ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1164.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1164/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce B. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované N. C. spol. s r. o., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o zaplacení 846.293,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 13/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2003, č. j. 23 Co 445/2003-204, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 24. 11. 2000 žalovaná sdělila žalobci, že s ním „dle §53, písm. b ruší pracovní poměr okamžitě tj. ke dni 24. 11. 2000“. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že při kontrole knihy jízd žalobce za měsíc říjen zjistila řadu závažných nesrovnalostí, které žalobce při osobním rozhovoru dne 24. 11. 2000 nedokázal vysvětlit. Jednalo se o cesty dne 3. 10. 2000 P.-J., 293 km, dne 5. 10. 2000 P.-P., 380 km, dne 12. 10. 2000 P.-K., 386 km, dne 18. 10. 2000 P.-T., 240 km, dne 26. 10. 2000 P.-M. B., 230 km, dne 30. 10. 2000 P.-V., 151 km, dne 2. 6. 2000 do firmy S. P., 320 km, dne 12. 6. 2000 do skláren K., 205 km, dne 3. 7. 2000 do firmy Ch. B., 300 km, dne 28. 8. 2000 do H. K., 420 km, dne 4. 9. 2000, do K. V., 360 km a dne 15. 9. 2000 do L., 330 km, které nedokázal žádným způsobem vysvětlit, ze strany žalované nebyl žádný důvod, proč by měl tyto služební cesty vykonat ani nebyl na takové cesty vyslán, cesty vykázal jako služební a neoprávněně přijal náhradu za benzín. Při osobním pohovoru dne 24. 11. 2000 vysloveně přiznal, že uvedené záznamy jsou nepravdivé. Dále „po projednání předmětné věci dne 24. 11. 2000 v 10,25 hodin se pokusil uprchnout z pracoviště, aniž by informoval svého nadřízeného, popř. prokuristu firmy, a odmítl vydat klíče od vozidla, které je majetkem firmy“.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 24. 11. 2000 je neplatné, a aby bylo žalované uloženo zaplatit mu 846.293,- Kč s úroky z prodlení 10% z částky 12.814,- Kč od 1. 1. 2001, 10% z částky 140.956,- Kč od 1. 2. 2001, 8% z částky 140.956,- Kč od 1. 3. 2001, 8% z částky 140.956,- Kč od 1. 4. 2001, 8% z částky 140.956,- Kč od 1. 5. 2001, 8% z částky 140.950,- Kč od 1. 6. 2001 a 8% z částky 128.699,- Kč od 1. 7. 2001, ve všech případech do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se porušení pracovní kázně uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 24. 11. 2000 nedopustil. Rozvedl, za jakým účelem v jednotlivých dnech, uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru, cesty vykonal. Rozhodnutí, kam a z jakého důvodu pojede na služební cestu, bylo výlučně v jeho kompetenci a nebyl v tomto směru nikomu podřízen; proto nebyl na cesty ani „vysílán“, jak tvrdí žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru. Protože dopisem ze dne 28. 11. 2000 sdělil žalované, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávala, což žalovaná nerespektovala, požaduje také náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu šesti měsíců.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 13. 12. 2001, č.j. 3 C 13/2001-133, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 17.656,- Kč k rukám „právního zástupce žalované“. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobce vykonal služební cesty, které tak, jak jsou popsány v okamžitém zrušení pracovního poměru, nevyplývaly z činnosti, která byla v náplni práce žalobce (s výjimkou cest dne 2. června 2000 a 4. září 2000). Před svědky Ing. K. a E. J. se žalobce vyjádřil v tom smyslu, že „šlo vlastně o fiktivní služební cesty“. Přitom si nechal proplácet nemalé částky za benzín, a to v podstatě „řádově mnohem vyšší“, než si nechali proplácet jiní zaměstnanci v obdobném postavení. Dospěl k závěru, že žalobce porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, když ve svém postavení finančního ředitele vykazoval konání služebních cest, nechal si proplácet náhrady za benzín a zvláště s ohledem na povinnosti, které vyplývaly z jeho funkčního zařazení jako vedoucího pracovníka s mimořádnou mzdou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2003, č.j. 23 Co 523/2002-167, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že vůbec neuvedl, „porušení jaké povinnosti zaměstnance v jednání žalobce spatřuje“. Z odůvodnění napadeného rozsudku není patrno, v čem přesně je soudem prvního stupně spatřováno porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, zda v tom, že žalobce vykonával neúčelné služební cesty či vykonával jiné cesty a pouze je vykazoval jako služební nebo sám nevykonal žádné z vytýkaných cest (vyjma dvou) a vykazoval pouze smyšlené služební cesty; „o tom zřejmě neměla ke dni sepsání okamžitého zrušení pracovního poměru jasno ani žalovaná“. Za důvodnou považoval námitku žalobce, že byl v postavení, v němž mohl činit vlastní rozhodnutí o nutnosti a oprávněnosti každé služební cesty, k nimž nepotřeboval zvláštní povolení, a proto mohlo být vykonání neúčelné či nadbytečné pracovní cesty nanejvýš důvodem k výtce pro neuspokojivé pracovní výsledky, nikoliv však porušením pracovní kázně. Za neplatnou ve smyslu ustanovení §55 zák. práce shledal odvolací soud tu část okamžitého zrušení pracovního poměru, jež se týká dvanácti cest vykázaných žalobcem v knize jízd jako služební. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru je v „předmětném právním úkonu žalovaného“ skutkově vymezen natolik nejednoznačně, že nelze s určitostí dovodit, jaké konkrétní jednání žalobci žalovaná tímto úkonem vytýká. Tuto nejednoznačnost fakticky potvrdila sama žalovaná, když v průběhu řízení zásadním způsobem změnila svá tvrzení o tom, čeho se měl žalobce dopustit; od uskutečnění nedůvodných cest a překročení kompetencí daných pracovním zařazením žalobce (v řízení před soudem prvního stupně) k cestám fakticky neuskutečněným, tj. fiktivním (v řízením odvolacím). Protože soud prvního stupně pochybil i v tom, že se v napadeném rozsudku vůbec nezabýval dalším, v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobci vytýkaným, jednáním, jehož se měl dopustit dne 24. 11. 2000, a bylo by v rozporu se zásadou dvouinstančnosti řízení, kdyby se odvolací soud touto částí okamžitého zrušení pracovního poměru zabýval, uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval také těmi skutky vytýkanými v okamžitém zrušení pracovního poměru, jimiž se dosud nezabýval, a v závislosti na závěrech o platnosti či neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru v této části rozhodl i o žalobě na náhradu mzdy.
Okresní soud pro Prahu-východ rozsudkem ze dne 13. 5. 2003, č.j. 3 C 13/2001-182, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 24. 11. 2000 je neplatné, a uložil žalované zaplatit žalobci 846.293,- Kč s úrokem z prodlení 10% z částky 12.814,- Kč od 1. 1. 2001, 10% z částky 140.956,- Kč od 1. 2. 2001, 8% z částky 140.956,- Kč od 1. 3. 2001, 8% z částky 140.956,- Kč od 1. 4. 2001, 8% z částky 140.956,- Kč od 1. 5. 2001, 8% z částky 140.956,- Kč od 1. 6. 2001 a 8% z částky 128.699,- Kč od 1. 7. 2001, ve všech případech do zaplacení; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 218.050,- Kč „na účet právního zástupce žalobce JUDr. P. Č.“. Při respektování závazného právního názoru odvolacího soudu, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 24. 11. 2000 je neplatné v části týkající se 12 cest vykázaných žalobcem v knize jízd jako služební, zabýval se dalším jednáním vytknutým žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 24. 11. 2000 (že „dne 24. listopadu 2000 v 10,25 hod. se pokusil uprchnout z pracoviště, aniž by informoval svého nadřízeného, popř. prokuristu firmy, a odmítl vydat klíče od vozidla, které je majetkem firmy“, a že „neprojevil ani náznak porozumění vůči firmě“). Dovodil, že vytýkané jednání samo o sobě, byť by bylo prokázáno, nezakládá důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Ve vytýkaném jednání žalobce nelze podle soudu prvního stupně v žádném případě spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Intenzita takovéhoto jednání by musela být „rovna intenzitě jednání pachatele trestného činu“, což „v daném případě u žalobce nelze uznat, pokud jedná tak, jak je popsáno žalovanou v okamžitém zrušení pracovního poměru“. Protože okamžité zrušení pracovního poměru bylo shledáno neplatným a protože žalobce oznámil žalované, že trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván, což žalovaná nerespektovala, přiznal žalobci náhradu mzdy za dobu šesti měsíců. Vycházel přitom z toho, že průměrný měsíční výdělek žalobce činil 140.956,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2003, č.j. 23 Co 445/2003-204, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 49.863,- Kč do rukou JUDr. P. Č. Jako „zásadně chybnou“ označil úvahu soudu prvního stupně, že intenzita jednání, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, se rovná intenzitě spáchání trestného činu. Důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru vymezené v zákoníku práce v ustanovení §53 odst. 1 písm. a) a písm. b) jsou zcela samostatné, nelze je tudíž nijak srovnávat a z tohoto srovnání vyvozovat jakékoliv závěry. Přesto však soud prvního stupně nepochybil, když na základě vymezení skutku uvedeného v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 24. 11. 2000 dovodil, že tam uvedené jednání nedosahovalo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. I když pokus o svévolné opuštění pracoviště a odmítnutí splnění příkazu nadřízeného je vážným vybočením z řádného plnění pracovních povinností, je třeba toto jednání posuzovat i v jeho souvislostech a s přihlédnutím k okolnostem, které mu předcházely. Žalobce se vytýkaného jednání dopustil v rozrušení poté, co byl obviněn z nesrovnalostí ve vykazování služebních cest. I sama žalovaná připustila, že tento skutek nepovažovala za hlavní a zásadní důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru, jímž byly především nesrovnalosti ve vykazování služebních cest. Ohledně posouzení této části okamžitého zrušení pracovního poměru odkázal na své předchozí zrušovací usnesení v této věci. Za správné považoval i posouzení nároku žalobce na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná v první řadě namítá, že odvolací soud již ve svém zrušovacím usnesení ze dne 25. 2. 2003, č.j. 23 Co 523/2002-167, k jehož závěrům se v napadeném rozhodnutí hlásí, nesprávně vyložil ustanovení §55 zák. práce, jestliže dospěl k závěru o neplatnosti té části okamžitého zrušení pracovního poměru, jež se týká sporných služebních cest žalobce. Je přesvědčena, že v okamžitém zrušení pracovního poměru přesně specifikovala, jaké konkrétní cesty žalobce považuje za neoprávněné a z jakých důvodů tak soudí. I kdyby vznikly pochybnosti o tom, zda některé pasáže okamžitého zrušení pracovního poměru jsou dostatečně určité, tento nedostatek bylo možno beze zbytku odstranit výkladem projevu vůle. Podle jejího názoru z okamžitého zrušení pracovního poměru plyne závěr o neoprávněném inkasování náhrady za benzín, o neoprávněném vykázání cesty jako služební a o neoprávněném využití prostředku žalované k jeho vlastnímu prospěchu. Odvolací soud podle názoru dovolatelky při posuzování této otázky nadřadil formu nad obsah právního úkonu. Takový postup není na místě v případě, lze-li nedostatek náležitostí překlenout v rámci platného práva konformním výkladem projevu vůle. Je přesvědčena, že nelze než dospět k jednoznačnému závěru, že žalobce jednáním vytčeným v okamžitém zrušení pracovního poměru porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť volba místa a účelu služební cesty byla výlučně v jeho kompetenci, a případnou neúčelnou či nadbytečnou pracovní cestou nemohl proto porušit pracovní kázeň. Navíc nebyl prokázán žádný podstatný důvod, pro který by žalobce nemohl u žalované setrvat po dobu výpovědní lhůty.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že předmětem řízení je okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 24. 11. 2000 -podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2000, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, č. 220/2000 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, č. 238/2000 Sb., o H. z. s. České republiky a o změně některých zákonů, č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), a č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů - dále jen „zák.práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §55 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §53 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je potřeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v ustanovení §53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V posuzovaném případě odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení ze dne 25. 2. 2003, č.j. 23 Co 523/2002-167, k jehož závěrům se v napadeném rozhodnutí hlásí a jehož závěry zavázal i soud prvního stupně, dospěl k závěru, že důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce u žalované týkající se žalobcem vykazovaných služebních cest tak, jak je v předmětném právním úkonu žalované skutkově vymezen, je natolik nejednoznačný, že nelze s určitostí dovodit, jaké konkrétní jednání žalobci žalovaná tímto úkonem vytýká. S tímto závěrem odvolacího soudu však dovolací soud nesouhlasí. Z obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 24. 11. 2000 totiž jednoznačně vyplývá, v čem žalovaná porušení pracovní kázně spatřuje (ze strany žalované nebyl „žádný důvod, proč by měl jet služebně“ na jednotlivá místa v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedená, „na takové cesty nebyl vyslán“, „cesty vykázal jako služební a neoprávněně přijal náhradu za benzín“, cesty „nedokázal žádným způsobem vysvětlit“, po „projednání předmětné věci dne 24. 11. 2000 v 10,25 hodin se pokusil uprchnout z pracoviště, aniž by informoval svého nadřízeného, popř. prokuristu firmy, a odmítl vydat klíče od vozidla, které je majetkem firmy“, a „v průběhu jednání neprojevil ani náznak porozumění vůči firmě“). I když z těchto formulací je zcela jednoznačné, v jakém jednání žalobce žalovaná porušení pracovní kázně v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 24. 11. 2000 spatřovala, je třeba přisvědčit dovolatelce, že, považoval-li odvolací soud některé pasáže okamžitého zrušení pracovního poměru do jisté míry za neurčité, bylo možné tento nedostatek beze zbytku odstranit výkladem projevu vůle v souladu s ustanovením §240 odst. 3 zák. práce. Okolnost, zda žalovaná v průběhu řízení „zásadním způsobem změnila svá tvrzení o tom, čeho se měl žalobce dopustit“, pro posouzení určitosti okamžitého zrušení pracovního poměru nemá žádný význam, neboť – jak uvedeno výše – pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Na posouzení platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru z hlediska ustanovení §55 zák. práce nemá žádného vlivu ani skutečnost, zda a jakým způsobem konkrétní jednání, v němž spatřuje porušení pracovní kázně, zaměstnavatel v okamžitém zrušení pracovního poměru kvalifikuje z hlediska jednotlivých skutkových podstat uvedených v zákoníku práce, popř. z hlediska porušení jiných povinností, jež měl zaměstnanec. Požadavek určitosti obsažený v ustanovení §55 zák. práce totiž směřuje toliko k přesnému a nezaměnitelnému vymezení skutku, v němž je důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru spatřován, aniž by zároveň kladl požadavek na přesnost, správnost a určitost také právního posouzení takového jednání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku o platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, jakož i v na něj navazujících výrocích, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu