ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2728.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 2728/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného statutárního města O., proti povinnému P. V., pro částku 800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 47 Nc 6624/2005, o dovolání Mgr. Ing. R. O., soudního exekutora, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 27. 4. 2006, č. j. 40 Co 381/2006-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud jednak (výrok I.) odmítl odvolání exekutora pověřeného provedením exekuce proti výroku I. usnesení okresního soudu z 11. 1. 2006, č. j. 47 Nc 6624/2005-26, jímž byla exekuce k návrhu povinného zastavena, a to s odůvodněním, že k odvolání do výroku o zastavení exekuce není soudní exekutor oprávněn (§218 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/), a jednak (výrok II.) usnesení okresního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů exekuce potvrdil s odůvodněním, že odvolání exekutora do tohoto výroku je nedůvodné.
Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl exekutor dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání – a to ani do odmítavého ani do potvrzujícího výroku – není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání (nikoli tedy usnesení, jímž by bylo potvrzeno či změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci zastavení exekuce podle §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.), ani usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 3. 10. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1712/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2002 pod poř. č. 196).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné rovněž, jelikož jím napadené usnesení není – ani v odmítavém ani v potvrzujícím výroku – rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod pořadovým číslem 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod poř. č. 88).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, ostatním účastníkům, jež by jinak měli podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z účastníků nemá.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu