ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.1957.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1957/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné R. H., proti povinnému P. H., provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 116/2000, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2004, č. j. 20 Co 339/2004-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím odvolací soud potvrdil usnesení ze dne 31. 7. 2000, č. j. 34 E 116/2000-14a, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil exekuci podle §351 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž (podle obsahu dovolacích výhrad) oponuje závěru o způsobu nařízeného výkonu rozhodnutí ukládáním pokut, za správný způsob výkonu rozhodnutí k vynucení vymáhané povinnosti pokládá udělení povolení oprávněné, aby si dala práci, o kterou jde, provést někým jiným nebo si ji provedla sama, a to na náklad povinného. Jako další dovolací důvody uplatnil, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále ještě, že rozhodnutí, které je podkladem pro výkon rozhodnutí je věcně nesprávné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále též jen „o.s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení §238a o.s.ř.; o žádný z případů zde uvedených však v projednávané věci nejde. Použitelnost ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b) až f) citovaného ustanovení (a tedy ani písmenu d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §239 o.s.ř., protože odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1/) a povinný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil (odstavec 2/).
Zbývá posoudit, zda jsou splněny podmínky ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., jež přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) spojují s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání, dovolatelem nebyly tvrzeny a nepodávají se ani z obsahu spisu, v důsledku čehož tímto ustanovením přípustnost dovolání doložit nelze.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; oprávněné, jíž by příslušela náhrada, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu