ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.373.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 373/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného JUDr. J. B., advokáta, proti povinné M., s.r.o., zastoupené advokátem, o nařízení exekuce, pro 2.150,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 51 Nc 10315/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2005, č. j. 9 Co 764/2005-65, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud po zrušení svého předchozího usnesení ze dne 25. června 2004, č. j. 9 Co 26/2004-19 usnesením dovolacího soudu ze dne 29. března 2005, č.j. 20 Cdo 2668/2004-56, dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci a provedením exekuce pověřil určeného soudního exekutora. Vycházeje ze závěrů dovolacího soudu, odvolací soud dovodil, že otázkou správnosti vykonávaného titulu, zejména pak námitkou oprávněnosti rozhodce v rámci rozhodčího řízení vydávat vykonávané rozhodnutí, se soud v exekučním řízení zabývat nemůže, přičemž odvolání povinné neobsahuje ani žádné další zpochybnění skutečností, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce.
Oprávněný v dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], přičemž napadené rozhodnutí považuje po právní stránce za zásadně významné. Oprávněný namítá, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu, když „rozhodl stejně jako ve svém původním rozhodnutí“, přičemž dovolacímu soudu předkládá argumenty ve prospěch závěru, podle kterého byl rozhodce v dané věci oprávněn rozhodnout také o své odměně, jež je v předmětné věci exekučně vymáhána. Dovolacímu soudu proto navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Povinná navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Je toho názoru, že dovoláním napadeným rozhodnutím bylo návrhu oprávněného na nařízení exekuce plně vyhověno, přičemž za této procesní situace mu nepřísluší právo podat dovolání, neboť oprávněnému nebyla způsobena žádná újma.
Dovolání vskutku není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je objektivní kategorií, která se zásadně neváže na konkrétního účastníka. Subjektivní přípustnost dovolání oproti tomu implikuje otázku určení subjektu, který je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o.s.ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění jej podat (tzv. subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3/1997, pod poř. č. 28).
Usnesením, jímž odvolací soud – vycházeje z právních závěrů uvedených v usnesení dovolacího soudu ze dne 29. března 2005, č.j. 20 Cdo 2668/2004-56, kterým bylo předcházející (v neprospěch oprávněného vyznívající) rozhodnutí zrušeno – v plném rozsahu potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně nařídil exekuci, a tedy návrhu oprávněného zcela vyhověl, újma dovolateli způsobena nebyla a ani být nemohla; dovolatel se mýlí pokud (snad) dovozuje věcnou shodu napadeného rozhodnutí (kterým bylo usnesení soudu prvního stupně jakožto věcně správné potvrzeno) s rozhodnutím předcházejícím, tj. usnesením ze dne 25. června 2004, č. j. 9 Co 26/2004-19, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že byl návrh na nařízení exekuce zamítnut. S ohledem na výše uvedené je proto nezbytné uzavřít, že dovolání podané oprávněným je v souzené věci subjektivně nepřípustné.
Protože v daném případě dovolání podal někdo, kdo k němu nebyl oprávněn, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat jeho důvodností - podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) o.s.ř. jako (subjektivně) nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v poměrech hlavy VI. zákona č.120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu