ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.113.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 113/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně JUDr. P. U., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Ing. T. H., jako správci konkursní podstaty úpadce G. F., a.s. v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o 116.305,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 198/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2004 č.j. 64 Co 589/2003-103, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.565,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 2.10.1998 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala, aby jí obchodní společnost G. F., a.s. v likvidaci (dále jen \"úpadce\") zaplatila 116.305,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částek 27.026,- Kč ode dne 9.4.1998 do zaplacení, 23.813,- Kč ode dne 9.5.1998 do zaplacení, 23.635,- Kč ode dne 9.6.1998 do zaplacení a 41.831,- Kč ode dne 9.7.1998 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala u úpadce jako vedoucí právní sekce, že mzdovým výměrem ze dne 19.12.1997 jí byla od 1.1.1998 stanovena mzda ve výši 120.000,- Kč měsíčně, která jí byla také vyplacena za leden a únor 1998, avšak podle rozhodnutí likvidátorky ze dne 27.3.1998 ji byla mzda neoprávněně zkrácena o 50.000,-Kč pro výpočet mzdy v měsících březnu, dubnu, květnu a červnu 1998, kdy skončil její pracovní poměr s úpadcem dohodou, a ze snížené mzdy jí bylo stanoveno rovněž odstupné. Žalobkyni nebylo vyplaceno na mzdě 171.657,- Kč a na odstupném 41.038,- Kč; tyto částky požaduje zaplatit \"po odpočtu sociálního a zdravotního pojištění a zálohy na daň z příjmů\".
Obvodní soud pro Prahu 2 - poté, co zjistil, že na majetek obchodní společnosti G. F., a.s. v likvidaci, byl usnesením býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15.6.2000 č.j. 80 K 132/99-13 prohlášen konkurs a že správcem majetku patřícího do konkursní podstaty byl ustaven Ing. T. H., který navrhl, aby v řízení bylo pokračováno, a se kterým proto jednal jako se žalovaným na místě úpadce - rozsudkem ze dne 12.12.2002 č.j. 17 C 198/98-74 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 20.662,50 Kč k rukám advokátky. Z provedeného dokazování dovodil, že žalobkyně pracovala u úpadce jako vedoucí právní sekce s výší mzdy 70.000,- Kč měsíčně, že v prosinci 1997 byl vyhotoven \"mzdový výměr\", podle kterého byla žalobkyni zvýšena mzda na 120.000,- Kč měsíčně (tato mzda jí byla vyplacena v měsících lednu a únoru 1998), a že s účinností od března 1998 rozhodnutím likvidátorky úpadce byla žalobkyni stanovena původní výše mzdy. Pro posouzení, zda byla mzda žalobkyni \"platovým výměrem\" ze dne 19.12.1997 zvýšena v souladu se zákonem, považoval soud prvního stupně za bezpředmětnou plnou moc, kterou žalobkyně, jež současně působila ve funkci prokuristky úpadce, zmocnila Ing. V. B. k samostatnému jednání a podepisování jménem úpadce také ve věcech personálních záležitostí a cestovních náhrad vedoucí právní sekce, neboť Ing. V. B. byl členem představenstva úpadce a z tohoto postavení mohl činit úkony v pracovně právních vztazích bez jakéhokoliv dalšího zmocnění. Soud prvního stupně dovodil, že pracovněprávní vztahy žalobkyně byl oprávněn upravovat statutární orgán zaměstnavatele (představenstvo úpadce), které také bylo oprávněno podepsat žalobkyni případnou změnu \"mzdového výměru\", a že \"mzdový výměr\" ze dne 19.12.1997, kterým byla žalobkyni zvýšena mzda, je neplatným právním úkonem pro nedostatek projevu vůle zaměstnavatele, neboť nebyl podepsán dvěma členy představenstva úpadce (jak vyplývá z údajů zapsaných v obchodním rejstříku), ale pouze jedním členem Ing. V. B., a dále proto, že se svým obsahem příčí zájmům společnosti ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, neboť ekonomická situace úpadce v době vyhotovení sporného \"mzdového výměru\" nebyla dobrá (jak vyplývá z výpovědi žalobkyně i Ing. V. B.), obchodní společnost stála před úpadkem a zvýšení mzdy žalobkyně by neodůvodněně krátilo pohledávky věřitelů této společnosti.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.4.2004 č.j. 64 Co 589/2003-103 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 22.100,- Kč k rukám advokátky. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že Ing. V. B. podepsal \"mzdový výměr\", jímž žalobkyni zvýšil mzdu o 50.000,- Kč měsíčně, v době, kdy nastal útlum podnikatelské činnosti úpadce, kdy úpadce přišel v důsledku konkurence o většinu klientů a o hlavní produkt a kdy úpadce měl vkročit do konkursu (na schůzi představenstva úpadce ze dne 15.12.1997, jíž se zúčastnil kromě žalobkyně i Ing. V. B., představenstvo rozhodlo o ukončení činnosti informační sekce k 31.12.1997, konstatovalo ztrátu přibližně 31 mil. Kč a předseda představenstva byl pověřen svoláním valné hromady, na níž navrhne vstup společnosti do likvidace, popřípadě bude podán návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že \"pokud v této situaci Ing. V. B. podepsal mzdový výměr, jímž žalobkyni zvýšil mzdu z původních 70.000,- Kč na 120.000,- Kč měsíčně s účinností od 1.1.1998, jednal proti zájmům společnosti a na úkor věřitelů, kterým již v této době úpadce dlužil značné částky\", a že tento \"mzdový výměr\" je jako právní úkon příčící se zájmům společnosti neplatný ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném ke dni 1.1.1998 a žalobkyně se na jeho podkladě nemůže domáhat doplatku mzdy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že \"sporný mzdový výměr je platný\", neboť \"tento právní úkon učinil zaměstnavatel, kdy projevem jeho vůle bylo zvýšit žalobkyni mzdu s ohledem na zvýšený výkon její práce\", a že \"nic nenasvědčovalo tomu, že by se zaměstnavatel nacházel v situaci, kdy zvýšení její mzdy by mělo být příčící se zájmům společnosti\". Podle žalobkyně úpadce v té době \"měnil firmu\" a \"nic nenasvědčovalo tomu, že by uvažoval o konkursu nebo byl ve špatné finanční situaci\". V žádném případě \"by zvýšení mzdy žalobkyně neodůvodněně nekrátilo pohledávky věřitelů\", zvýšení mzdy bylo odůvodněno \"zvýšením odpovědnosti a množství práce (zastupování ředitele)\". Žalobkyně vytýká soudu, že se nezabýval příkazem likvidátorky úpadce, na jehož základě nebyla zvýšená mzda proplacena, a namítá, že \"likvidátorka sama svoji činnost vykonávala na základě neplatné smlouvy, brala nemalé odměny a krátila tak pohledávky věřitelů úpadce\". Podle názoru žalobkyně \"je ve spise založen dostatek důkazního materiálu svědčícího o tom, že situace zaměstnavatele nebyla špatná\", \"pokud se posléze do špatné situace dostal, bylo to především rozhodováním akcionáře a výkonem činnosti likvidátorky\". Žalobkyně dále namítla, že \"ke zvýšení její mzdy došlo z rozhodnutí představenstva, protože vykonávala kumulovaně funkci ředitele a vedoucí právní sekce\", že dne 4.12.1997 rozhodl rejstříkový soud o provedených změnách v orgánech společnosti, o změně obchodního jména a rozšíření předmětu podnikání, a \"nic tedy nenasvědčovalo ukončení činnosti společnosti nebo předlužení, a proto také rozhodlo představenstvo o úpravě mzdových nároků - zvýšení mezd\". Podle žalobkyně je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. s dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, neboť dovolatelka neuvádí žádné důvody, proč by mělo jít o rozhodnutí, které je po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobkyně v projednávané věci právní posouzení věci soudy nezpochybňuje. I když uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně vychází z nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že \"zvýšení mzdy bylo odůvodněno zvýšením odpovědnosti a množstvím práce žalobkyně\", že \"by zvýšení mzdy žalobkyně neodůvodněně nekrátilo pohledávky věřitelů\" a že \"likvidátorka sama svoji činnost vykonávala na základě neplatné smlouvy, brala nemalé odměny a krátila tak pohledávky věřitelů úpadce\" nebo že \"ve spise je založen dostatek důkazního materiálu svědčícího o tom, že situace zaměstnavatele nebyla špatná\" a \"pokud se posléze do špatné situace dostal, bylo to především rozhodováním akcionáře a výkonem činnosti likvidátorky\"). Na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že, \"sporný mzdový výměr je platný\" protože \"nic nenasvědčovalo tomu, že by úpadce uvažoval o konkursu nebo byl ve špatné finanční situaci\"). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 5.490,- Kč (srov. ustanovení §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 5.565,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu