ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.887.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 887/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce M. E., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. J. B., 2) Ing. L. B., 3) Ing. M. K., 4) Ing. J. B. a 5) Ing. V. B., všem zastoupeným advokátem, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 280/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 27. 1. 2005, č.j. 19 Co 2927/2004-77, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným k jejich ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.586.- Kč na účet jejich zástupce advokáta.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání žalovaných změnil (vyhovující) rozsudek okresního soudu ze 6. 10. 2004, č. j. 18 C 280/2004-55, tak, že excindační žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že exekucí (nařízenou k návrhu žalovaných) vymáhaná pohledávka je závazkem žalobcovy (nyní již bývalé) manželky, tedy majetkem tvořícím společné jmění (bývalých) manželů (dále též jen „SJM“) ve smyslu ustanovení §143 odst. 1 písm. b/ občanského zákoníku, na nějž ovšem lze podle §42 odst. 1 exekučního řádu vést exekuci i v případě, že závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů; za takovýto majetek patřící do společného jmění povinné a jejího manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zákonem stanovený rozsah jejich společného jmění zúžen. Závěr, že nejsou splněny podmínky pro vyloučení věcí z exekuce, odvolací soud odůvodnil zejména tím, že žalobce ani netvrdil, že by dluh jeho manželce vznikl při používání majetku „vyňatého ze SJM ve prospěch jejího výlučného vlastnictví“.
V dovolání žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje v právním závěru odvolacího soudu, podle něhož je důvodem k zamítnutí žaloby nedostatek průkazu – i tvrzení – že vymáhaná pohledávka, tedy dluh dovolatelovy manželky „vznikl při používání majetku vyňatého ze SJM smlouvou o jeho zúžení, popř. vznikl při používání majetku, který z důvodů vyjmenovaných v §267 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. náležel výhradně M. E.“ (dovolatelově – nyní již bývalé – manželce). Podle jeho názoru mělo být žalobě vyhověno, jelikož prokázal, že závazky jeho manželky „vznikly z její výlučné podnikatelské činnosti“ (nezaplacení nájemného a úhrady za služby související s nájmem nemovitostí pronajatých jí žalovanými), že „o existenci těchto závazků nemohl vědět“, a konečně, že závazky „zcela zřejmě nesouvisely s užíváním nemovitostí, o které bylo společné jmění manželů zúženo, což je prokázáno nálezem Rozhodčího soudu…“ (tedy exekučním titulem). V závěru dovolání žalobce připomíná, že společné jmění povinné a jejího manžela bylo zúženo téměř dva roky před vznikem vymáhané pohledávky, a že tato skutečnost byla zapsaná v katastru nemovitostí, a tedy veřejně přístupná.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Dovolání (přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Předně nutno zdůraznit, že dovolatel – spatřuje-li důvod k vyhovění jeho žalobě ve skutečnosti, že exekucí vymáhané dluhy jeho bývalé manželky „vznikly z její výlučné podnikatelské činnosti“ a (tím spíše) že „ o existenci těchto závazků nemohl vědět“ – opomíjí ustanovení §42 odst. 1 exekučního řádu, jež výslovně říká, že exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů (případně na majetek – a o takový případ jde v souzené věci – jenž se podle věty druhé tohoto ustanovení pro účely nařízení exekuce za takový společný majetek považuje) lze provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.
Z taxativního výčtu uvedeného v ustanovení §267 odst. 2 o.s.ř. (jež jedině přichází v úvahu v případě excindačních žalob, jimiž uplatňují svá práva k majetku považovanému za součást SJM manželé povinných) plyne, že důvodem k vyloučení postiženého majetku mohou být pouze tyto skutečnosti:
1) vymáhaná pohledávka za povinným (manželem žalobce) vznikla před uzavřením manželství,
2) vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jen povinnému (nikoli tedy manželům společně) při používání majetku náležejícího výhradně povinnému proto, že jej nabyl před manželstvím, případně dědictvím, darem, na základě předpisů o restituci majetku, nebo že slouží podle své povahy jen jeho osobní potřebě atd.,
3) vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství jen povinnému (nikoli tedy manželům společně) při používání majetku, který podle smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění do tohoto společného jmění nepatřil (který tedy patřil povinnému).
Že nejde o případy uvedené pod body ad 1) ani ad 2), je zcela zjevné. V souzené věci se však nejedná ani o poslední ze tří výše uvedených případů, tedy případ upravený ustanovením §267 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Žalobce totiž v průběhu celého řízení o excindační žalobě vskutku stav předjímaný tímto ustanovením nejenže neprokázal, ale (vycházeje z nesprávného předpokladu, že k vyloučení věcí z exekuce stačí, aby dluhy manželky vznikly při její – jakékoli – „výlučné podnikatelské činnosti“, nikoli jen při používání majetku, náležejícímu po zúžení SJM jen jí) ani netvrdil; naopak i v samotném dovolání přednesl výslovně, že „závazky (jeho manželky) zcela zřejmě nesouvisely s užíváním nemovitostí, o které bylo společné jmění manželů zúženo, což je prokázáno rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu…“. Z uvedeného plyne, že odvolací soud, jenž žalobu (aniž se zabýval otázkou /jež se vzhledem k absenci potřebného tvrzení žalobce ukázala nadbytečnou/, zda obsah dohody o zúžení SJM byl žalovaným znám) zamítl, rozhodl správně.
Protože se žalobci prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. l věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalovaných.
Jejich náklady spočívají v částce 10.000,- Kč představující paušální sazbu výše odměny za zastoupení advokátem, sníženou na polovinu a zvýšenou o 20 procent (viz §1 odst. 1, §2 odst. 1, §5 písm. b), §17 odst. 2 a §18 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a v částce 375,- Kč představující pět paušálních náhrad za poskytování právních služeb podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy v částce 6.375.- Kč, zvýšené o devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty (1.211, - Kč) na celkovou částku 7.586.- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu