ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1873.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1873/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Středního odborného učiliště stavebního, Odborného učiliště a Učiliště K. V., zastoupeného advokátem, proti povinnému O. Z., zastoupenému advokátkou, pro 11.431,- Kč s příslušenstvím zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 27 E 584/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2005, č.j. 11 Co 729/2004-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 18. 12. 2003, č.j. 27 E 584/2001-46, kterým Okresní soud v Karlových Varech zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí (nařízeného podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 z 26. 9. 2000, sp. zn. 12 C 82/97, k vydobytí pohledávky 11.431,- Kč s příslušenstvím zřízením soudcovského zástavního práva na specifikovaných nemovitostech usnesením ze dne 20. 6. 2001, č.j. 27 E 584/2001-7, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 12. 2001, č.j. 14 Co 734/2001-19). Odvolací soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 12 C 82/97 zjistil, že podkladové rozhodnutí bylo povinnému doručeno na adresu P., na které převzal v průběhu nalézacího řízení i další písemnosti, přestože „žádal obesílání na jím určenou adresu v SRN.“ Povinný neprokázal, že údaje na doručence jsou nesprávné, a důkazy nepodložená námitka, že v rozhodné době se v místě doručování nezdržoval, je natolik obecná, že řádné doručení podkladového rozhodnutí náhradním způsobem (§47 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000) není s to vyvrátit. Okolnost, že Městský soud v Praze v jiném (exekučním) řízení dovodil opak (že podkladové rozhodnutí není vykonatelné, protože povinnému nebylo řádně doručeno), považoval odvolací soud za bezcennou, neboť „každý soud provádějící výkon rozhodnutí (exekuci) je oprávněn zkoumat, zda vykonávané rozhodnutí je … vykonatelné,“ a „závěry, k nimž dospěje, jsou závazné jen pro jím vedené řízení.“ Na podkladě zjištění shora uvedeného uzavřel, že důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu §268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), není dán.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž ohlašuje důvod vyjádřený v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). V místě, kam mu bylo vykonávané rozhodnutí doručováno, se nezdržoval, nalézacímu soudu sdělil, že bydlí v Německu, a pokud přebíral písemnosti na adrese v Praze, tak jen proto, že zde bydlí příbuzní, kteří ho o zásilkách vyrozuměli. Znovu připomněl, že Městský soud v Praze v exekučním řízení vedeném pro vymožení téže pohledávky dospěl k závěru opačnému, tedy že podkladové rozhodnutí vykonatelné není (v tom spatřuje splnění podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se může týkat jen právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. předpokládá); dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tímto důvodem a jeho obsahovou konkretizací je pak dovolací soud podle §242 odst. 3, věty první, o.s.ř., vázán).
Závěr, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 12 C 82/97, je po stránce formální vykonatelný, je závěrem právním (založeným na užití ustanovení §159, §161, §162 o.s.ř.); jeho přezkum v dovolacím řízení je možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění týkající se okolností, za nichž byla písemnost doručována. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které k přípustnosti dovolání, jež může být založena jen úvahou o zásadním právním významu, nemohou vést.
I když dovolatel zpochybnil (právní) závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; jinými slovy, závěr, že podkladový rozsudek se dosud nestal vykonatelným, vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž (v souladu s procesními pravidly) dospěl odvolací soud. Tvrdí-li dovolatel, že se v místě, kam mu byly písemnosti doručovány, nezdržoval, případně další skutečnosti vztahující se k přebírání zásilek, uplatňuje námitku nikoli právní nýbrž skutkovou, jež přípustné hledisko pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu (a dovolání přípustné), nezakládá.
Výsledek exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 19 Nc 3894/2002 není pro posouzení přípustnosti dovolání v souzené věci relevantní. Ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. totiž předpokládá rozdílné řešení právních otázek a nikoliv situace, kdy právní závěry odvolacích soudů jsou diformní proto, že vycházejí z rozdílných skutkových zjištění (jaké jsou ve fázi, kdy se rozhoduje o nařízení, popř. zastavení výkonu /exekuce/, právní důsledky toho, že vykonávané rozhodnutí nebylo účinně doručeno, odvolací soudy nejednotné nebyly).
Lze uzavřít, že dovolání přípustné není, a proto je Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněnému náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a povinný na jejich náhradu nemá právo).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu