ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2132.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2132/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné L. – B., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému J. D., o nařízení exekuce pro částku 2.124.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 Nc 4604/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci z 12. 4. 2005, č. j. 35 Co 632/2004-27, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Usnesením z 2. 8. 2004, č.j. 15 Nc 4604/2004-3, ve znění opravného usnesení z 3. 9. téhož roku (č.l. 9) nařídil okresní soud na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora.
K odvolání povinného, odůvodněnému tvrzením, že se od prosince 2003 do konce července 2004, tedy i v červnu roku 2004, kdy mu byl doručován podkladový směnečný platební rozkaz, v místě doručování, tedy ve svém trvalém bydlišti v Č. L. dlouhodobě nezdržoval, jelikož v té době bydlel u svého přítele M. H. v P., pak krajský soud – s odůvodněním, že zde není vykonatelný exekuční titul, jelikož k exekuci navržený platební rozkaz nebylo možno doručit uložením na poště – rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Svůj závěr o formální nevykonatelnosti titulu odůvodnil zejména zjištěními učiněnými z výpovědí svědků M. H. a M. B., jež kvalifikoval jako věrohodné, „bezrozporné“ a korespondující jak sobě navzájem, tak účastnické výpovědi povinného.
V dovolání oprávněná namítá především nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje v – podle ní nesprávném – výkladu ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř. v rozhodném znění. Skutkový závěr odvolacího soudu (viz druhá věta prvního odstavce čtvrté strany napadeného rozhodnutí /č.l. 28 versa/), že „…povinný se v době doručování exekučního titulu na adresu ‚Ž.‘ na této adrese nezdržoval, protože se v té době trvale zdržoval na adrese P., si totiž nelze (podle jejího názoru) ve světle nesprávného výkladu §46 odst. 4 o.s.ř. vyložit jinak, než tak, že povinný – protože se v době doručení trvale zdržoval na adrese P., nezdržoval se trvale na adrese, na které mu byl doručován exekuční titul“. Naopak při správném výkladu ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř. by odvolací soud podle jejího názoru musel pro právní závěr o nemožnosti uplatnění fikce podle tohoto ustanovení mít prokázáno, že povinný se v místě doručení skutečně nezdržoval, a to ani „např. po přechodnou dobu, tak, aby si mohl doručovaný exekuční titul vyzvednout“. V důsledku nesprávného výkladu ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř. pak odvolací soud – podle jejího názoru opět nesprávně – posoudil i „otázku unesení důkazního břemene“.
Naplnění dalšího dovolacího důvodu, nyní podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, oprávněná dovozuje z toho, že ani jeden ze svědků slyšených odvolacím soudem „netvrdil a nepotvrdil, že by se povinný (v P.) měl skutečně zdržovat i v době rozhodné, tedy v době, kdy mu byl exekuční titul doručován“. Podle jejího názoru z výpovědí těchto svědků vyplynulo pouze to, že se povinný měl na adrese P., zdržovat převážně. Stejně tak podle dovolatelky jediný konkrétní důkaz, že by se v rozhodné době zdržoval na adrese jiné než té, na které mu byl exekuční titul doručován, nepředložil ani povinný.
Konečně vadu řízení podle §241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. oprávněná spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud – ač podle ní výslechy obou svědků a povinného představovaly rozsáhlejší doplnění dokazování – namísto zrušení usnesení soudu prvního stupně (jenž při svém rozhodování vycházel pouze z obsahu spisu a žádná další šetření ohledně skutečností týkajících se doručení exekučního titulu neprováděl) toto rozhodnutí v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení změnil.
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu o nedostatku formální vykonatelnosti podkladového rozhodnutí, odůvodněný závěrem, že je – protože se povinný v předmětné době v místě doručování nezdržoval – nebylo možno doručit uložením na poště podle §46 odst. 4 o.s.ř. Dále pak je úkolem dovolacího soudu zodpovědět otázku, zda rozhodnutí skutečně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a konečně otázku, zda řízení vskutku trpí vadou podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., již oprávněná spatřuje v porušení zásady dvouinstančnosti.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dán není. Dovozuje-li totiž oprávněná, že závěr odvolacího soudu (o tom, že se povinný v předmětné době v místě doručení nezdržoval) „si nelze vyložit jinak“, než jak jej ve druhém odstavci třetí strany dovolání (č.l. 32) vykládá ona (viz též poslední odstavec první strany tohoto rozhodnutí), nemá její výklad oporu v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Skutkový závěr odvolacího soudu, že „…povinný se v době doručování exekučního titulu na adresu ‚Ž.‘ na této adrese nezdržoval, protože se v té době trvale zdržoval na adrese P.“, (č.l. 28) totiž nutno vykládat v kontextu následujícího odstavce napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud zdůraznil, že „účinky tzv. náhradního doručení podle §46 odst. 4 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2004 mohly nastat jen za podmínky, že se povinný v místě doručení skutečně zdržoval“, a v němž dále – po provedení důkazů a po jejich zhodnocení (v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř.) – uzavřel, že „tato podmínka splněna nebyla“. Vyložil tedy ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř. – v souladu se standardní judikaturou – ve smyslu faktického stavu.
Dovolací argumentace, že ani jeden ze svědků slyšených odvolacím soudem „netvrdil a nepotvrdil, že by se povinný (v P.) měl skutečně zdržovat i v době rozhodné, tedy v době, kdy mu byl exekuční titul doručován“, že (podle jejího názoru) z výpovědí těchto svědků vyplynulo pouze to, že se povinný měl na adrese P., zdržovat převážně, a že jediný konkrétní důkaz, že by se v rozhodné době zdržoval na adrese jiné než té, na které mu byl exekuční titul doručován, nepředložil ani povinný, je kritikou samotného hodnocení důkazů. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz §132 o.s.ř.) jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.
Dán není ani poslední namítaný dovolací důvod (podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jehož naplnění oprávněná spatřuje v porušení zásady dvouinstančnosti řízení.
Z usnesení ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002 pod poř. č. 25, vyplývá, že okolnosti významné pro závěr, že je podkladové rozhodnutí vykonatelné (případně že nikoli), zjišťuje soud i v případě, že je opatřeno tzv. doložkou vykonatelnosti (potvrzením o vykonatelnosti ve smyslu §261 odst. 2 o. s. ř., resp. §41 ex. ř.), je-li její věcná správnost jakkoli zpochybněna (což se v daném případě – odvolacím tvrzením povinného – stalo). Přitom je pravidlem, že soud vychází ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, popřípadě ze skutečností o okolnostech doručení, zjištěných pomocí šetření, které provedl; ačkoli nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení §122 a násl. o. s. ř.
Pro odvolací řízení, jež je ovládáno principy tzv. neúplné apelace, je příznačné (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod poř. č. 166), že zvláštnímu režimu je zde podrobeno hodnocení tzv. novot, tj. skutečností nebo důkazů, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně; platí, že na nich nelze - až na výjimky (podle §205a odst. 1 písm. a/ až f/ o. s. ř.) – založit řádný odvolací důvod (§205 odst. 2 o. s. ř.), a nemohou být úspěšně namítány ani jinými účastníky řízení, než je odvolatel (§211a o. s. ř.). K těm novotám, jež jsou výjimečně přípustné, pak může odvolací soud přihlédnout jen tehdy, když byly uplatněny (§212a odst. 3 o. s. ř.).
Zákon výslovně stanoví, že popsaný režim se neuplatní ve věcech uvedených v §120 odst. 2 o. s. ř. (srov. §205a odst. 2, §211a, §212a odst. 3 o. s. ř.); věci výkonu rozhodnutí podle §251 až §271 o. s. ř., resp. věci exekucí podle §35 a násl. ex. ř., mezi nimi vyjmenovány nejsou.
Z §254 odst. 4 o. s. ř. se však podává (a odpovídá to také zásadě zakotvené v ustanovení §253 odst. 1, 2 o.s.ř., že výkon rozhodnutí, a tedy i exekuci, soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného a mimo jednání), že v odvolání v těchto věcech lze uvádět nové skutečnosti a důkazy. Vznesl-li povinný námitku neexistence vykonatelného exekučního titulu (pro vady při jeho doručování) teprve v odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce (vydanému bez jednání a jeho slyšení), uplatnil ji při prvním úkonu, který mu v exekučním řízení příslušel, a je tedy jen logické, že odvolací soud, jenž na základě samotného tvrzení odvolatele (že se v rozhodné době v místě doručení nezdržoval) ještě neměl důvod rozhodnutí soudu prvního stupně rušit, navržené důkazy provedl. Protože dokazování – jemuž byl přítomen zástupce oprávněné, který se tak k němu mohl vyjádřit, případně navrhnout jeho doplnění, a to i k věrohohodnosti důkazů – spočívající (pouze) ve výpovědích povinného a dvou svědků k otázce, kde se povinný zdržoval v době doručování exekučního titulu, nelze mít za „rozsáhlejší“ ve smyslu ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř., a protože je bylo možno provést bez průtahů, pak – dospěl-li odvolací soud jeho hodnocením k závěru, že provedenými důkazy odvolací tvrzení povinného prokázáno bylo, a že tudíž není namístě dokazování dále doplňovat – není porušením zásady dvouinstančnosti řízení, jestliže odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil a věc mu nevrátil (k čemuž ostatně vzhledem k tomu, jak provedené důkazy zhodnotil, neměl ani důvod), nýbrž že je podle §220 odst. 2 o.s.ř. změnil; na uvedeném přitom nemůže nic změnit ani formální okolnost, že dokazování proběhlo teprve před odvolacím soudem, zatímco soud prvého stupně (jak uvádí dovolatelka) „pouze vycházel z obsahu spisu.“
Dovolatelčin odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu z 24. 3. 1999, sp. zn. 212 Cdo 1901/1998, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2000 pod poř. č. 36, je nepřípadný, jelikož „skutkovými zjištěními, která soud prvního stupně neučinil“, má Nejvyšší soud na mysli taková „skutková zjištění, která soud prvního stupně neučinil“, ač je učinit měl; o kterýžto případ však – z povahy exekučního řízení – jít v souzené věci nemůže, jelikož při nařizování exekuce mimo jednání a bez slyšení povinného soud prvního stupně vychází z presumpce správnosti doložky vykonatelnosti titulu (jakožto veřejné listiny /viz usnesení Nejvyššího soudu z 25. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1257/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod poř. č. 167/), takže k tomu, aby činil jakákoli skutková zjištění k prokázání opaku ještě v této fázi exekučního řízení nemá důvod.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněné prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O případných nákladech vzniklých povinnému v dovolacím řízení bude rozhodnuto v režimu ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb. (§87 a násl. exekučního řádu).
V Brně dne 25. dubna 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu