ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.724.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 724/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Stavebního bytového družstva H. K., proti povinné I. P., zastoupené advokátem, o zastavení výkonu rozhodnutím vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 18 E 7556/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2005, č. j. 21 Co 562/2005-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení výkonu rozhodnutí. Ani odvolací soud neshledal návrh povinné – pokud jím tvrdí rozpor postupu oprávněného s dobrými mravy, důvodným, neboť podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí je úkonem procesněprávním, a proto jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „obč. zák.“), tedy z hlediska jeho rozpornosti, popř. souladnosti s dobrými mravy, není přípustné, neboť se jedná pouze o využití možnosti oprávněného plynoucí z procesních předpisů. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud návrh povinné zamítl, když její námitky nemohou založit žádný z obecných důvodů zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“).
Povinná v dovolání namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), přičemž otázkou zásadního právního významu v dané věci spatřuje v kolizi nařízeného výkonu rozhodnutí vyklizením povinné z bytu s dobrými mravy. Je toho názoru, že vykonávací řízení je také výkonem práva, jež je předpokládán ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., což také podporuje poukazem na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99. Protože je osobou s těžkým zdravotním postižením, které jí podstatně omezuje její pohybové schopnosti, považuje za neúnosné, aby jí na základě exekučního titulu bylo ze strany oprávněného zajištěno pouze přístřeší. Povinná je proto toho názoru, že s ohledem na její zdravotní stav a sociální situaci je vykonávací řízení v rozporu s dobrými mravy. Nadto odvolacímu soudu vytýká, že v dané věci neprovedl jí navržené důkazy a ani nenařídil jednání.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání – toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Z uvedeného proto plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.
Hodnocení námitek, jež dovolatelka dovolání uplatnila, k závěru, že jde v daném případě o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, vést nemůže.
Otázka možného rozporu výkonu rozhodnutí (exekuce) s dobrými mravy tak, jak to předpokládá §3 odst. 1 obč. zák., již byla v judikatuře dovolacího soudu opakovaně podrobována právnímu rozboru. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, publikovaného v časopise Soudní judikatura č. 4/2003, pod poř. č. 67, na který ostatně také přiléhavě poukázal v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud, byl vysloven názor, podle něhož podání návrhu na výkon rozhodnutí (exekuci) není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o.s.ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně. Rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) je tak rozhodováním o úkonu procesněprávním, jeho posuzování podle (hmotněprávního) ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tedy z hlediska rozporu či souladu s dobrými mravy jakožto morálními pravidly, je tudíž nepřípadné, resp. není vůbec namístě, jelikož jde o pouhé využití možnosti vyplývající pro oprávněného (má-li zato, že povinnost nebyla splněna dobrovolně) z procesněprávního předpisu. Dovolací soud se k uvedenému závěru opakovaně hlásí (srov. např. rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 564/2005, ze dne 15. února 2006, sp. zn. 20 Cdo 46/2006, ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 21 Cdo 2020/2004, nebo ze dne 22. března 2006, sp. zn. 20 Cdo 2000/2005), a proto nemá žádného důvodu se od něj odchýlit ani v této věci.
Jako nepřípadným je pak potřeba hodnotit poukaz dovolatelky na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99. Zde podaný výklad aplikace institutu dobrých mravů se pojí toliko k nalézacímu řízení (a nikoliv k řízení exekučnímu), když soudní praxe již dříve dovodila, že podle ustanovení §80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci dotčeného rozhodnutí) ke změně poměrů (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. července 1979, sp. zn. 11 Co 164/79, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1980, pod poř. č. 25).
V řízení, které je upraveno v části šesté občanského soudního řádu a ve smyslu §52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu ve znění pozdějších předpisů i v řízení o nařízení exekuce podle tohoto zákona, platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§253 odst. 2 o.s.ř.); soud tak v rámci exekučního řízení není – až na zákonem stanovené výjimky – povinen nařizovat jednání. O takovou výjimečnou situaci zákonem předvídanou se v dané věci nejedná, neboť k argumentům povinné nebylo třeba pro rozhodnutí o nedůvodnosti jejího návrhu třeba provádět žádné dokazování.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelky vycházejí z práva procesního.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu vystavila kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání povinné bylo odmítnuto, oprávněnému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. května 2006
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu