ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1322.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1322/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované T., a.s., zastoupené advokátem, o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 16 C 267/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. března 2005, č.j. 15 Co 161/2003-118, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (poté, co soud prvního stupně usnesením vyhlášeným u jednání dne 13.9.2000 řízení ohledně částky 22.510,- Kč v důsledku zpětvzetí žaloby v této části zastavil) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru celkem 147.490,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná s ním dne 13.11.1996 okamžitě zrušila pracovní poměr, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 477/96 bylo rozsudkem ze dne 20.6.1997 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1.9.1998, který nabyl právní moci dne 21.10.1998, určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a že žalovaná umožnila pokračovat v práci až po doručení rozhodnutí soudu. Přestože po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalované oznámil, že trvá na tom, aby ho nadále zaměstnávala, žalovaná mu odmítá zaplatit náhradu mzdy; požaduje její přiznání za dobu od 14.11.1996 až do 30.10.1998 (s výjimkou doby šesti měsíců, kdy byl práce neschopen a pobíral nemocenské dávky), kdy mu žalovaná umožnila pokračovat v práci.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16.1.2003, č.j. 16 C 267/98-84, ve znění usnesení ze dne 3.6.2003, č.j. 16 C 267/98-94, řízení ohledně částky 2.518,- Kč v důsledku zpětvzetí žaloby v této části zastavil, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 144.972,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 16.1.2003 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, žalobu o zaplacení 20% úroku z prodlení z částky 144.972,- Kč za dobu od 14.11.1996 do 15.1.2003 a 16% úroku z prodlení z částky 144.972,- Kč za dobu od 16.1.2003 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 45.300,- Kč a České republice „na účet“ Městského soudu v Brně 5.995,- Kč. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13.11.1996 bylo pravomocným rozhodnutím soudu prohlášeno za neplatné, že žalobce dopisem ze dne 1.6.1997, o jehož obsahu a doručení neměl žádné pochybnosti, žalované oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, že po celou dobu nebyl nikde zaměstnán, ačkoliv o zaměstnání žádal, a že dne 30.10.1998 žalovaná umožnila žalobci pokračovat v práci; při posouzení výše nároku vycházel ze znaleckého posudku V. W. ze dne 20.3.2002, podle něhož náhrada mzdy za období od 1.6.1997 do 30.10.1998 činí 144.972,- Kč „hrubého“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8.3.2005, č.j. 15 Co 161/2003-118, rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném výroku II.“ (tj. ve výroku o přisouzení částky 144.972,- Kč s úroky z prodlení) změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 2.743,- Kč s 4% úrokem z prodlení od 16.1.2003 do zaplacení zamítl, jinak rozsudek v tomto výroku (tj. ohledně přisouzení částky 142.229,- Kč s úroky z prodlení) a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 71.700,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud, vycházeje z toho, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20.6.1997, č.j. 49 C 477/96-18, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci dne 13.11.1996 je neplatné, že tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1.9.1998, č.j. 21 Co 413/97-28, a nabyl právní moci dne 21.10.1998, a že žalobce prokázal, že dne 1.6.1997 oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobce splnil všechny předpoklady pro vznik mzdových nároků podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce; soud prvního stupně zjistil správně i průměrný výdělek žalobce. Protože však soud prvního stupně nesprávně určil dobu, za kterou žalobci náhrada mzdy náleží, když mu ji přiznal od 1.6.1997 až do 30.10.1998, ačkoliv řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru skončilo pravomocně dne 21.10.1998, zamítl žalobu ohledně nároku žalobce na náhradu mzdy za dobu od 22.10. do 30.10.1998 v částce 2.743,- Kč s příslušenstvím; v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně změnil. Námitky žalované, jimiž zpochybňovala písemné oznámení žalobce na trvání dalšího zaměstnávání ze dne 1.6.1997 s poukazem na způsob, jakým si žalobce na tento přípis opatřil razítko, a na to, že listina byla předložena až po podání žaloby, odmítl s odůvodněním, že sice „razítko na přípise z 1.6.1997 je odlišné od razítka, které předložila žalovaná k porovnání“, ale že „další konkrétní důkazy ke zpochybnění pravosti razítka, popř. toho, jak žalobce si toto razítko opatřil, nabídnuty nebyly“; proto shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce prokázal, že 1.6.1997 oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu - do výroků „II., III. a IV“ (tj. do výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o přisouzení částky 142.229,- Kč s úroky z prodlení a o náhradě nákladů řízení státu, a do výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky navzájem) - podala žalovaná z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rekapituluje dosavadní průběh řízení, zejména své námitky proti důkazu listinou ze dne 1.6.1997, v níž měl žalobce oznámit žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce splnil všechny předpoklady pro vznik mzdového nároku. Podle jejího názoru „myšlenkovým postupem“ odvolacího soudu (že „se nejedná o totožná razítka při srovnání s předloženou inventarizací ze dne 31.12.1992“ a že „další konkrétní důkazy ke zpochybnění pravosti razítka, případně, jak si žalobce toto opatřil, nabídnuty nebyly“) došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Připomíná, že žalobce se v celém předchozím řízení vedeném pod sp.zn. 49 C 477/96 nezmínil, že „by kdy žádal o zaměstnání v průběhu srpna“, že to netvrdil ani v žalobě a že „s existencí listiny přišel až 13.9.2000, tedy déle jak tři roky od údajného předložení listiny žalované, navíc až k námitce žalované“, a soudům vytýká, že se nezabývaly významnými rozpory v tvrzení žalobce (o tom, komu listinu předal a jak se měla dostat do sféry vlivu žalované a proč se o ní nezmiňuje v žalobě či v původní věci) a že nepřihlédly k tomu, že „žalobce svá tvrzení měnil podle toho, jaké námitky vznesla žalovaná, případně jak se vyvíjela důkazní situace po výslechu svědkyň Z. a P.“. Za „zarážející“ a za „velmi podezřelou okolnost“ považuje žalovaná závěr odvolacího soudu, že razítko na listině předložené žalobcem není totožné s razítky sepsanými při inventarizaci dne 31.12.1999 v sídle žalované, neboť „všechny tyto indicie“ nasvědčují tvrzení žalované, že razítko bylo odcizeno a zneužito neoprávněnou osobou, že písmo na listině je mužské, podpis nenáleží nikomu z oprávněných osob, čímž je zpochybněno i datum údajného předání žalované, a že tedy nejde o listinu pravou, ale jde jednoznačně o falzifikát. Dovozuje, že právní posouzení věci spočívá na důkazu, který je zjevně nepravou listinou, a že žalovaná prokázala, že tato listina (ze dne 1.6.1997) jí nebyla doručena, neboť ji nikdy nepřevzala. Protože ve věci „jde o právní otázku, která je závažného významu pro posouzení vzniku nároku“, navrhla, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu „zrušen“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237, §238, §238a a §239 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Dovolání je také přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil, anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jestliže dovolání není jinak přípustné a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení má po právní stránce zásadní význam, a to v případech, kdy usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení, o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí podle ustanovení §235h odst.1 věty druhé o.s.ř., ve věci konkursu a vyrovnání, o žalobě pro zmatečnost, o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí nebo o povinnostech vydražitele uvedeného v ustanoveních §336m odst.2 (§336n) a v §338za odst.2 o.s.ř. [§238 a §238a o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží [§239 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.1 písm.b) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst.1 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř., o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka podle ustanovení §107a o.s.ř., o přistoupení dalšího účastníka podle ustanovení §92 odst.1 o.s.ř. a o záměně účastníka podle ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. [§239 odst.2 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), ledaže by byl odmítnut návrh na předběžné opatření podle ustanovení §75a o.s.ř. [§239 odst.3 o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky navzájem a o náhradě nákladů státu.
O náhradě nákladů řízení soud v občanském soudním řízení rozhoduje usnesením (srov. §167 odst.1 o.s.ř.); povahu usnesení toto rozhodnutí neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu je proto třeba posoudit shodně, jako kdyby bylo dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení §237 o.s.ř. v posuzované věci dána, a to již z toho důvodu, že usnesení o náhradě nákladů řízení není rozhodnutím (usnesením) ve věci samé. Pojem „věc sama“ je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede; v řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného (a o takový spor šlo i v projednávané věci), je tedy věcí samou nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je rozhodnutím o vedlejším plnění (jde o rozhodnutí výlučně procesní povahy), které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou a není tedy rozhodnutím o věci samé.
Dovolání proti nákladovým výrokům není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., protože napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních §238 a §238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení - ve vztahu mezi účastníky navzájem ani vztahu mezi účastníky a státem - není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení, případně o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Žalovaná dále napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (tj. o přisouzení částky 142.229,- Kč s úroky z prodlení) potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které odvolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že odvolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalovaná - jak je zřejmé z obsahu dovolání - právní posouzení věci (aplikaci ustanovení §61 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav ani výklad tohoto ustanovení) nezpochybňuje. I když v dovolání uvedla, že je podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o.s.ř] a že ve věci „jde o právní otázku, která je závažného významu pro posouzení vzniku nároku“, žádnou právní otázku neoznačila. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlédl a jak provedené důkazy, zejména listinu ze dne 1.6.1997, v níž žalobce oznámil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, hodnotil, skutková zjištění v tomto směru považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že „nejde tedy o listinu pravou, ale jde jednoznačně o falzifikát“, a že prokázala, že tato listina jí nikdy nebyla doručena. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalované uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalované proti tomuto rozsudku – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2006
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu