ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.469.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 469/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a/ nezletilého T. Z. a b/ nezletilého D. Z., obou zastoupených Magistrátem města H. jako opatrovníkem, proti povinnému R. Z., zastoupenému advokátem, o zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného, pro výživné, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. E 4637/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 25 Co 462/2005-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně – vedle dalšího – zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí pro běžné výživné na nezl. syna D. Odvolací soud je toho názoru, že předpokladem pro postup vedoucí k zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy dle ustanovení §290 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“), je, vedle návrhu povinného, neexistence dluhu na výživném a současně také odůvodněnost závěru, že povinný bude svou povinnost plnit dobrovolně. Posledně uvedenou podmínku však odvolací soud nemá za splněnou, neboť už sám povinný ve svém odvolání připouští, že v době existence více závazků neurčil, na který konkrétní dluh své plnění poskytuje, a nelze tedy dospět k úsudku o řádném a včasném plnění povinností právě vůči oprávněnému D. Navíc ve prospěch tohoto závěru stojí již sám fakt, že výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného byl pravomocně nařízen.
Povinný ve svém dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), přičemž v něm také spatřuje otázku zásadního právního významu, neboť v judikatuře dovolacího soudu nebylo dosud řešeno, kdy lze v režimu §290 odst. 2 o.s.ř. předpokládat, že „povinný, vzhledem ke svému chování i poměru k práci, bude výživné plnit dále dobrovolně“. Namítá, že závěr odvolacího soudu, podle kterého již samotné nařízení výkonu rozhodnutí dokládá jeho nezpůsobilost plnit uložené závazky řádně a včas, je absurdní, neboť akceptace tohoto závěru by vyloučila možnost aplikace uvedeného ustanovení. Odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnou skutkovou interpretaci relevantních skutečností, jež předcházely vydání napadeného rozhodnutí a jeho nedostatečně přesvědčivé odůvodnění.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.
Jak již dovolací soud ve svých předcházejících rozhodnutích opakovaně zdůraznil, závěr o tom, že rozhodnutí je zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), předpokládá nejen význam dotčeného právního posouzení pro věc samu, ale je také podmíněno tím, že uvedené rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných, obdobných (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2001, pod poř. č. 27). Ve výše uvedeném smyslu proto musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy), což v dovolatelem předestřené otázce – kdy lze předpokládat, že povinný vzhledem ke svému chování i poměru k práci bude výživné dále plnit dobrovolně – ani fakticky možné není. Ustanovení §290 odst. 2 o.s.ř. vychází (vedle dalšího) z relativně abstraktní hypotézy pojící se k osobním poměrům povinného, jejíž naplnění musí soudy vždy hodnotit ad hoc. Skutková východiska, jež vzaly soudy obou stupňů v potaz, tedy nemohou mít přesah do poměrů dalších sporů (se vždy jiným skutkovým základem) a zásadní právní význam v napadeném rozhodnutí z tohoto pohledu spatřovat nelze.
Pokud dále dovolatel ve svém podání polemizuje s odvolacím soudem co do výkladu jednotlivých skutkových důvodů pojících se k plnění (neplnění) jeho vyživovací povinnosti, odvolací soud připomíná, že tímto ovšem nijak otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu shora uvedené zákonné konstrukce založit nemůže. Nad rámec právě uvedeného však dovolací soud podotýká, že pokud odvolací soud svůj skutkový závěr staví také na argumentu, dle nějž již z pravomocně nařízeného výkonu rozhodnutí lze (bez konkrétního zdůvodnění souvislostí) dovozovat dopad do následné nezpůsobilosti povinného k dobrovolnému plnění uložených povinností v budoucnosti, nemůže být tento správným již proto, že při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se soud nezabývá tím, zda k výkonu navržená povinnost je skutečně (s)plněna, jelikož v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného, aniž se ověřuje pravdivost takového tvrzení (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. února 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981, pod poř. č. 21); odvolací soud přehlíží, že možný důkaz opaku tvrzení oprávněného povinný poskytuje v případném řízení o zastavení výkonu rozhodnutí. Nadto ustanovení §290 odst. 2 o.s.ř. předpokládá posuzování chování povinného a jeho poměru k práci ke dni rozhodování o tomto návrhu směrem do budoucna a nikoliv – jak snad nepřímo naznačuje odvolací soud – pouze podle stavu rozhodného ke dni zahájení nuceného výkonu rozhodnutí.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatele vycházejí z práva procesního.
Nelze-li – oproti názoru dovolatele – dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu