ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2211.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2211/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného J. O., proti povinnému M. S., zastoupenému advokátkou, pro 18.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. Nc 4964/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 16. 2. 2004, č.j. 23 Co 86/2004-14, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 21. 7. 2003, č.j. Nc 4964/2003-3, kterým okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora. Odvolací soud dovodil, že všechny předpoklady pro nařízení exekuce jsou splněny, a zejména uzavřel, že k exekuci navržený platební rozkaz je formálně i materiálně vykonatelný.
V dovolání – aniž uvádí (a to ani poukazem na zákonné ustanovení), z čeho dovozuje jeho přípustnost, a o jaké dovolací důvody je opírá – povinný uvádí, že proti platebnímu rozkazu nepodal odpor, jelikož „nepochopil zcela, co takový platební rozkaz znamená, a čekal na nařízení jednání“, a namítá, že „nikdy žádný dlužní úpis nepodepsal“. Za „velmi podivné“ považuje i to, že by si půjčoval částku 18 000,- Kč na pouhé čtyři dny. Vzhledem k „pochybnostem o právní moci platebního rozkazu“ navrhuje zrušení rozhodnutí exekučních soudů obou stupňů a „přerušení řízení s tím, že bude poučen o možnosti podání návrhu na obnovu řízení, ve kterém by žalobce byl vyslechnut a bylo by provedeno řádné dokazování“.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinný (jenž ostatně pojem „zásadní právní význam“ ani nepoužil) se však otázkou přípustnosti dovolání nezabýval a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl; hodnocením samotných námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Namítá-li dovolatel, že žalobci „nikdy žádný úpis nepodepsal, případně že písmo, jímž je dlužní úpis psán, ani podpis na něm uvedený nejsou jeho, zpochybňuje pouze věcnou správnost k exekuci navrženého platebního rozkazu. Ten však soud při nařízení exekuce oprávněn přezkoumávat po stránce věcné není; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č.j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, č.j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62).
Má-li povinný dále za to (viz poslední odstavec druhé strany dovolání /č.l. 33/), že „jsou pochybnosti o právní moci platebního rozkazu,“ jednak není takovéto obecné, dále nijak neodůvodněné vyjádření pochybností relevantním uplatněním způsobilého dovolacího důvodu, jednak sám povinný existenci takovéto pochybnosti vyvrací v předchozím odstavci dovolání, kde výslovně říká, že exekuce byla povolena na základě pravomocného – tedy nutně doručeného – platebního rozkazu, a jednak by taková námitka (navíc charakteru skutkového, tedy k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilá) v odvolání nevznesená byla uplatněním tzv. skutkové novoty, v dovolání ovšem nepřípustným (§241a odst. 4 o.s.ř.).
Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.
V Brně dne 25. dubna 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu