ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.476.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 476/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně TJ A. Z. M., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ A. Z., zastoupenému advokátkou a 2/ J. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 316/94, o dovolání žalovaného 1/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2005, č. j. 22 Co 165/2005-484, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný 1/ je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 2.575,- Kč, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v rozsahu, v němž žalobkyně požadovala určení svého vlastnictví k občanské vybavenosti čp. 3135 umístěné na pozemcích parc č. 2847/5 a 2847/8 v katastrálním území Z., Katastrální úřad pro m. P., Katastrální pracoviště P., a potvrdil rozsudek v části, v níž byla žalobkyně určena vlastníkem občanských vybaveností umístěných na pozemcích parc. č. 2847/9 a 2847/13. Co do potvrzující části svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně – vycházeje z právního názoru odvolacího soudu vyjádřeného v jeho zrušovacím usnesení ze dne 17. září 2003, č. j. 39 Co 97/03-232 – provedeným dokazováním zjistil, že žalobkyně vedla budovy umístěné na pozemcích parc. č. 2847/9 a 2847/13 v rozhodné době ve své účetní evidenci a správně (v souladu s právními závěry dovolacího soudu vyjádřenými v jeho rozsudku ze dne 24. října 1996, sp. zn. 3 Cdon 172/96, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1997, pod poř. č. 34) uzavřel, že se ke dni své registrace (tj. ke dni 7. května 1990), stala jako jeden z nástupců Československého svazu tělesné výchovy (dále také jen „ČSTV“) jejich vlastníkem, a proto žalovaný 1/ nemohl platně nabýt vlastnictví k uvedeným budovám na základě smlouvy ze dne 18. listopadu 1993, kterou uzavřel s Českým svazem tělesné výchovy, do jehož vlastnictví dotčený majetek nikdy nepřešel. Co do měnícího výroku odvolací soud zdůraznil, že mezi žalobkyní a žalovaným 2/ došlo k uzavření dohody, na základě které měl žalovaný 2/ zajistit na své náklady výstavbu objektu na pozemku parc. č. 2847/5 a 2847/8, a že tento má být jeho vlastnictvím. Na základě předložených listinných důkazů pak považuje za dostatečně prokázáno, že od počátku bylo právně projeveným úmyslem zúčastněných stran, aby žalovaný 2/ nabyl vlastnického práva k předmětné nemovitosti.
Žalovaný 1/ v dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)]. Dle jeho názoru se použitá judikatura dovolacího soudu a související judikatura Ústavního soudu ČR „sice dotýkají problematiky řešené v napadeném rozhodnutí, nikoliv však ze všech hledisek, ze kterých je třeba věc posuzovat a hodnotit“. Namítá, že ačkoli soudy obou stupňů opřely svůj právní závěr o důkazy, jež osvědčují, že žalobkyně vedla budovy umístěné na pozemcích parc. č. 2847/9 a 2847/13 v rozhodné době ve své evidenci, tato skutečnost však nebyla prokázána. Pokud by žalobkyně uvedené nemovitosti v rozhodné době skutečně držela, vyplývala by tato skutečnost z listinného důkazu označeného jako „Převod vlastnického práva“ ze dne 30. května 1991. Za tohoto stavu je tak nezbytné dovodit, že vlastníkem sporných nemovitostí je žalovaný 1/ základě smlouvy ze dne 18. listopadu 1993 uzavřené mezi ním a Českým svazem tělesné výchovy,.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto. Považuje je za matoucí, neboť dovolatel na jedné straně s použitou judikaturou a postupem odvolacího soudu souhlasí, na druhou stranu však zároveň zdůrazňuje odlišnost předmětného sporu, kterou nadto ani nikterak nekonkretizuje. Je toho názoru, že dovolatelem namítaná skutečnost, osvědčující vedení sporných nemovitostí v evidenci žalobkyně, byla soudu řádně doložena.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne 17. prosince 2002, č. j. 26 C 316/94-203) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek soudu prvního stupně zrušil (rozsudkem ze dne 17. září 2003, č. j. 39 Co 97/03-232). Důvodné však není.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Přestože dovolatel ve svém dovolání namítá, že závěry odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzením věci (§241a odst. 2 písm b/ o.s.ř.), ve skutečnosti obsahem v dovolání vznesených argumentů odvolacímu soudu vytýká, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; uplatňuje tedy dovolací důvod předpokládaný §241a odst. 3 o.s.ř.
Jelikož existence vad vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu regulérnost dosažení skutkového závěru odvolacího soudu, podle kterého ze žalobkyní předložených důkazů lze dovodit, že tato v rozhodném okamžiku (tj. ke dni 7. květnu 1990) sporné nemovitosti vedla ve své účetní evidenci.
Skutkovým zjištěním, které nemá oporu v provedeném dokazování, se ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř. rozumí takový výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu takové skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak určité prokázané skutečnosti při hodnocení důkazů pominul, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, věrohodnosti apod. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Odvolací soud – se znalostí konstantní judikatury dovolacího soudu – správně dovodil, že žalobkyně se mohla stát ke dni své registrace vlastníkem sporných nemovitostí, pokud tyto byly zapsány u příslušného orgánu ČSTV v její prospěch a současně je též vedla ve své účetní evidenci nebo k nim měla právo hospodaření (srov. odůvodnění odvolacím soudem použitého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1996, sp. zn. 3 Cdon 172/96, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, pod poř. č. 34). Na základě dovolacích námitek se tak kritickým stává posouzení těch důkazních prostředků, jež - dle názoru odvolacího soudu - osvědčují vedení nemovitostí tvořících předmět dovolacího řízení v účetní evidenci žalobkyně, a to ke dni její registrace, tj. ke dni 7. květnu 1990.
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že tento své skutkové zjištění vedoucí ke kladnému zodpovězení nastolené otázky opřel o pět listinných důkazů, a to (1) dopis Pražské tělovýchovné unie adresovaný žalobkyni ze dne 28. ledna 1991, dále (2) stanovisko smírčí komise výkonného výboru Českého svazu tělesné výchovy ze dne 18. ledna 1994, (3) výpis z evidence investičního majetku žalobkyně, (4) rozhodnutí odboru výstavby Obvodního národního výboru v P. ze dne 11. října 1982, č. j. výst.2128/82/Č a (5) ohlášení udržovacích prací žalobkyní adresované Obvodnímu národnímu výboru pro P. ze dne 30. března 1982. K použitým důkazům se přihlásil také soud odvolací, když uzavřel, že soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil postačující skutková zjištění a tyto „zásadně správně hodnotil“.
Z dopisu Pražské tělovýchovné unie ze dne 28. ledna 1991 (1) soud prvního stupně (vedle dalšího) zjistil, že žalobkyně má doklady o vlastnictví majetku a tento je evidován v jejím majetkovém účetnictví. S tímto skutkovým hodnocením se však dovolací soud neztotožňuje, neboť uvedeným dopisem je toliko žalobkyně vyzývána, aby Pražské tělovýchovné unii předložila „nesporné právní podklady“ osvědčující její vlastnictví k (nespecifikovaným) nemovitostem, a to za účelem administrativního zajištění zápisu do katastru nemovitostí. Pokud jde o výpisy z její inventární knihy vedené za účelem evidence investičního majetku (3), tento nelze použít ve prospěch zkoumaného závěru již proto, že osvědčuje účetní amortizaci zde evidovaného majetku až od roku 1993 a nelze z nich nikterak dovozovat, že by žalobkyně tento majetek skutečně inventárně evidovala již dříve.
Třebaže z výše uvedených listinných důkazů samotných nelze dovodit poznatek svědčící ve prospěch přímého pozitivního závěru o evidenci nemovitostí žalobkyní ke dni 7. květnu 1990, další soudy použité důkazy tuto skutečnost (byť nepřímo) ve vztahu k dotčeným nemovitostem dostatečně osvědčují (2,4,5). Ze Stanoviska smírčí komise výkonného výboru Českého svazu tělesné výchovy ze dne 18. ledna 1994 (2) se podává, že žalovaný 1/ požádal příslušné oddělení Českého svazu tělesné výchovy o převod vlastnického práva také k nemovitostem tvořící předmět dovolacího sporu, přičemž smírčí komise došla k závěru, že žalobkyně je vlastníkem těchto nemovitostí, neboť v souladu s usnesením mimořádného sjezdu Českého svazu tělesné výchovy došlo k přechodu majetku na žalobkyni a tato je právním nástupcem po ČSTV a držitelkou předmětných nemovitostí. Z rozhodnutí odboru výstavby Obvodního národního výboru v P. ze dne 11. října 1982, č. j. výst. 2128/82/Č (4) se podává, že žalobkyni bylo vydáno stavební povolení na rekonstrukci obvodové stěny budovy umístěné na pozemku parc. č. 2847/13, když žalobkyně zde vystupuje současně jako investor a dodavatel. Z ohlášení žalobkyně o provedení udržovacích prací adresované Obvodnímu národnímu výboru pro P. ze dne 30. března 1982 (5) se dále podává, že provedla ohlášení udržovacích prací na budově umístěné na pozemku parc. č. 2847/13. Hodnocením těchto důkazů postupem předpokládaným ustanovením §132 o.s.ř. (navíc ve spojení s dalším doloženým listinným důkazem - výzvou žalobkyně ze dne 22. srpna 1964, č. j. 355-vý/64 adresovanou Obvodnímu národnímu výboru pro P., pojící se k opravě nemovitosti umístěné na pozemku parc. č. 2847/9), obstojí skutkové zjištění, k němuž dospěly soudy obou stupňů. Pokud dovolatel poukazuje na listinný důkaz nazvaný „Převod vlastnického práva“ ze dne 30. května 1991 (č. l. 241 spisu), v němž by – dle jeho názoru – musely být sporné nemovitosti také uvedeny, dovolací soud uzavírá, že tato listina byla použita toliko za účelem vkladu změn vlastnického práva ke zde uvedeným nemovitostem do příslušné evidence nemovitostí, přičemž není žádného podkladu pro úsudek, že by se mělo jednat o kompletní výčet převáděných nemovitostí (ve prospěch tohoto závěru ostatně svědčí i obsah výše uvedeného Stanoviska smírčí komise výkonného výboru Českého svazu tělesné výchovy). Skutkový závěr, kterého odvolací soud převzetím závěru soudu prvotupňového dosáhl, byl tak získán zákonem předepsaným způsobem, neboť neodporuje provedeným důkazům a má v nich oporu. Námitkám vzneseným dovolatelem proto nelze přisvědčit.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné a dovolací soud postupoval podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. a dovolání žalovaného 1/ jako nedůvodné zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.575,- Kč (srov. §5 bod b/, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem tedy ve výši 2.575,- Kč. Žalovaný 1/ je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu