ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.112.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 112/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. května 2006 o dovolání obviněného P. F. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 30. května 2005, sp. zn. 2 To 387/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 102/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 3. 2005, sp. zn. 1 T 102/2003, byl obviněný P. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému J. B. na náhradě škody částku 1.290.000,- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byl tento poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podkladem pro to bylo v podstatě zjištění, že dne 1. 5. 2001 ve V. M., okres V., uzavřel s J. B. smlouvu o vzájemném zápočtu pohledávek, kterou se zavázal J. B. uhradit částku 1.290.000,- Kč, kterou J. B. dlužil Ing. I. E., přičemž obviněný dlužil Ing. I. E. částku 1.200.000,- Kč, a tato dohoda byla antidatována dnem 1. 10. 1995 a současně podepsal směnku na částku 1.290.000,- Kč splatnou dne 1. 9. 2001, dlužnou částku však neuhradil a ani to neměl v úmyslu.
K odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o nepodmíněnosti trestu odnětí svobodu a způsobu jeho výkonu a sám rozhodl tak, že se výkon trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odkládá za současného vyslovení dohledu, a to na zkušební dobu tří let, přičemž obviněnému bylo též stanoveno, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. F. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co zrekapituloval závěry soudů obou stupňů namítl, že „… uvedený skutek neměl být posouzen jako trestný čin a měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.“ Uvedl, že soudy se nezabývaly tím, zda předmětná směnka má všechny náležitosti podle směnečného zákona a dostatečně se nevypořádaly s rozpory ve výpovědích poškozeného B. učiněných jednak v předchozí trestní věci vedené proti dovolateli u Krajského soudu v Brně, jednak v nyní posuzované trestní věci. Tyto rozpory jsou natolik zásadní, že poškozený B. měl být trestně stíhán pro nepravdivost jedné z nich. Oba soudy dále pochybily, když ten fakt, že předložené listiny (zejména smlouva o zápočtu a potvrzení o vyrovnání pohledávek) byly antidatovány poškozeným B. vyhodnotily v neprospěch dovolatele. Navíc se důkladně nevypořádaly ani s věcným obsahem těchto listin. Přitom v předchozí trestní věci u Krajského soudu v Brně svědek Ing. E. potvrdil, že poškozený B. mu písemně sdělil, že jeho pohledávka byla započtena. Vzhledem k těmto námitkám pak dovolatel dospívá k závěru, že napadené rozhodnutí trpí nesprávnou právní kvalifikací, a proto navrhl jeho zrušení, stejně jako zrušení jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně s tím, aby věc byla přikázána Okresnímu soudu ve Vsetíně k novému projednání a rozhodnutí.
Z obsahu písemného vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že dovolací námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť v zásadě směřují do oblasti skutkových zjištění a dovolatel se jimi domáhá jiného hodnocení důkazů. Námitka týkající se platnosti předmětné směnky je pro posouzení věci irelevantní. Naproti tomu však má za to, že na základě tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit existenci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. a v tomto lze spatřovat extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením věci. Z tohoto pohledu navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Přitom je třeba zdůraznit, že dovolací soud je oprávněn podrobit svému přezkumu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí pouze v tom rozsahu a jen z těch důvodů, které jsou uvedeny v dovolání. V řízení o dovolání se neuplatňuje revizní princip, na jehož základě by bylo povinností dovolacího soudu zabývat se správností napadeného rozhodnutí bez ohledu na obsah opravného prostředku, jímž dovolatel vymezil rozsah přezkumné činnosti.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z pohledu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže uvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví), jež mohou být pak podrobněji rozvedena, popř. doplněna v odůvodnění soudního rozhodnutí.
Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku vadného hodnocení vykonaných. Na základě toho pak dovozuje, že se posuzovaný skutek vůbec nestal a proto se dovolává toho, aby byl obžaloby zproštěn s ohledem na ustanovení §226 písm. a) tr. ř. Ani v nejmenším nenamítá rozpor mezi skutkovými zjištěními obou nižších soudů a jimi použitou právní kvalifikací (a ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností). Z výše již rozvedeného obsahu dovolání obviněného je totiž zřejmé, že jeho výtky se koncentrují výhradně jen do otázky údajné nesprávnosti hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, a to ve vztahu k výpovědím svědků J. B. a Ing. I. E. a k posouzení obsahu některých listin (především smlouvy o zápočtu pohledávky), popřípadě soudům vytýká, že se některými důkazy zabývaly nedostatečně (např. náležitostmi směnky).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Námitky, o něž je dovolání opíráno, proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík