ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2651.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2651/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné Š. P., zastoupené advokátkou, proti povinnému V. P., vyklizením, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 Nc 5626/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2005, č.j. 26 Co 52/2005-19, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil krajský soud usnesení ze dne 2. 12. 2004, č.j. 12 Nc 5626/2004-12, jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce vyklizením. Odvolací soud dospěl k závěru, že nabízený náhradní byt neodpovídá bytové náhradě určené exekučním titulem, neboť není zajištěn na dobu neurčitou. Jelikož právo bydlení povinného v dosavadní nemovitosti bylo odvozeno od jeho rodinněprávního vztahu k oprávněné, nebylo časově omezeno, a proto použití §6 odst. 1 zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 102/1992 Sb.“), nepřichází v úvahu.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ a odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá oprávněná nesprávné právní posouzení věci. Podle jejího názoru z právních předpisů nelze jednoznačně dovodit, že nezbytným znakem každého náhradního bytu musí být jeho zajištění na dobu neurčitou. Opačný názor by znamenal pro oprávněné nemožnost byt vyklidit, neboť v současné ekonomické situaci se nájemní smlouvy na dobu neurčitou prakticky neuzavírají. V souzené věci navíc nešlo o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nýbrž o ochranu vlastnictví k nemovitosti, v níž povinný setrvával bez právního důvodu, a právní názor odvolacího soudu je proto nepřípustným zásahem do vlastnického práva. Odvolacím soudem citované ustanovení §6 zákona č. 102/1992 Sb. se na danou věc nevztahuje. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. V návrhu nájemní smlouvy k náhradnímu bytu shledal několik rozporů proti dobrým mravům, zejména dočasné užívání předmětu nájmu, požadavek, aby smlouvu nejdříve podepsal (a v ní potvrdil, v jakém stavu byt převzal) a teprve poté si mohl byt prohlédnout, a možnost užívat byt maximálně se dvěma dalšími osobami. Dosud nedošlo ani k vyrovnání investic vložených do rodinného bytu za trvání manželství.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Ačkoli oprávněná argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesla, jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Je výrazem ustálené soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 6, ročník 2000 pod č. 68, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 255/2005), že u bytových náhrad, jimiž jsou přiměřený náhradní byt, náhradní byt nebo náhradní ubytování, je podmínka jejich zajištění z časového hlediska splněna pouze tehdy, je-li náhrada zajištěna na dobu neurčitou. Zajištění bytové náhrady na dobu určitou se připouští pouze v případě uvedeném v §6 zákona č. 102/1992 Sb.; dočasný charakter má rovněž přístřeší (§712 odst. 5, věta třetí, obč. zák.). O žádný z těchto případů však v souzené věci nejde. Okolnosti ekonomického rázu (k nimž patří dovolatelkou namítaná praktická nemožnost zajistit nájemní smlouvu na dobu neurčitou) jsou v této souvislosti bez právního významu.
Jelikož odvolací soud posoudil otázku časového charakteru nabízené bytové náhrady v souladu s ustálenou praxí, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o.s.ř.; povinnému však ve stadiu dovolacího řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu