ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1308.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 1308/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce K. P. M. V. – P. J. Ř. b. b. b. P. M. z h. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, zastoupené advokátem, o uložení povinnosti změny stavebně-technického vymezení budovy a jejího následného vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 108/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č. j. 14 Co 640/2005-132, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č. j. 14 Co 640/2005-132, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. listopadu 2005, č. j. 30 C 108/2003-117, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byla žaloba podle §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), odmítnuta. Dle názoru odvolacího soudu musí být vymezení práv a povinností obsažených v žalobním petitu natolik přesné a určité, aby jejich převzetí do výroku rozhodnutí činilo takovýto exekuční titul materiálně vykonatelným. Žalobce ve svém žalobním podání požaduje uložení povinnosti žalované změnit stavebně-technické vymezení jím specifikované budovy „v souladu se stavebně-technickými předpisy“, takto definovaná povinnost vylučuje úspěšné nařízení nuceného výkonu, jelikož podmínky žalobcem takto požadované činnosti nejsou vůbec definovány. Obdobný závěr o materiální nevykonatelnosti žalobního petitu odvolací soud dovozuje také z té části, kterou se žalobce domáhá uložení povinnosti žalované vyklidit tu část nemovitosti, která však dosud z právního hlediska neexistuje. Byl-li žalobce podle §43 odst. 1 o.s.ř. ze strany soudu vyzván k náležité úpravě žalobního petitu a takové výzvě nevyhověl, pak soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobu odmítl.
Žalobce v dovolání uvedl, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítá, že se jím vznesenou žádostí o prodloužení lhůty k doplnění (úpravě) žalobního podání soud prvního stupně nikterak nezabýval. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o neurčitosti - a z tohoto dovozované nevykonatelnosti - jím uplatňovaného žalobního návrhu, neboť tento považuje za zcela konkrétní. Když odvolací soud jeho znění vytýká neurčitost pojmu „v souladu se stavebně-technickými předpisy“, pak přehlíží skutečnost, že konkrétní podmínky stavební činnosti stanoví ve stavebním řízení až stavební úřad, jenž vychází ze stavebně-technických předpisů a není proto jakkoliv vázán definováním podmínek při realizaci stavebně-technického vymezení budovy ze strany žalobce či soudu. Došlo-li by k doplnění žalobního návrhu podle požadavků soudu, bylo by právě takovéto rozhodnutí materiálně nevykonatelné, neboť by jeho realizaci bránily závazné podmínky provedení a užívání stavby, které jsou - následně - stanoveny stavebním úřadem ve stavebním povolení; nadto zdůrazňuje, že uskutečnění odvolacím soudem vznášeného požadavku je nereálné a právně nemožné. K závěru odvolacího soudu co do nevykonatelnosti části žalobního návrhu na vyklizení nemovitosti namítá, že neexistence kolaudačního rozhodnutí je relevantní toliko pro určení lhůty k jejímu vyklizení, která počíná běžet od okamžiku právní moci předmětného kolaudačního rozhodnutí. Protože je žalobce přesvědčen o tom, že jím navržený žalobní návrh je materiálně vykonatelný, navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby (§239 odst. 3 o.s.ř.) a je také i důvodné.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §43 o.s.ř. vyzve předseda senátu usnesením účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne.
Ze spisu se podává, že soud prvního stupně dne 22. září 2005 při jednání (viz Protokol o jednání z téhož dne, č.l. 113) usnesením žalobce vyzval, aby (vedle dalšího) ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě 15 dnů doplnil žalobní návrh o konkrétní způsob, kterým má žalovaná změnit stavebně technické vymezení zde určené budovy, zejména pak o způsob, rozsah a technologii požadované změny a to tak, aby pro případný výkon rozhodnutí byl výrok navržený žalobcem materiálně vykonatelný; současně také žalobce poučil o následcích nikoli řádného a včasného nesplnění uvedené výzvy. Žalobce svým podáním ze dne 4. října 2005, doručeným soudu prvního stupně dne 6. října 2005 (viz č. l. 115 spisu), požádal o prodloužení stanovené lhůty o jeden měsíc, přičemž tuto žádost zdůvodnil potřebou zpracování potřebných schémat architektem, včetně předchozího zaměření na místě samém a posouzení reálnosti dělení z hlediska konstrukčně-stavebního. Nezbytnost potřeby prodloužení soudem uložené lhůty shledával taktéž v nutnosti získání předběžného stanoviska od odboru památkové péče a příslušného stavebního úřadu. Soud prvního stupně svým usnesením ze dne 13. října 2005, č. j. 30 C 108/2003-117, žalobu odmítl, přičemž o podané žádosti nerozhodl a z odůvodnění předmětného usnesení se nepodává, že by tuto žádost jakýmkoliv způsobem zohlednil. Obdobným způsobem postupoval také odvolací soud, když o odvolání věcně rozhodl, aniž by se s žádostí žalobce jakkoliv vypořádal.
Jak již – opakovaně – připomínal dovolací soud ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2003, sp. zn. 20 Cdo 1588/2003), lhůta soudem určená v usnesení podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. k opravě nebo doplnění podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité, je lhůtou soudcovskou (§55 o.s.ř.), jíž lze (usnesením) prodloužit, a to i po jejím uplynutí. Prominutí zmeškání této lhůty podle §58 o.s.ř. sice nepřichází v úvahu, ale její marné uplynutí nezpůsobuje nemožnost vytčené vady podání odstranit později, dokud soud z jejich neodstranění nevyvodí zákonem předvídané následky. Závěr, že pro vadu podání nelze v řízení pokračovat, je závěrem, který se z povahy věci váže k tomu objektivně určenému stavu řízení existujícímu v době, kdy jej soud vyslovuje. Z uvedeného však nelze dovodit, že návrh účastníka, jímž žádá o prodloužení lhůty k odstranění vad podání, by mohl soud bez dalšího pominout. Přestože proti usnesení o určení, prodloužení nebo neprodloužení soudcovské lhůty není přípustné odvolání (§202 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), není důvodu netrvat na tom, aby se soud i k takovému návrhu procesně relevantním způsobem vyjádřil (srov. závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1999, pod poř. č. 27).
Z výše uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že pokud soud prvního stupně žádost o prodloužení lhůty stanovené k upřesnění žalobního návrhu zcela pominul a žalobu podle §43 odst. 2 o.s.ř. odmítl, mohl odvolací soud usnesení věcně potvrdit jen za předpokladu, že žádost o prodloužení lhůty sám posoudí a dospěje k závěru, že je neoprávněná, popř. že jí bylo fakticky (bez vydání usnesení, a to oddálením vyvození zákonem předpokládaných důsledků o lhůtu požadovanou účastníkem k doplnění) soudem prvního stupně vyhověno. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně žádosti žalobce nevyhověl ani fakticky (procesně reagoval již po devíti dnech od obdržení žádosti žalobce) a odvolací soud shora naznačeným způsobem nepostupoval a rozhodl, aniž se s žádostí o prodloužení lhůty náležitě vypořádal, bylo řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dalšími námitkami obsaženými v dovolání, jež jsou podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. se dovolací soud – se zřetelem k výsledku řízení a z toho plynoucí nadbytečnosti – již nezabýval.
Z uvedeného je proto zřejmé, že řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a dovolatel své podání uplatnil právem. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty druhé za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil, a protože důvody zrušení platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
V dalším řízení bude soud postupovat způsobem výše naznačeným, přičemž právní názor dovolacího soudu je pro další průběh řízení závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud také o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. července 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu