ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2738.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2738/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné C. L., a.s., zastoupenou advokátkou, proti povinnému M. Š., zastoupenému advokátem, pro 143.141,- Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. Nc 2138/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2005, č.j. 11 Co 518/2005-51, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 25. 3. 2005, č.j. Nc 2138/2004-38, kterým Okresní soud v Domažlicích zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené k vydobytí pohledávky oprávněné přiznané na základě rozhodčího nálezu z 22. 11. 2001, č.j. RŘ/Kol/CAC-Šanko/94/2000, vydaného Mgr. L. K., rozhodcem při A. l. s. ČR. Odvolací soud uzavřel, že důvody zastavení exekuce ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. b) a h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), nejsou dány, neboť rozhodčí nález nebyl zrušen ani se nestal neúčinným (§268 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), a i kdyby jím byla oprávněné přiznána pohledávka z právního důvodu, který nevznikl, nezpůsobuje to nepřípustnost exekuce (§268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. /správně jde o písm. d) o.s.ř./ ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V dovolání ohlašuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř., aniž však jejich skutková vylíčení náležitě podřazuje pod jednotlivé dovolací důvody. Namítá, že rozhodčím nálezem byla oprávněné přiznána pohledávka z leasingové smlouvy na vozidlo SUBARU JUSTY, ačkoliv taková smlouva ne-byla uzavřena. V důsledku toho je nesprávný i závěr, že si obě strany mezi sebou sjednaly pro případný spor rozhodnutí rozhodce. Povinný s oprávněnou uzavřel leasingovou smlouvu na vozidlo RENAULT MEGANE COUPE, přičemž leasingové splátky na toto vozidlo povinný plnil řádně a včas. Případná nečinnost povinného v nalézacím řízení nebránila tomu, aby tyto skutečnosti byly předmětem dokazování v exekuci, když povinný až tam k tomu navrhl důkazy. Domáhal se, aby byla rozhodnutí obou soudů zrušena a věc jim byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení, nikoli ovšem rozhodčí, tedy nalézací, jež výkonu předcházelo, nýbrž předmětné, tedy vykonávací, trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení je Nejvyšší soud vázán (§242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
V daném případě však pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu zastavení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe, žádného podkladu není.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je již dlouhodobě ustálen názor, že ve vykonávacím řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou (a to ani z pohledu správnosti či úplnosti skutkových zjištění ani z pohledu správnosti právního posouzení) správnost podkladového rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu z 29. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2668/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2005 pod poř. č. 100, vztahující se právě k výkonu rozhodčích nálezů, jehož závěrů lze použít i v dané věci, byť se týká výkonu výroku o náhradě odměny rozhodce); obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí, příp. exekuce vycházet (srov. též např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 1/2000 pod poř. č. 4). V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí v souladu se standardní judikaturou.
Nejvyšší soud také v mnoha rozhodnutích (srov. např. usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod č. 123, v jehož odůvodnění se odkazuje na jiné rozhodnutí, a to usnesení z 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1935/98, nebo např. usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné v témže časopise č. 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní ve smyslu §229 o.s.ř., nebo „jinou“ vadou podle §241a odst. 2 písm. b/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2006
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu