ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2737.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2737/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města V., zastoupeného advokátem, proti povinnému M. K., prodejem movitých věcí, pro 3.875,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 10 E 100/2005, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. července 2005, č. j. 5 Co 1154/2005-28, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. července 2005, č. j. 5 Co 1154/2005-28 a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. března 2005, č. j. 10 E 100/2005-19 v části, v níž byl návrh, kterým se oprávněný domáhal nařízení výkonu rozhodnutí podle vykonatelných exekučních titulů - bloků na pokutu města Vodňany ze dne 30.1.2002, číslo 510284 série Ac a číslo A 00021085 série CA/1995 ze dne 19.1.2004 prodejem movitých věcí povinného pro pohledávku ve výši 2.500,- Kč, zamítnut (výrok V.) se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 775/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2002, pod poř. č. 4), podle kterého bloky a pokutu vystavené oprávněným nejsou materiálně vykonatelné, neboť neobsahují lhůtu ke splnění povinnosti. Odvolací soud nezpochybňuje tvrzení oprávněného, že povinný převzal část bloku na pokutu, ve které je na zadní straně otištěno poučení o způsobu zaplacení pokuty, o lhůtě její splatnosti a o následcích nezaplacení pokuty, oprávněný však předložil soudu jen tu část bloku, která, která poučení o splatnosti neobsahuje a soud může vycházet jen z obsahu té listiny, která je mu jako titul pro výkon rozhodnutí předložena.
Oprávněný ve včasném dovolání namítl, že bloky na pokutu na místě nezaplacené jsou vydávány Ministerstvem financí, a to by mělo být zárukou správnosti těchto tiskopisů. Povinný - jakožto pachatel přestupku - svým podpisem na soudu předložené části pokutového bloku stvrdil, že část pokutového bloku s poučením o zaplacení pokuty, lhůtě splatnosti a o následcích jejího nezaplacení převzal; uvedené náležitosti navíc obsahovala dodatečná výzva zaslaná povinnému v souladu s ustanovením §75 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů.
Dovolání v dané věci je přípustné.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v §237 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
V dané věci nepochybně požadavek otázky po právní stránce zásadního významu, jíž dovolatel formuluje, naplněn je, neboť odvolací soud rozhodl rozdílně od judikatury dovolacího soudu v obdobných případech.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že k výkonu rozhodnutí navržené pokutové bloky (tituly pro výkon rozhodnutí) nelze vykonat proto, že v nich není poučení o lhůtě splatnosti uložené pokuty. Právě správnost takového názoru zpochybňuje dovolatel, když namítá nesprávné skutkové závěry a právní hodnocení, ke kterým došel odvolací soud. Odvolací soud podle odůvodnění svého rozhodnutí přitom ani zjištění o obsahu vykonávaných rozhodnutí nečinil, přesto – ve zjevném vztahu ke svému právnímu názoru vymezujícím okruh relevantních náležitostí pokutového bloku - vychází skutkově z toho, že vykonávané rozhodnutí uváděné náležitosti prokazatelně nesplňuje.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejde tím o jakoukoli skutkovou výhradu; v dovolacím řízení jsou významné zásadně jen námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že (naopak) pominul skutečnosti, které v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby dle §133 až §135 o.s.ř.
Z pohledu §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže obstát (nemá oporu ve spisu) skutkový závěr odvolacího soudu, že ve vykonávaných rozhodnutích chybí poučení o lhůtě splatnosti jimi uložené pokuty, odvolací soud totiž skutkový stav titulů zjevně nijak nezjišťoval.
Již v usnesení ze dne 29.4.2004, sp. zn. 20 Cdo 2136/2003, Nejvyšší soud vyložil, že okolnost, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud zásadně neprovádí dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nevylučuje, že i zde může vyvstat potřeba přijmout závěr, který je svojí povahou zjištěním skutkovým; k tomu slouží zásadně (v tomto stadiu řízení o výkon rozhodnutí) specifické procesní prostředky, pro něž je příznačný zvláštní důraz na formu (srov. kupř. §256 odst. 2, §262 odst. 2, §335 odst. 1, §343 odst. 3 o.s.ř.). To ale neznamená, že v dovolacím řízení (obecně) nelze uplatnit skutkovou námitku; přiměřené užití dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (argument neúplnosti skutkových zjištění) nebo podle §241a odst. 3 o.s.ř. (argument jejich nesprávnosti) je i zde k dispozici.
Blokové řízení, které je v zákoně o přestupcích upraveno v ustanoveních §§84 až 86, je zvláštním druhem řízení o přestupcích; představuje zkrácený způsob vyřizování přestupků jako správních deliktů. Pokuty v blokovém řízení jsou oprávněny ukládat a vybírat správní orgány, v jejichž působnosti je projednávání přestupků, a osoby jimi pověřené a dále orgány určené zákonem o přestupcích nebo jiným zákonem (§84 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb.). Na pokutových blocích se vyznačí, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena (§85 odst. 4 věta druhá zákona č. 200/1990 Sb.). Nemůže-li pachatel přestupku zaplatit pokutu na místě, vydá se mu blok na pokutu na místě nezaplacenou s poučením o způsobu zaplacení pokuty, o lhůtě její splatnosti a o následcích nezaplacení pokuty; převzetí tohoto bloku pachatel přestupku potvrdí (§85 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb.). Bloky k ukládání pokut (pokutové bloky) vydává Ministerstvo financí České republiky (§85 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.).
Bloky fakticky sestávají ze dvou částí. V části A jsou uvedeny rubriky k zápisu údajů o tom, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta uložena, část B pak obsahuje poučení o způsobu zaplacení pokuty, lhůtě splatnosti a následcích případného nezaplacení, čemuž v části A pokutového bloku odpovídá rubrika, podle které pachatel přestupku svým podpisem stvrzuje, že převzal blok a složenku na pokutu na místě nezaplacenou.
Proti uložení pokuty v blokovém řízení se nelze odvolat (§84 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb.).
Podle ustanovení §51 zákona č. 200/1990 Sb. se na řízení o přestupcích vztahují obecné předpisy o správním řízení (tj. správní řád), avšak jen tehdy, není-li v zákoně o přestupcích nebo jiném zákoně stanoveno jinak.
Odvolací soud nedostatek titulů spatřuje v nedostatku poučení o lhůtě splatnosti uložené pokuty; zjevně a správně přitom vychází argumentačně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4.2001, sp. zn. 21 Cdo 775/2000, uveřejněného pod č. 4/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Tak se sice zabýval otázkou materiální vykonatelnosti z hlediska nezbytných náležitostí pokutového bloku jako titulu, jenž má být vykonán (v duchu závěrů výše uvedeného judikátu), avšak posuzoval ji výlučně ve vztahu k obsahu dokladů, které byly oprávněným k návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí předloženy; stranou však ponechal možnost, že jimi nemusel být obsah vlastního (skutečně vydaného) rozhodnutí v úplnosti vystižen.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že uložení pokuty v blokovém řízení a vydání bloku na pokutu na místě nezaplacenou, nemůže-li pachatel přestupku zaplatit pokutu na místě, představují akty vydané příslušným správním orgánem, osobou jím pověřenou, popřípadě orgánem určeným zákonem č. 200/1990 Sb., nebo jiným orgánem, s cílem autoritativně zasáhnout do právních vztahů osoby obviněné z přestupku jako účastníka řízení o přestupku; jde tedy o správní rozhodnutí (rozhodnutí orgánu státní správy nebo samosprávy) mající podobu individuálního správního aktu. Současně Nejvyšší soud dovodil, jaké obsahové a formální náležitosti takové rozhodnutí vydané v blokovém řízení (blok k ukládání pokuty, blok na pokutu na místě nezaplacenou) musí splňovat, aby se jednalo o vykonatelné správní rozhodnutí; nemůže-li pachatel přestupku zaplatit pokutu na místě, musí rozhodnutí v blokovém řízení (blok na pokutu na místě nezaplacenou) obsahovat též poučení o způsobu zaplacení pokuty, o lhůtě její splatnosti a o následcích nezaplacení. Převzetí bloku pachatel přestupku potvrdí; na pokutových blocích se rovněž vyznačí, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena (srov. §85 odst. 4, větu druhou, §85 odst. 1, 3 zákona č. 200/1990 Sb.). Zároveň bylo dovozeno, že ustanovení §85 odst. 3 a 85 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb. je třeba považovat za lex specialis vůči ustanovení §47 správního řádu a §77 zákona č. 200/1990 Sb., a proto je třeba považovat za nesprávný závěr, pokud se formální požadavky na exekuční titul (pokutový blok) dovozují přímo z ustanovení §47 správního řádu.
Nelze přehlédnout, že i pro výkon titulů správních platí - co do podmínek pro nařízení výkonu - požadavky vyslovené v §261 odst. 2 o.s.ř.; podle §274 o.s.ř. se totiž ustanovení §251 až 271 o.s.ř. použijí (s výjimkou ustanovení §261a odst. 2 a 3) i na výkon jiných (zde vyjmenovaných) rozhodnutí, než vydaných v občanském soudním řízení. Ustanovení §261 odst. 2 o.s.ř. požaduje, aby oprávněný k návrhu na nařízení výkonu připojil stejnopis rozhodnutí, opatřený potvrzením o jeho vykonatelnosti soudem, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně (není třeba jej připojit jen tehdy, jestliže se návrh na výkon rozhodnutí podává u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně). Ve smyslu §275 o.s.ř. platí, že potvrzením o vykonatelnosti opatří rozhodnutí ten orgán, který je vydal (odst. 1), soud je však vždy oprávněn před nařízením výkonu rozhodnutí přezkoumávat jeho správnost, a to u všech titulů (odst. 2); přichází-li v úvahu, že výkon rozhodnutí bude nutné zastavit, vyžádá si soud zpravidla vyjádření orgánu, který rozhodnutí vydal (odst. 3).
Jestliže oprávněný spolu s návrhem na nařízení výkonu titul opatřený doložkou vykonatelnosti nepředložil, soud návrh neodmítne (nejde o důsledek jeho vady podle §43 odst. 1, 2 o.s.ř.), nýbrž - z věcných důvodů - jej zamítne; nebyla totiž splněna podmínka, kterou zákon pro nařízení výkonu rozhodnutí stanovil.
Podle §254 odst. 3 o.s.ř. při výkonu rozhodnutí soud poskytuje účastníkům, jakož i dalším osobám, kterých se výkon rozhodnutí týká, poučení o jejich procesních právech a povinnostech (srov. též §1, §6 a zejména §5 o.s.ř.).
Takovou procesní povinností je též povinnost oprávněného, jíž pro něho zakládají citovaná ustanovení §261 odst. 2 a §274 o.s.ř. Pakliže ji oprávněný nesplnil, je soud povinen mu poskytnout poučení, v čem tkví nedostatek dosavadního postupu a jak jej lze napravit, a dát mu příležitost, aby tak (v určené lhůtě) učinil dodatečně; teprve neodstraní-li jej ani poté, může soud přistoupit k tomu, že návrh na nařízení výkonu (proto) zamítne.
Soud tedy oprávněného k dodatečnému předložení titulu opatřeného doložkou vykonatelnosti vždy vyzve; to platí nejen v případě, že oprávněný titul s návrhem na nařízení jeho výkonu nepředložil vůbec, nýbrž i v případě, že tak učinil vadně, protože neúplně (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.2.1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné pod č. 62/1999 v časopise Soudní judikatura).
Tím se posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí přesouvá z roviny materiální vykonatelnosti titulu (z hlediska jeho obsahových náležitostí), z níž vycházel odvolací soud, do roviny hodnocení, zda oprávněný řádně splnil svoji (procesní) povinnost ve smyslu §261 odst. 2, §274 o.s.ř., tj. zda k návrhu na nařízení výkonu připojil zákonu odpovídající (formálně i obsahově úplnou) listinu o rozhodnutí, které bylo vydáno, a jež mělo být vykonáno.
Nebylo-li možné vyloučit, že s návrhem na nařízení výkonu předložil oprávněný listinu, jež v úplnosti vydané rozhodnutí nepředstavovala, plyne z předchozího, že se mu mělo dostat odpovídajícího poučení, jak ji má doplnit, aby požadavkům ustanovení §261 odst. 2 (§274) o.s.ř. mohl dostát dodatečně.
Jestliže tak odvolací soud neučinil, neposkytl oprávněnému poučení o jeho procesních povinnostech, ačkoli k tomu byl povinen (§254 odst. 3 o.s.ř.).
Z hlediska ustanovení §261 odst. 2, §254 odst. 3 (§274 o.s.ř.) je tím řízení před odvolacím soudem zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jež má povahu (jiné) vady řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř.
S ohledem na výše uvedené právní závěry se pak podává, že nelze zatím souhlasit se závěrem odvolacího soudu, dle kterého nebyl povinný poučen o lhůtě splatnosti uložené pokuty, jak mělo vyplynout z vykonávaného rozhodnutí.
Byla-li povinnému dle tvrzení oprávněného předložena část „B“ pokutového bloku a na části „A“ měl povinný vlastnoručním podpisem potvrdit, že „dnešního dne“ převzal blok (souladný s dikcí §85 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.) a složenku na pokutu na místě nezaplacenou, pak nemůže přinejmenším jako předčasný obstát skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že povinný nebyl řádně poučen dle ustanovení §85 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb.
Forma bloku k ukládání pokut sama zakládá okolnost, že pokutový blok jako vykonávané rozhodnutí (exekuční titul) sestává ze dvou částí, jež obě oprávněný v případě doručení poučovací části „B“ povinnému ani předložit nikdy nemůže. Tvrzení o existenci takové části oprávněný osvědčuje předložením části „A“ bloku obsahující povinným podepsané prohlášení, že blok převzal. Oprávněnému se tak v dané věci mělo dostat příležitosti, aby slovy zákona mohl prokázat a fakticky osvědčil formu vykonávaného titulu; k tomu se v dané věci nabízelo předložení části „A“ titulu a doloženým tvrzením o typu užitého pokutového bloku, tj. o pravidelném obsahu části „B“ bloku. Tvrzení a důkaz o nevěrohodnosti takového dokladu je pak logicky na povinném, jen ten totiž může disponovat skutečnou částí „B“ bloku a navrhovat tak jím důkaz a své tvrzení o opaku tvrzení oprávněného tak prokázat. (Ad absurdum vzato by jinak při akceptaci výkladu prezentovaného odvolacím soudem byly všechny řádně vystavené pokutové bloky vydávané Ministerstvem financí soudně nevykonatelné, a to již s ohledem na jejich konstrukci částí, jež v případě své realizace mají odlišný osud.)
Z hlediska těchto právních názorů se odvolací soud otázkou vykonatelnosti předmětných titulů (pokutových bloků) nezabýval, tím bylo jeho právní posouzení věci neúplné a ve svém důsledku nesprávné a dovolatel uplatnil dovolací důvod právem. Nejvyšší soud proto jeho rozhodnutí zrušil (§243b odst. 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně (výrok V.), Nejvyšší soud zrušil v tomto rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst.3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. února 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu