ECLI:CZ:NS:2006:20.ND.231.2005.1
sp. zn. 20 Nd 231/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně G. T., proti žalovanému P. T., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 339/2004, o návrhu na přikázání věci, takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 339/2004 se nepřikazuje Okresnímu soudu v Jihlavě.
Odůvodnění:
Žalobkyně navrhla, aby věc byla z důvodu vhodnosti přikázána Okresnímu soudu v Jihlavě, a to s ohledem na její zdravotní stav (díky kterému nemůže zvládat cestování k jednání), nemožnost právního zastoupení, pracovní vytíženost a nesprávné rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově a Krajského soudu v Českých Budějovicích o nákladech řízení v jiné věci.
Žalovaný se k návrhu na přikázání věci nevyjádřil.
Podle ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), může být věc jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti.
Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji, hospodárněji nebo po skutkové stránce – se zřetelem na navržené důkazy – spolehlivěji a důkladněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vydané ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. a usnesením předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb. vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodům delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena také z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
Důvody, pro něž žalobkyně navrhla přikázání věci označenému soudu, neobstojí.
Nepříznivý zdravotní stav žalobkyně sám o sobě přikázání věci jinému soudu neodůvodňuje, je-li k dispozici institut dožádání (§39 o.s.ř.). Bude-li soud považovat za nutné žalobkyni ve věci vyslechnout, je účast na výslechu její občanskou povinností, pro kterou jí zaměstnavatel poskytne pracovní volno (§124 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů). Případná nesprávnost rozhodování soudu v jiné věci je z hlediska ustanovení §12 odst. 2 o.s.ř. bezvýznamná.
Nejvyšší soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení (§12 odst. 3, věta první, o.s.ř.; srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Nd 76/2004).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu