ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.3117.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 3117/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Františka Ištvánka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v K. V., zastoupené advokátkou, proti povinné V. Š., zastoupené advokátem, pro 12.401,- Kč s příslušenstvím, srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 13 E 541/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2005, č.j. 22 Co 2291/2004-18, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 24. 8. 2004, č.j. 13 E 541/2004-10, kterým Okresní soud v Českém Krumlově nařídil podle svého rozsudku ze dne 10. 4. 2003, č.j. 5 C 440/2002-107, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2004, č.j. 22 Co 2729/2003-168, k uspokojení pohledávky 12.401,- Kč s 8,5 % úroky z prodlení od 7. 8. 2001 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení ve výši 22.138,- Kč a exekučních nákladů výkon rozhodnutí srážkami z důchodu, na který má povinná nárok u České správy sociálního zabezpečení v P., a povinné uložil zaplatit státu soudní poplatek ve výši 300,- Kč. Odvolací soud uzavřel, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny, zejména shledal exekuční tituly vykonatelnými (§251 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). Za bezpředmětné označil námitky mířící do řízení, jehož výsledkem bylo vydání podkladových rozhodnutí, a zdůraznil, že promlčením vykonávaného práva se v dané fázi řízení zabývat nelze.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, v němž formulovala otázky, které pokládá za právně významné, přičemž – vyjma jediné (zda je soud povinen zabývat se při nařízení výkonu rozhodnutí námitkou promlčení, případně prekluzí práva) – všechny dopadají do poměrů nalézacího řízení s cílem zpochybnit správnost (zákonnost) exekučních titulů. Odvolacímu soudu dále vytýká vadné posouzení „otázky právního zastoupení žalobkyně“ (z plné moci oprávnění advokátky zastupovat stát nevyplývá). Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, neboť bylo podáno opožděně.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování (právních) otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Při věcném posuzování návrhu na výkon rozhodnutí zkoumá soud pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu (exekuce).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již „zmatečnostní“ podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř., nebo „jinou“ ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí (exekučního řízení). Jinak řečeno, případné vady řízení nalézacího se do řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) nepřenášejí.
V souladu s dosavadní judikaturou je též závěr odvolacího soudu, že námitkou promlčení se soud nezabývá při nařízení výkonu rozhodnutí, nýbrž teprve v řízení o jeho zastavení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981, pod poř. č. 21, str. 187/525).
Ze shora uváděné zákonné konstrukce přípustnosti dovolání plyne, že případné vady vykonávacího řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou – pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a tím i o přípustnosti dovolání – bezcenné; to se týká výhrady směřující proti plné moci právní zástupkyně oprávněné.
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Náklady, které oprávněná (zastoupena advokátkou) vynaložila v tomto stadiu řízení, nevykazují znak účelnosti (§142 odst. 1 o.s.ř.), neboť vyjádření k dovolání se nevztahuje k tomu, co bylo pro výsledek dovolacího řízení určující; žádná z účastnic proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu