ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.160.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 160/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 24. února 2006 dovolání obviněného Z. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. září 2005, sp. zn. 7 To 94/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 1/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2005, sp. zn. 4 T 1/2005, byl obviněný Z. M. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti let. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Podkladem odsuzujícího rozsudku bylo zjištění, že obviněný Z. M. dne 5. 9. 2004 kolem 01:30 hod. ve S. n. Ú., u čerpací stanice B., při jízdě osobním autem Honda Civic, které řídil po předchozím požití alkoholických nápojů, když měl v krvi nejméně 1.43 g/kg alkoholu, v úmyslu donutit policisty PČR, a to Bc. K. U. a J. Z., oděné do stejnokroje PČR a reflexních vest s nápisem PČR, kteří jej z důvodu jízdy vysokou rychlostí v rámci výkonu pravomoci veřejného činitele předepsaným způsobem zastavovali červeným světlem, aby uskočili před jedoucím vozidlem a v úmyslu jim tím zabránit v provedení silniční kontroly jeho vozidla a vytvořit si možnost útěku, najížděl tímto automobilem proti oběma policistům rychlostí 120 až 130 km/hod., když v rámci nesprávného vyhodnocení situace a požitého alkoholu změnil směr jízdy vlevo a následně vpravo a levou stranou přední části svého vozidla srazil Bc. K. U., v tom okamžiku již utíkajícího z jeho jízdní dráhy a způsobil mu mnohočetné poranění, zejména traumatickou amputaci levé dolní končetiny pod kolenem, zlomeninu baze lební, zhmoždění mozku, zlomeninu levé stehenní kosti, zlomeninu pánve s narušením pánevního kruhu, poranění bederní páteře a četné tržně zhmožděné rány; následkem toho pak K. U., přes neodkladně poskytnutou odbornou lékařskou pomoc, téhož dne v 08:30 hod. zemřel.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jak obviněný Z. M., tak v jeho neprospěch krajský státní zástupce v Hradci Králové, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. září 2005, sp. zn. 7 To 94/2005, tak, že se obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítají.
Proti shora označenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný Z. M. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jež opřel o dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím druhé alternativy dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že podle názoru dovolatele Vrchní soud v Praze jako soud odvolací neodstranil vadu rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že právní posouzení správně zjištěného skutkového stavu je v rozporu s ustanovením hmotného práva, tedy v rozporu s trestním zákonem. Dovolatel má za to, že z něj nelze dovodit úmyslnou formu jeho zavinění na vzniku dopravní nehody, a to ve vztahu ke způsobenému smrtelnému následku. Ve shodě s podaným odvoláním znovu konstatoval, že v posuzované věci přichází do úvahy v podstatě tři skutkové podstaty, které obviněný mohl svým jednáním naplnit. V případě úmyslného najíždění na policistu, pokud by jeho úmysl alespoň v eventuální formě zahrnoval i usmrcení policisty, by se jednalo o trestný čin vraždy, kterým byl obviněný ostatně uznán vinným původním rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. 3. 2005. V případě, že subjektivní stránka spočívala v úmyslném jednání ve vztahu k najíždění na policistu, zatímco způsobený následek, tedy usmrcení policisty, by bylo výsledkem zavinění pouze nedbalostního, pak by se jednalo o trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák., a byl by správný rozsudek soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud v napadeném rozhodnutí.
Podle názoru dovolatele však existuje též další alternativa, podle níž je celý nehodový děj výsledkem pouze nedbalostního zavinění, takže zjištěné jednání obviněného vykazuje znaky jen trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Úmysl obviněného se podle této dovolací námitky vztahoval pouze k požití alkoholu a následnému řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, což je jednání podřaditelné pod skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. Následné jednání spočívající v úmyslném ujetí z místa dopravní nehody bez poskytnutí pomoci poškozenému by bylo možno posoudit jako trestný čin neposkytnutí pomoci ve smyslu §208 tr. zák. V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že pro posouzení jeho jednání jako trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 tr. zák. by muselo být zjištěno, že úmyslně najížděl na policistu. Důkazy opodstatňující takový závěr však provedeny nebyly. Naopak vykonané dokazování nasvědčuje nedbalostní formě zavinění ve vztahu ke smrtelnému zranění policisty. Nebylo zjištěno, že obviněný najížděl na policistu U., nýbrž ve skutečnosti se mu snažil vyhnout tak, že jel směrem vlevo a jen shodou okolností tímto směrem prchal i policista, který se cítil být ohrožen, a v důsledku překřížení drah vozidla řízeného obviněným a běžícího policisty došlo k nehodě. S ohledem na podnapilost obviněného a značnou rychlost jeho vozidla nebylo prokázáno, že najížděl úmyslně do míst, kudy se v budoucnu bude pohybovat poškozený. Podle názoru dovolatele je důkazní situace taková, že po spatření policisty se mu počal obviněný vyhýbat vlevo a po zjištění, že tímto směrem se pohybuje i policista, začal brzdit, ovšem reakční doba způsobená i značnou opilostí byla taková, že začal brzdit teprve 1,5 m před místem střetu, přičemž prvotní impuls vedoucí k brždění nastal 75 m před místem střetu, a již od tohoto okamžiku lze zaznamenat začátek snahy obviněného zabránit střetu s policistou. Tyto skutečnosti dostatečně negují, byť eventuální, úmysl najíždět na policistu. Proto je vyloučeno posoudit jeho jednání jako úmyslný trestný čin podle §155 tr. zák. V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že podané dovolání pokládá za zjevně neopodstatněné a navrhuje jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z obsahu vyjádření se dále podává, že dovolací důvody byly obsahem již odvolání obviněného, přičemž s jeho argumentací se dostatečným způsobem vypořádal už odvolací soud. Obviněný projevil úmysl nepodrobit se silniční kontrole a vyhnout se jí za každou cenu, a to i najížděním autem na zakročující příslušníky PČR. Užil tak násilí v podobě najíždění na policisty vozidlem jedoucím vysokou rychlostí, které za této situace je zbraní ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák., přičemž ohrožoval zakročující policisty v jejich postavení veřejných činitelů (§89 odst. 9 tr. zák.) s úmyslem působit na výkon jejich pravomoci. Tyto znaky zahrnuje úmyslné zavinění obviněného, přičemž případný těžší následek jeho jednání v podobě těžké újmy na zdraví či smrti je zapříčiněn nedbalostní formou zavinění ve smyslu §5 písm. a) tr. zák., neboť věděl, že zakročující policisty svým způsobem jízdy ohrožuje, ale bez jakéhokoliv přiměřeného důvodu spoléhal na to, že se jim vyhne a ujede, aniž jim způsobí nějakou újmu na jejich zdraví.
Nejvyšší soud České republiky poté, co shledal, že dovolání obviněného vykazuje všechny zákonem požadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel vytýká soudům, že neakceptovaly pro něj nejpříznivější možnost právního posouzení správně zjištěného skutkového stavu věci pouze jako nedbalostního trestného činu ublížení na zdraví ve smyslu §224 odst. 1, 2 tr. zák. /v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. a ve vícečinném souběhu s trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák./.
Dovolatel sice konstatuje, že skutkový stav věci byl soudy správně zjištěn a že tedy neuplatňuje námitky ve smyslu neúplnosti či nesprávnosti soudy učiněných skutkových zjištění, ovšem současně tyto skutkové závěry evidentně přehlíží v částech podstatných pro právní posouzení věci, resp. interpretuje je ve smyslu jím předkládaného právního názoru. Proto je třeba znovu zdůraznit, že podle zjištění obsaženého v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně obviněný řídil v nočních hodinách v podnapilém stavu (nejméně 1,43 g/kg alkoholu) osobní automobil, přičemž jel v obci rychlostí nejméně 120 km/hod. a právě z důvodu jízdy vysokou rychlostí byl předepsaným způsobem zastavován řádně označenými příslušníky PČR. Na tuto situaci reagoval tak, že se záměrem vyhnout se provedení silniční kontroly nezastavil, ale naopak najížděl tímto rychle jedoucím autem na příslušníky policejní hlídky. V důsledku tohoto jeho jednání pak došlo ke střetu s poškozeným policistou K. U. a k jeho smrtelnému zranění. Tato skutková zjištění, která soud prvního stupně velice pečlivě a přesvědčivě rozvedl v odůvodnění svého rozsudku, s nimiž se v plném rozsahu ztotožnil i odvolací soud, pak podle názoru Nejvyššího soudu byla podřazena i pod zákonu odpovídající právní kvalifikaci. Na základě těchto skutkových závěrů se soudy též náležitě vypořádaly s namítanou otázkou existence zavinění ze strany obviněného a jeho formy, když právní závěr o úmyslu obviněného násilím působit na výkon pravomoci veřejného činitele opřely o skutková zjištění (srov. č. 60/1972 Sb. rozh. tr.) vyplývající z provedeného dokazování – např. z obsahu svědeckých výpovědí J. Z. a I. G., posudku znaleckého ústavu A. atd. Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje, a proto může v podrobnostech odkázat na obsah odůvodnění rozhodnutí jak soudu prvního stupně (zejména str. 18 - 24), tak soudu odvolacího (str. 3 - 4). Lze tak uzavřít, že výše popsané skutkové závěry nižších soudů mající spolehlivou oporu ve výsledcích provedeného dokazování nedovolují učinit jiný právní závěr, než že obviněný úmyslně užil násilí vůči službu konajícím příslušníkům policie (tedy jízdu autem v podobě najíždění na ně) se záměrem vyhnout se provedení silniční kontroly, kterou v souladu se zákonem ve vztahu k němu prováděli řádně označení příslušníci PČR (tedy osoby v postavení veřejných činitelů ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák.) a že takové jednání je za výše popsaných okolností nutno pokládat za spáchání činu se zbraní ve smyslu §89 odst. 5 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 36/1976-I. Sb. rozh. tr.). Obviněný takto jednal jako řidič motorového vozidla v nočních hodinách, kdy řídil v podnapilém stavu a jel v obci vysokou rychlostí podstatně převyšující rychlost povolenou. Za těchto okolností si obviněný byl vědom i toho, že tímto jednáním může dojít k porušení zájmu na ochraně lidského života či zdraví a na jeho straně nebyly žádné takové okolnosti, pro které mohl důvodně spoléhat, že se tak nestane /§5 písm. a) tr. zák./. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že nižšími soudy učiněná skutková zjištění byla správně posouzena jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. Dovolací námitky obviněného jsou tak zjevně neopodstatněné. Pokud tedy dovolatel nabízel alternativu mírnější právní kvalifikace skutku, tak mu nebylo možno přisvědčit, a to dílem také proto, že ve vztahu k okolnostem vztahujícím se k subjektivní stránce vychází poněkud z jiných skutkových zjištění, než která učinily oba soudy ve věci dosud činné.
Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. M. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík