankou České republiky, která byla ve dvou případech odsouzena cizozemským soudem, přičemž se jednotlivá odsouzení týkají skutků, jenž vykazují znaky trestného činu i podle příslušných právních předpisů České republiky (trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., resp. pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 a §250 tr. zák., a trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák.). Tím jsou splněny formální podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona.
V posuzované věci jsou dány i podmínky materiální povahy. Odsouzená Ž. P. se jednak opakovaně dopustila úmyslné majetkové trestné činnosti, přičemž v jednom případě dospěla její trestná činnost pouze do stadia pokusu, a v některých případech k uvedené trestné činnosti používala padělané soudní rozhodnutí a pozměněný cestovní doklad. Lze tedy její činnost označit za závažnou ve smyslu §4 odst. 2 zákona. Pokud jde o druh trestu, byly jí v obou případech uloženy již poměrně citelné tresty odnětí svobody. Lze tedy dovodit, že podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona týkající se závažnosti činu a druhu uloženého trestu jsou splněny.
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky vyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch