ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.580.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 580/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného Z. Š., zastoupeného advokátem, proti povinnému JUDr. M. K., správci konkurzní podstaty úpadce D. CZ s. r. o., zastoupenému advokátem, pro 5.534,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 0 Nc 5199/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2005, č.j. 21 Co 259/2005-14, takto:
I. Dovolání proti výrokům II. a III., jimiž městský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nákladech exekuce, se odmítá.
II. Jinak se dovolání zamítá.
III. Oprávněný je povinen do tří dnů od právní moci usnesení zaplatit povinnému na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.575,- Kč k rukám advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze dne 3. 1. 2005, č.j. Nc 5199/2004-5 (kterým obvodní soud nařídil podle svého vykonatelného rozsudku ze dne 14. 9. 2004, č.j. 17 C 233/2004-21, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil JUDr. I. D., soudního exekutora), tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.) a nákladech exekuce (výrok III.). S poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že „účastníkem řízení – povinným – není v souzené věci správce konkursní podstaty, nýbrž úpadce“, který je vlastníkem majetku patřícího do konkursní podstaty i za trvání konkursu. Vzhledem k tomu, uzavřel odvolací soud, že „návrh na nařízení exekuce směřuje proti subjektu, který nemůže být účastníkem exekučního řízení“, nebyly v daném případě splněny zákonné podmínky pro nařízení exekuce stanovené zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), a podmínky stanovené v §251 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
V dovolání, jímž rozhodnutí odvolacího soudu napadl výslovně „v celém rozsahu – ve výrocích I.-III.“, oprávněný namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Oproti odvolacímu soudu je toho názoru, že vznikla-li vymáhaná pohledávka jako „zapodstatová“ po prohlášení konkursu (jako důsledek porušení pracovněprávního vztahu na straně zaměstnavatele /správce konkursní podstaty/, jenž oprávněnému nevyplatil mzdu), „ze zákona ji nelze uplatnit do podstaty úpadce“. Protože správce vymáhanou pohledávku nezaplatil „z prostředků úpadce“, byl povinen ji – dovozuje oprávněný z ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“) – uhradit „sám jako fyzická osoba“. Podle názoru oprávněného je také namístě prolomit právní názor zaujatý v bodu XXVI. stanoviska Nejvyššího soudu k výkladu některých ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1998 pod č. 52, o nějž se opírá odvolací soud, a naopak uplatnit právní závěry zakotvené v rozsudku dovolacího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001. V závěru dovolání pak oprávněný namítá, že II. a III. výrok napadeného rozhodnutí, zavazující ho nahradit povinnému náklady exekučního řízení a soudnímu exekutorovi odměnu, jsou v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání v části směřující proti výroku I. napadeného rozhodnutí – přípustné podle §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. – není důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to – jak je tomu v daném případě – i práva procesního) na zjištěný skutkový stav nedopadající, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval; o takový případ však v souzené věci nejde.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud uplatněnými dovolacími důvody (včetně jejich obsahového vymezení) vázán; je-li dovolání přípustné, přihlédne podle §242 odst. 3 o.s.ř. z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Protože prvně uvedené (zmatečnostní) vady namítány nebyly a vady jiné zůstaly pouze ohlášeny, ze spisu však nevyplývají, je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu (byť nepřesně formulovaný dikcí, že nebyly splněny zákonné podmínky pro nařízení exekuce, jelikož návrh na její nařízení směřuje proti subjektu, který nemůže být účastníkem exekučního řízení), podle něhož pro vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty není pasivně věcně legitimován tento správce konkursní podstaty, nýbrž úpadce.
V této otázce byla soudní praxe usměrněna (kromě stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1998 pod č. 52) usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 21 Co 528/2003, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2005 pod č. 2, v němž soud dovodil, že exekuce může být nařízena pouze proti úpadci, neboť (v tam řešené věci) i pohledávka za podstatou může být uspokojena jedině z majetku konkursní podstaty, jehož vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce, nikoli tedy z majetku správce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 17/2003, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 9, ročník 2005 pod č. 147).
Na uvedeném nemůže nic změnit ani okolnost, že jde o pracovněprávní nároky vymezené v ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., jelikož ty – obdobně jako nároky na vyloučení věci z podstaty (§19 odst. 2), pohledávky za podstatou (§31 odst. 2) a nároky na oddělené uspokojení (§28) – lze podle §31 odst. 1 téhož zákona uspokojit kdykoliv v průběhu konkursního řízení (srov. např. závěry uvedené v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 20 Cdo 613/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2596/2003).
Dovolává-li se oprávněný právního názoru zaujatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001 (a má-li v souvislosti s tím za žádoucí prolomení závěru přijatého pod bodem XXVI. stanoviska), přehlíží, že v uvedené věci nebyla řešena otázka pasivní věcné legitimace úpadce (popř. správce konkursní podstaty úpadce) v exekučním řízení, ale otázky jiné, konkrétně možnost věřitele s pohledávkou za podstatou podat – ovšemže v řízení nalézacím – žalobu na plnění podle §80 písm. b) o.s.ř. vůči správci konkursní podstaty atd.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné, Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
V části směřující proti výrokům II. a III., jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení a nákladech exekuce, bylo dovolání odmítnuto proto, že v těchto výrocích není napadené rozhodnutí rozhodnutím ve věci samé.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Povinný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení; výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, §2, §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a), bodu 1., a §18 odst. 1, první věty, vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění do 31. 8. 2006, tj. částkou 1.500,- Kč. Součástí nákladů povinného je dále paušální částka náhrady za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li oprávněný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může povinný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu